HR Giger by jistě byl nadšený, že vystavuje v krásném zámku

Jste uznávanou výtvarnicí a zároveň se v Alšově jihočeské galerii zabýváte propagací výstav, které pořádá. Kde se vzal nápad souhrnně představit dílo švýcarského malíře, sochaře a návrháře Gigera? Autor světoznámého Vetřelce se mi pro krajskou instituci jeví jako hodně velké sousto…

Mám ráda výzvy, a když jsem v roce 2021 viděla na stole ředitele AJG Aleše Seiferta katalog HR Gigera, spontánně jsem řekla: „Pojďme zkusit udělat tuto výstavu.“ Věděla jsem, že v tom můžu pomoci tím, že zkusím zužitkovat vazby, které jsem už tehdy ke Švýcarsku měla. Ale nevnímám to tak, že by to pro nás mělo být velké sousto. Alšova jihočeská galerie je sice krajská instituce, ale svou dramaturgií a progresivním uvažováním je schopná vytvářet velmi atraktivní program, který hranice regionu dalece přesahuje. Pan ředitel je člověk, který se nebojí složitých věcí a je ochotný naplno jít do komplikovaných projektů, pokud je přesvědčený o jejich kvalitě. Díky tomu může naše galerie konkurovat i velkým projektům, které se odehrávají v Praze. Důkazem jsou skvělé ohlasy na výstavy uspořádané AJG v posledních letech. Nezapomenutelná byla ruská avantgarda, která měla obrovský úspěch. Při její přípravě ovšem musel pan ředitel překonat tolik překážek, že teď už se jen tak něčeho nezalekne.

Jak vlastně vznikl váš vztah ke Švýcarsku?

Během svých studií na Akademii výtvarných umění v Praze jsem o prázdninách jezdila hlídat děti do Curychu a po absolvování AVU v roce 2003 jsem získala státní švýcarské stipendium. Díky tomu jsem absolvovala postgraduální studia na Hochschule für Gestaltung und Kunst Luzern. Stipendium bylo velmi prestižní, dostali jsme ho jen tři z České republiky – já jediná z uměleckého oboru. Byl to pro mě mimořádně důležitý rok, který mi otevřel svět a přinesl cenné zkušenosti i kontakty.

Určitě bylo podmínkou dobře ovládat cizí jazyky. Máte neobvyklé křestní jméno – pocházíte z mezinárodního prostředí?

Moje maminka je z rodiny hajného z polského Krzeszówa. Díky kontaktům s Polskem a mou rodinou mluvím odmalička polsky, na gymnáziu jsem k tomu přidala němčinu, angličtinu, později španělštinu. Nikdo z naší rodiny se umění nevěnoval, takže když jsem se po gymnáziu v Trutnově rozhodla jít na Střední uměleckoprůmyslovou školu sochařskou a kamenickou v Hořicích, rodiče úplně nevěřili, že to myslím s uměním vážně. Řekli mi, že když jsem se rozhodla nestudovat vysokou školu, musím se o sebe postarat sama. Proto jsem si přivydělávala jako průvodkyně na Kuksu, což mi pomohlo nejen vylepšit jazykové schopnosti, ale hlavně zblízka poznat slavnou sbírku barokních soch Matyáše Bernarda Brauna a také tamní barokní lékárnu. Šance být nablízku takovým skvostům velmi ovlivnila moji budoucnost a posílila mou touhu studovat umění. Když jsem se v roce 1997 dostala na tak prestižní školu, jakou je Akademie výtvarných umění v Praze, byl to velký úspěch. Uchazečů bylo mnohem víc, než brali, ale povedlo se mi to. Při přijímacích zkouškách si mě dokonce vybral do svého ateliéru profesor Karel Nepraš, u kterého jsem studovala až do roku 2002, kdy zemřel. Tato škola byla úžasná a dala mi spoustu nových příležitostí. Mimo jiné jsem v roce 1999 absolvovala studijní pobyt v Helsinkách díky programu Erasmus, což mi taky hodně pomohlo vylepšit angličtinu.

A pak jste dostala šanci studovat ve Švýcarsku.

I s odstupem času můžu potvrdit, že je to úplně nejlepší forma vzdělávání – a je moc dobře, že dnes mají mladí lidé spoustu možností využít různé studijní pobyty, stáže nebo třeba kurátorské projekty v zahraničí. Člověku to dá hodně jak profesně, tak lidsky. I proto, že musí překročit svoji komfortní zónu. Najednou je vystaven mnoha vlivům a tím, že je v cizině sám a izolovaný ode všeho, co ho doma rozptyluje, je snáz vstřebá. Ať už to byl Krakov, Helsinky nebo Lucern, všechny školy mi otevřely nové obzory. Ve Švýcarsku mě fascinoval jejich velkorysý přístup: Když pedagogové poznali, že má student větší ambice nebo konkrétní zájem, byli schopni ho vyslat i někam dál – anebo pozvat do své školy zahraniční lektory. Nejsou tak zacyklení a zahledění do sebe, jsou otevřenější než třeba u nás. I díky tomu zůstávám s mnohými kolegy v kontaktu, například s uznávanou umělkyní Victorine Mueller.

Setkala jste se tehdy i s Gigerem?

Viděla jsem samozřejmě jeho výstavy ve Švýcarsku, ale osobně jsme se tam bohužel nepotkali. Koupila jsem si knížku o jeho díle z edice Taschen, která je naprosto fantastická – tento autor byl v mých očích takovou nedotknutelnou modlou. Můj rok ve Švýcarsku rychle utekl a uvažovala jsem, že si pobyt prodloužím, protože se mi tam velmi líbilo a otvíraly se mi různé další možnosti. Ale ještě jsem neměla úplně přestřiženou pupeční šňůru s alma mater, takže když ke mně v roce 2004 přišla nabídka stát se asistentkou v grafické škole u profesora Vladimíra Kokolii na AVU, samozřejmě jsem neváhala a skočila po tak inspirativní příležitosti a vrátila se do Čech. To se neodmítá.

No vida – a nakonec dobře, že jste v té době už byla zpátky v Praze. Protože v roce 2005 měl právě HR Giger výstavu v Národním technickém muzeu. Viděla jste ji?

Samozřejmě. Vzpomínám si přesně i na vernisáž, která byla opravdu zvláštní. Mimo jiné tím, že na ni přijela spoustu členů klubu motorkářů a rockerů Hells Angels. Šla jsem tam tenkrát s několika přáteli z Akademie výtvarných umění. Tlumočila to Halka Třešňáková, která je nevlastní dcerou rabína Karola Sidona. To propojení mi došlo až později, když jsem ve filmu viděla, jak Giger v Praze prochází židovským hřbitovem. Vlastně musím podotknout, že na této vernisáži byl i pan ředitel Aleš Seifert a celá tzv. Gigerfamilie, se kterou nyní na přípravách spolupracuji.

On měl k naší zemi vztah?

Prahou byl nadšený, protože ji považoval za magické místo prodchnuté duchem Franze Kafky, kterého miloval. HR Giger byl totiž velkým ctitelem českoněmecké literární scény a vedle Kafky byl fascinován rovněž magickým světem Gustava Meyrinka. Zajímal se také o dobu císaře Rudolfa II. a pochopitelně ho zaujal golem. Ovšem nejvýrazněji byl s českým prostředím konfrontován prostřednictvím světově proslulého psychiatra a spisovatele Stanislava Grofa, který ve své knize „Vizionářský svět HR Gigera“ popisuje pozitivní poselství o univerzální spiritualitě. V této knize Stanislav Grof ukazuje, jak umělci-vizionáři ztvárňují ve svém umění současné porodní trauma světové duše a také jak umělec skrze umění vytváří nový kontext pro nahlížení a docenění vizionářského umění – a ve schopnosti umění nás probouzet. Díky přípravě této výstavy se nám otvírají úplně nové světy. Když se teď s odstupem dozvídám detaily ze života HR Gigera a dívám se na filmy o něm, zjišťuji, že to byl vlastně introvert a ze své podstaty velmi citlivý člověk. Sice působil, že má neskutečně vysoké sebevědomí, ale do svého osobního života si pouštěl jen velmi málo lidí. Obklopoval se pouze těmi, který měl rád a věřil jim.

Zemřel v Curychu v roce 2014 ve věku 74 let, takže už jsme odkázáni jen na archiv a vzpomínky jeho blízkých a přátel.

Ano, a čím hlouběji se jeho manželka Carmen a nejbližší přátelé noří do vzpomínek, tím víc v jeho díle nacházíme určitou křehkost. Proto chceme Gigera představit co nejkomplexněji. Samozřejmě nebude chybět výběr jeho realizací „Necronomicon“, které uchvátily amerického režiséra Ridleyho Scotta natolik, že Giger pro něho navrhl ikonického Vetřelce. V roce 1980 za něj získal prestižní filmovou cenu Oscar za nejlepší vizuální efekty. To ho proslavilo nejvíc, ale my chceme dát návštěvníkům možnost získat celistvější pohled na dílo tohoto slavného autora včetně důležitých souvislostí. To byl náš plán od samého počátku.

Co bylo třeba zvládnout, aby se povedlo vystavit dílo tohoto autora v AJG?

Pracovala jsem na této vizi od konce roku 2021. Přes různé švýcarské známé včetně těch, kteří působí v Čechách, jsem hledala cestu k autorově manželce Carmen Maria Giger. Dostala jsem tip na Davida N. Jahna, který ze Švýcarska pochází a nyní žije v Praze, kde je ředitelem Burlesque Theater Prague. Ve svém mládí s Gigerem spolupracoval, pomáhal mu v dílnách dělat formy, odlitky a podobně. Získal u něho důležité zkušenosti a praxi, která ho nakonec dovedla k filmu. Natočil o HR Gigerovi film, který vyšel na DVD a prodává se po celém světě. Jsou v něm úžasné rozhovory, například o tom, jak je fascinován kabalou – tam jsou právě ty záběry, jak prochází židovským hřbitovem v Praze. Od útlého mládí byl fascinován vším okultním a výrazně jej formoval především surrealismus. S tajemnem souvisí i téma smrti – kosti a lebky, z nichž také tvořil. Celý život si uchovával takovou tu dětskou spontánnost, upřímnost a křehkost. Byl obrovským milovníkem historických objektů a také třeba vláčků.

Líbilo by se mu, že vystavuje právě na Hluboké s tak slavným novogotickým zámkem?

Jsme přesvědčeni, že by z toho prostředí měl obrovskou radost. Hrady a zámky miloval, ostatně ve švýcarském Gruyères koupil středověký hrad, kde v roce 1998 otevřel své vlastní muzeum. Také jsme ho navštívili a natáčeli tam, byl to pro nás velký zážitek. Nicméně když jsme při jednání o výstavě ukázali velkorysý prostor, který nabízíme na Hluboké, což je skoro 900 metrů čtverečních, byli všichni naprosto okouzleni. V zámecké jízdárně AJG dostane Gigerovo umění mnohem víc místa a návštěvníci si ho mohou prohlédnout s náležitým odstupem. Bude se jednat o doposud největší výstavu díla tohoto autora, uspořádanou ve střední Evropě. Alšova jihočeská galerie ji připravuje ve spolupráci s Museem HR Giger v Gruyères, Carmen Maria Giger a sběratelem Marco Witzigem.

Při vyjednávání, zda výstavu na Hlubokou dostanete, bylo tedy pro švýcarské partnery zámecké prostředí silným argumentem?

Jedním z těch rozhodujících, protože Hluboká je svým způsobem fenomenální a my jsme ji ukázali z mnoha úhlů i v souvislostech. Hned od počátku se nám Švýcary podařilo zaujmout. Bylo to dané i tím, že jsme se na jednání s nimi předem velmi pečlivě připravili. Když jsme tam přijeli, už jsme měli jasno i ve složení týmu: kdo bude kurátorem výstavy, kdo grafikem, kdo bude autorem textů v katalogu a podobně. Já jsem na pozici projektové manažerky a o propagaci se stará českobudějovická marketingová agentura Chilli Production, se kterou už máme skvělé zkušenosti z předchozích výstav.

Chystáte tedy k výstavě i katalog?

Vzhledem k tomu, že knih o Gigerově tvorbě už vyšlo spousta, nemáme ambice vytvářet obsáhlý katalog. Pracujeme proto na katalogu takového formátu, který bude pro návštěvníka atraktivní, ale zároveň finančně dostupný. Zajímavostí bude jistě text od Jonathana Daviese, který je jeho součástí. Katalog bude velmi originální, stejně jako celé pojetí výstavy. Máme štěstí, že ji připravují lidé, jež spojují vize a podobný styl uvažování. Vsadili jsme na kolegy, pro něž je tento projekt zajímavý a neberou ho jen jako práci – dávají mu maximum a to je v jejich společném díle znát. Podařilo se nám dát dohromady skvělý tým lidí, kteří už naše prostory znají a záleží jim na tom, aby zde vzniklo něco opravdu mimořádného. Kurátorem výstavy je historik Adam Hnojil, o architekturu se postaral Adam Hochmuth. Autorkou katalogu a vizuálu výstavy je grafička Jana Vahalíková.

Kdo s vámi spolupracuje ze zahraničí?

I zde máme profesionální tým, čímž jsme se posunuli někam, kde to pro krajskou instituci nebývá tak běžné. Velkou oporou celého projektu je Carmen Maria Giger. Díky tomu, že jsme získali její důvěru, se vše mohlo rozběhnout. Výběr věcí a jejich kompletaci jsme vyřizovali s Marcem Witzigem, který se na prostory a na Hlubokou přijel podívat na konci loňského roku. S Marcem jsem takřka v každodenním kontaktu, díky jeho nasazení probíhají Gigerovy výstavy po celém světě. Náhled do katalogu Gigerových prací, který čítá přes 700 stran, nám zpřístupnil Matthias Belz, který nám pak poskytl reprodukce i pro katalog.

Jaký zážitek návštěvníky čeká?

Gigera představíme jako malíře, sochaře a návrháře, známého především jako stvořitele uměleckého směru s názvem biomechanický surrealismus. Ukážeme jeho tvorbu v co nejširším kontextu – lidé uvidí i řadu kreseb, airbrushových obrazů a plastik. Inspiraci nacházel zpočátku například v díle Salvadora Dalího, se kterým se osobně setkal v sedmdesátých letech, kdy dostal nabídku ke spolupráci na filmovém zpracování sci-fi „Duna“. Název naší „Metamorphoses“ (Proměny) zahrnuje nejen vlastní umělcovu různorodou tvorbu, ale také jeho kresby, které jako ctitel Franze Kafky vytvořil na základě slavné povídky „Proměna“.

Můžete vysvětlit, co vlastně obnáší styl biomechanický surrealismus? Pochopí to na výstavě i laici?

Giger ve svých kresbách a malbách často používal anatomickou strukturu, která popisovala cosi na pomezí živého a mechanického. Často se tento motiv opakuje: jako vzorec, jako obrazové zaklínadlo. V galerii s touto tematikou bude hned několik děl. Vstup do výstavy bude koncipován jako chrámová loď, chvílemi budou mít návštěvníci opravdu pocit, že jsou na jakémsi posvátném místě plném magie a symbolů. Více ale nechci prozrazovat.

Kde přesně bude Gigerovo dílo vystavené a jak ho uspořádáte?

Instalace výstavy „Metamorphoses“ je rozložena do tří sálů. Plocha, na které se to celé odehrává, je více než 900 m². Chceme, aby návštěvník, který na výstavu přijde, byl vtažen do výstavy jako do příběhu. K umocnění atmosféry mohou lidé využít audioprůvodce, kterého připravujeme v českém a anglickém jazyce.

Výstava avizuje temný surrealismus, biomechaniku a umělcovy hrůzné fantazie… Má co říci i někomu s citlivou povahou?

Už jsem naznačila, že Giger měl citlivou a křehkou duši, přesto ve své tvorbě odkrýval cosi démonického. On sám byl vyděšený ze světa, jehož byl součástí, a tyto strachy a otázky maloval – ať to byl strach z nukleární energie, či lidstva jako takového.

Kolik děl výstava obsahuje? A uvidí návštěvníci třeba i nábytek, který vyráběl z kostí?

Podařilo se nám sestavit velmi pestrou kolekci prací a k vidění bude kromě ikonického nábytku „Harkonnen“ i model takzvaného „Gigerbaru“. Vystaveno je více než sto padesát děl. Máme je zapůjčena ze státních institucí, jako je například Seedamm Kulturzentrum, Kunsthaus Zürich, Zürich Kunstsammlung Kanton, Chur Bündner Kunstmuseum, Chur Stadt, Aargauer Kusthaus, Lentos Kunstmuseum Linz, Museum HR Giger – Gruyères, a také ze soukromých sbírek.

Jaký chystáte doprovodný program?

Připravujeme řadu přednášek a komentovaných prohlídek, o programu budeme včas informovat na našem webu. Koncem května se v pražském kině Aero konal Alien Night Marathon, kde jsme měli malou ochutnávku k této výstavě. Další prezentaci chystáme na festivalu Prague Metronome koncem června v Praze.

Vy sama jste uznávanou výtvarnicí – v čem vás HR Giger fascinuje, případně inspiruje k vlastní tvorbě? Objevila jste i něco, co vás s ním spojuje, kde mu jako umělci rozumíte?

Jedno společné máme, a to je fascinace filmem a filmová tvorba. Velká část mé sochařské práce je totiž určena pro filmové prostředí. Mám zadání tohoto typu moc ráda, neboť mohu vizuálně dotvářet svět, ve kterém sochy nebo rekvizity žijí svým životem a fungují pro daný okamžik. Giger byl neskutečně pracovitý a produktivní; je až neuvěřitelné, kolik toho vytvořil. V každém případě u něho vnímám podobný způsob uvažování nad některými tématy či otázkami, které si ve své tvorbě často kladu i já.

... CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V LETNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Předplatné můžete zakoupit na send.cz