Kultura bude nejvíc chybět o Vánocích
Když je třeba někde ušetřit, začíná se obvykle škrtáním peněz na kulturu. Opravdu se bez ní tak snadno objedeme?
Červák: Kultura má tu nevýhodu, že pokud chybí, člověk to nepozná hned, ale až s odstupem času. Není to srovnatelné s tím, že když nemám co jíst, budu mít hlad. Je ale nezbytnou součástí naší psychiky – bez kultury a umění se jedinec i společnost nerozvíjí zdravě. Formuje naše vědomí i podvědomí; když ji nemáme, jsme ochuzeni a toto postižení se může projevit až mnohem později. V modelu „jít do práce a z práce hned domů“ citelně chybí mezičlánek, který nám umožňuje vyvážit naši psychiku. Právě to dělá kultura. Konkrétních příkladů je spousta: zrovna teď v adventním období si určitě spousta lidí uvědomí, jak jim scházejí koncerty, výstavy a další akce, které je ladily do vánoční pohody a zpříjemňovaly atmosféru adventu.
Seifert: Vděčnost lidí za to, že se mohou vypravit za kulturou, jsme zaznamenali při všech výstavách, které jsme letos stihli otevřít. Kulturní zážitky člověka přenesou z okolního světa jinam a dovolí mu vydechnout. To je nenahraditelné. Umění povznáší, krása člověka potěší a zklidní. Ale umění má za úkol i provokovat – není podstatné, zda vzbudí zážitky pozitivní nebo negativní, hlavní je, že v nás něco zanechá. Člověka to posune dál, něco se v něm odehraje, nezůstane netečný.
Nestačí, když se podívá na obrázky na internetu? Teď může virtuálně procházet muzea i galerie, z pohodlí domova se dívat na koncerty i divadelní představení.
Seifert: Dnešní doba k tomu směřuje a z našeho života se pomalu stává pixelizace. Nutí nás, abychom instantními zážitky nahrazovali i umění. Doufám, že to tak nezůstane. Mám i svou osobní zkušenost: díval jsem se na pár online koncertů, protože interpreti mě zajímali a rád jsem je podpořil koupí virtuální vstupenky. Ale neměl jsem z toho silný zážitek, naživo je to úplně jiné. Stejně tak je nenahraditelná návštěva výstavy. Čas, který člověk stráví v galerii, mu dává možnost soustředit se a přepnout nastavení své mysli. Někdo cítí energii obrazů či soch, pro dalšího je důležité vidět, jak je umělecké dílo velké, když před ním stojí. Lidé potřebují procházet výstavou a vnímat souvislosti. Dialog mezi člověkem a dílem se může odehrát jen na výstavě, žádná virtuální prohlídka, fotka nebo film ho nenahradí.
Často teprve tehdy, když někoho nebo něco ztratíme, nám dojde, jak moc nám chybí. Platí to i pro umění?
Červák: Je to historicky potvrzené. Kultura a umění jsou součástí lidské společnosti od prvopočátku, ať už je aktivně vyhledáváme, nebo vnímáme jen pasivně. Ve chvíli, kdy je kultura znásilněná a potlačená, společnost se nerozvíjí zdravě a v budoucnu se to projeví. Když nebudeme umění a krásu vnímat, jedna část naší osobnosti přestane existovat. Lidé to cítí, důkazem je velký zájem o akce, které se mohly konat letos v létě a na podzim. Například Mezinárodní hudební festival v Českém Krumlově přesunul termín z července na září a jeho návštěvnost byla až nečekaně vysoká.
Seifert: Kulturní možnosti nechybějí jen návštěvníkům akcí, ale i lidem, kteří chtějí rozvíjet svoji kreativitu, a teď nemohou. Alšova jihočeská galerie využívá od jara bývalou Spartu, kde po rekonstrukci vznikly depozitáře a také velký prostor pro různé výtvarné kurzy zaměřené na děti, dospělé i seniory. Otevřeli jsme je v září, všechny byly hned naplněné, dokonce zájem veřejnosti přesahoval sto procent jejich kapacity. Ale po třech týdnech jsme museli všechny zavřít a od té doby máme jen výuku online. Z reakcí jednoznačně vyplývá, že lidem chybí možnost tvořit v ateliérech.
Pandemie přišla zrovna v období, kdy se kulturní instituce na jihu Čech rozvíjely naplno, dařilo se stavět i rekonstruovat. Alšově jihočeské galerii to přineslo moderní obnovu Sparty, rekonstrukci Wortnerova domu a také stěhování Mezinárodního muzea keramiky v Bechyni do vhodnějšího objektu. Má Alšovka pro Jihočeský kraj tak velký význam, že v krátké době dostala tolik příležitostí vylepšit své zázemí?
Červák: Patří mezi pět nejvýznamnějších galerií v České republice a její sbírka gotického umění je dokonce druhou nejvýznamnější v naší zemi. Má úctyhodnou tradici sahající až k roku 1951, cenné sbírky a svou činností je schopna oslovovat širokou veřejnost včetně návštěvníků z Rakouska a Německa, svým významem dalece přesahuje hranice našeho regionu. Ovšem je třeba připomenout, že se dobře dařilo i dalším kulturním institucím, které zřizuje Jihočeský kraj. Ať už je to Jihočeská vědecká knihovna, která má úplně novou budovu, nebo Jihočeské muzeum, jehož nová stálá expozice dokonce dostala nedávno prestižní cenu Gloria Musaealis. Rekonstruuje se také sídlo Jihočeské filharmonie v Českých Budějovicích nebo strakonické Muzeum středního Pootaví, povedly se i další projekty, například depozitář Jihočeského muzea v Ledenicích nebo nový archeoskanzen v Trocnově. Teď nás jenom mrzí, že budovy, které už jsou hotové a zrekonstruované, musí zůstat pro návštěvníky uzavřené.
Čím to, že se v posledních letech stihlo tolik stavět a rekonstruovat?
Červák: Podařilo se nám naplno využít možností Integrovaného regionálního operačního programu (IROP), díky čemuž jsme pro jižní Čechy získali přes půl miliardy korun z evropských fondů. Bez podpory kraje by to ale nešlo, protože u těchto projektů musel zajistit předfinancování a kofinancování. V tomto byl ke kulturním institucím vstřícnější a štědřejší než jiné kraje, to je třeba ocenit. Evropská unie u těchto akcí zaplatila 85 procent nákladů, deset procent financoval kraj a pět procent stát. Jsem opravdu vděčný, že se to vše stihlo v pravý čas, protože kdo ví, zda tyto možnosti ještě přijdou.
Dá-li se na koronavirové pauze najít něco pozitivního, pak to byl možná čas na různá stěhování, zařizování, úpravy interiéru a také odborné bádání.
Seifert: Samozřejmě tento čas využíváme ke všem činnostem, které zabezpečují interní chod AJG, například pro práci v depozitářích, katalogizaci, inventarizaci sbírek atd. V Bechyni nás od prosince čeká půl roku stěhování muzea keramiky ze zámeckého pivovaru do bývalého domu služeb, který se stane třetí pobočkou naší galerie. Což znamená spoustu práce při zařizování a také přípravu velké výstavy z rozsáhlých keramických sbírek, kterou chystáme na září 2021. Plánů máme spoustu, domlouváme další výstavy, ale je to opravdu velmi složité, pokud nevíme, kdy budeme moci otevřít pro návštěvníky. Tento stav je katastrofální a pro kurátory i kolegy spolupracující na tvorbě výstav naprosto deprimující. Například za aktuální výstavou Formosa deformitas stojí dva a půl roku výzkumu kurátorky Evy Skopalové a také intenzivní přípravy před samotnou akcí, která byla speciálně vytvořená pro rekonstruovaný Wortnerův dům. Jenomže už tři týdny po vernisáži jsme ji museli zavřít. Nebýt publikace, kterou jsme na toto téma vydali, zmizela by v dějinách času. Má skončit už začátkem ledna, proto jsme se rozhodli ji o měsíc prodloužit a zároveň natočit také její virtuální prohlídku.
Jak dopady pandemie nesou umělci, s nimiž spolupracujete?
Seifert: Je to pro ně šílená doba, kterou si málokdo umí představit. Svobodná umění tato omezení zasáhla absolutně, umělcům už jde o živobytí. Těžce přežili jaro, a teď je to ještě horší. Snažíme se je podporovat, ale nemáme moc možností, jak to udělat.
Červák: Nejhorší na tom je, že oni nechtějí čekat, až jim někdo něco dá – oni jsou schopni si vydělávat tím, co umějí, čemu se věnují celý život! Často své schopnosti rozvíjejí už od raného dětství. Hudebníci nutně musí každý den na své nástroje cvičit, jinak se to projeví na jejich výkonu. Pro umělce, kteří si teď museli najít jiný způsob obživy, protože stát jim nedovolí vydělávat si peníze svou vlastní prací, je to tragické. Pomoci jim musí stát. Kraj bohužel nemá nastavený systém takové mimořádné podpory, my jim můžeme zaplatit teprve to, co zrealizují na základě smlouvy či objednávky.
Letos vám vzala hodně sil a asi i nadějí příprava výstavy Malevič a ruská avantgarda, kterou slíbilo zapůjčit Muzeum umění v ruském Jekatěrinburgu. Dva týdny před podepsáním posledních povolení zhatil plány covid. Ještě je šance, že ji uvidíme?
Seifert: Pořád v tuto variantu věříme. I když je to opravdu extrémně složitá situace, protože ke všem nárokům na organizaci a transport přibyl ještě rozdíl v tom, jak se pandemie momentálně vyvíjí u nás a jak v Rusku. Jsou to okolnosti, které nikdo nezavinil, my jsme pro to udělali naprosto všechno, co se dalo. Vše už bylo vyřízené, čekalo se na poslední podpis, který byl předjednaný, takže zdržení nebylo ani na jejich, ani na naší straně. Náročnost celého procesu je pochopitelná, protože Muzeum umění v Jekatěrinburgu nám slíbilo zapůjčit mimořádně cenné obrazy z let 1910 až 1920, které vytvořili Kazimir Malevič, Vasilij Kandinskij, Alexandr Rodčenko, Natalia Gončarovová nebo Michail Larionov. Tato sbírka byla v Evropě jako celek vystavena pouze jednou, a to v roce 2016 v Budapešti.
Červák: Tato příležitost je důkazem prestiže, kterou AJG ve světě má. Stále doufám, že tuto kolekci nakonec v jižních Čechách uvidíme. Byla by to událost významná pro celou Evropu. Výstavy a zápůjčky mnohdy stojí opravdu jen na osobních kontaktech – u nás díky tomu, že Sverdlovská oblast Ruska je partnerskou oblastí Jihočeského kraje. Tři roky jsme na tom spolu s panem náměstkem Pavlem Hrochem pracovali. V Jekatěrinburgu jsme byli několikrát a kontakty jsou stále živé a intenzivní.
Měla to být hlavní výstava letošního roku v zámecké jízdárně v Hluboké nad Vltavou. Které výstavy vás tam v poslední době potěšily?
Červák: Za srdce mě vzala velká retrospektiva Kamila Lhotáka v roce 2019. I proto, že byl autorem mého dětství, znal jsem jeho obrázky z knížek. Když člověk vnímá umění odmalička a pak se v dospělosti setká s dílem svého oblíbeného umělce na velké výstavě a může se tam procházet celým jeho životem, je to moc příjemné. Měl jsem pocit, že každý obraz důvěrně znám a jsem jeho součástí, že tomu rozumím. I na této vlastní zkušenosti vidím, jak má smysl vést děti k tomu, aby vnímaly kulturu a rozvíjely svou tvořivost. Zůstane to v nich a obohatí to jejich osobnost.
Seifert: Já bych ještě zmínil letošní výstavu Tomáše Císařovského, jedné z nejuznávanějších osobností české postmoderny. Máme na ni fantastické ohlasy, že vhodným způsobem rekapitulovala jeho dosavadní tvorbu ve všech polohách. Moc se vydařila i vernisáž koncem června – atmosféru jí dodala vysoká návštěvnost, přijela spousta lidí z celé republiky včetně odborníků. Bylo znát, jak jsou lidé po uvolnění jarních koronavirových opatření šťastní, že se něco tak velkého a krásného zase koná a mohou se setkat. Prostředí zámecké jízdárny bylo podobně jako při výstavě Kamila Lhotáka velmi dobře rozčleněné a uspořádané, což umožnilo ukázat celoživotní dílo přehledně a ve velkém rozsahu.
Mluvíme o jízdárně v Hluboké nad Vltavou, hlavním sídle Alšovy jihočeské galerie od roku 1953. Doslechla jsem se ale, že byste tento prostor rádi opustili.
Seifert: Dřív nebo později by se to mělo stát. Je to areál zámku, který spravuje Národní památkový ústav, a tato galerie je tam uměle implantovaná. To má velké nevýhody: zámek jako národní kulturní památka má svá omezení, jízdárna původně nevznikla jako výstavní sál a to se projevuje. Už jen tím, že ji nelze vytopit, takže nemůže sloužit výstavám po celý rok. Je to sice nejstarší pobočka AJG, ale musíme přemýšlet o budoucnosti, to patří k naší práci.
Červák: Je jasné, že ve 21. století už výstavní síň do takových prostor nepatří. Proto vznikla vize postavit nové muzeum umění v Českých Budějovicích v centru města, a to na území, kterému říkáme „kulturní ostrov“. Čili v prostoru, kde stojí kulturní dům Slavie, muzeum, divadlo, knihovna, filharmonie a další takové instituce. Je to přání, nikoli hotová věc. Ideální plán, který jsme měli ještě před pandemií, počítal s tím, že by v příštím roce vznikla studie, pak by se vypsala architektonická soutěž, a kdyby šlo všechno hladce, mohla by zde za pět až sedm let budova vyrůst. Držím palce obyvatelům Českých Budějovic, aby se to povedlo, protože město si to zaslouží. Současná architektura by mu dodala další zajímavý prvek. Pro návštěvníky by to byl nový atraktivní cíl a pro obyvatele města vhodný a žádaný prostor, kde mohou sami tvořit. Kromě stálých a sezonních výstav by se tam konaly workshopy a další aktivity spojené s kreativitou, kterou bychom rádi podchytili. I současná krize totiž ukázala, že Česká republika má neuvěřitelné množství lidí s tvůrčími schopnostmi. Na tom bychom měli postavit další rozvoj a naši konkurenceschopnost.
Seifert: V těchto plánech je pro nás velkou inspirací, jak město Krems pojalo svou novou Zemskou galerii Dolních Rakous, kterou otevřelo v roce 2019. Toto pojetí je nám velmi blízké jak ve způsobu provozu, tak rozsahem. Krems se profiluje jako kulturní město a České Budějovice jdou podobnou cestou.
Jižní Čechy mají charakter regionu, kam lidé z celé republiky i ze zahraničí pravidelně přijíždějí na dovolenou, potěšit se a nabrat nové síly. Můžeme z tohoto zaměření nadále čerpat?
Červák: Myslím, že musíme. Letos v létě se to jasně projevilo, když Češi plánovali, kam se v létě vydají v podmínkách, kdy byly cesty do zahraničí omezené. Přes osmdesát procent se vyjádřilo, že zamíří do jižních Čech! Náš kraj je místem, kam se jezdí za přírodou, památkami, pohodou, odpočinkem. Takové vnímání musíme zachovat. Protože ač se to možná na první pohled nezdá, kultura generuje velké peníze pro další obory podnikání, například ubytování, stravování, dopravu, služby jako kadeřnictví atd. Ministerstvo kultury na to má zpracované podrobné tabulky a mnoho pádných důkazů shromáždil za léta svých zkušeností i ředitel Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov Jaromír Boháč. Jeho argumenty, jak kulturní akce prospívají rozvoji města, vývoj letošního roku zcela potvrzuje. A právě proto nesmíme nechat kulturu padnout.