Zvuky dud, vůně koláčů. Chodské slavnosti jsou tu

Pouť na Vavřineček, tedy ke kostelíku sv. Vavřince na Veselém kopci, bývala jednou ze tří klasických poutí, které se v Domažlicích konaly. V srpnu roku 1939 se ale všechno změnilo.

„Pouť se tehdy stala obrovskou, celonárodní, manifestací proti německé okupaci,“ vysvětluje ředitel Muzea Chodska Josef Nejdl. „Češi pracující na říšských úřadech, především pak dr. Otakar Kalandra, tehdy prosadili, že se akce mohla uskutečnit. Argumentovali, že jde jen o klasickou církevní pouť. Jenže se sem sjelo na sto dvacet tisíc lidí a monsignore Stašek tu pronesl silně vlastenecké kázání. Následovalo zatýkání a doktor Kalandra i monsignore Stašek putovali do koncentračních táborů,“ popisuje.

Pouť tehdy doprovázela tradiční hudba a všude byly k vidění chodské kroje. Sbor Čerchovan pod vedením Jindřicha Jindřicha zpíval písně inspirované lidovkami. „Po hospodách se hrálo a tancovalo. Dokonce místní dali tehdy přednost návštěvníkům a pro sebe si kulturní program zopakovali o den později,“ dodává Josef Nejdl. Jenže 1. září začala válka, a tak se pouť na Vavřineček ze srpna 1939 stala skutečnou legendou.

Po válce ji místní chtěli obnovit. V letech 1946 až 1949 se pouti s bohatým folklorním programem ještě uskutečnily, ale s nástupem komunistů k moci se staly nežádoucími. Původně církevní svátek bylo nutné transformovat jiným směrem.

„Komunisté se pokusili využít toho, že 8. a 9. srpna 1431 proběhla bitva u Domažlic a snažili se oslavovat husity. Pak tu byly snahy o oslavy vzniku JZD nebo protest proti korejské válce, ale všechno bylo umělé a vnucované, lidi to nelákalo a vždycky se nakonec sešli v hospodách s dudami,“ přibližuje Josef Nejdl další historii Chodských slavností. Pod tímto názvem se poprvé uskutečnily v roce 1955 – a jejich posláním bylo bojkotovat bohoslužbu v kostele sv. Vavřince. Kulturní program se totiž konal ve stejném čase jako mše.

„Chodské slavnosti byly od počátku koncipovány jako politická agitka, ale zabalená tak, aby se lidem líbily. Proto to byla velká přehlídka chodského folkloru,“ vysvětluje Josef Nejdl. V šedesátých letech se slavnosti konaly v červenci jako oslava Dnů Pohraniční stráže. V roce 1968 se vrátily nejen k původnímu termínu, ale i na Vavřineček. Navíc v letech 1968 a 1969 byla jejich součástí zase i pouť.

Osmdesátá léta byla pro Chodské slavnosti doslova zlatou dobou. Staly se obrovskou přehlídkou chodského folkloru, pestrých a bohatých krojů, dudácké muziky a jedinečných koláčů. Přibyly i vzdělávací pořady, které přibližovaly folklor mladším generacím nebo lidem ze vzdálenějších koutů republiky.

Chodsko je totiž jedinou národopisnou oblastí, která v Čechách zůstala. Podle Josefa Nejdla je to dáno tím, že zdejší život byl především spjat se zemědělstvím a tradiční kultura přežívá tam, kde jsou lidé spjati s půdou a majetkem děděným z generace na generaci.

Svým způsobem návštěvníky fascinovaly i dudy. Na otázky, odkud se vzaly a proč se na ně hraje jen někde, není lehké odpovědět. „Patrně jde o pastýřský nástroj ze střední Asie z dob před naším letopočtem. V Čechách se objevují ve 13. století, ale v dnešní podobě je zaznamenáváme až o čtyři sta let později. Zvláštní je, že v Čechách se těmto dvouměchovým dudám říkalo německé, zatímco v Německu se jim říkalo české,“ krčí Josef Nejdl rameny.

V rámci Chodských slavností si zvuku dud můžete užít víc než požehnaně. V 90. letech to sice vypadalo, že tahle národopisná slavnost zanikne, ale červené punčochy žen, bohatě zdobené koláče a nezaměnitelný zvuk dudáckých kapel si své publikum našly znovu. Dnes se za nimi do Domažlic sjíždějí nejen lidé z Čech, ale i ze zahraničí.
 

Chodské koláče jsou koláče z kynutého těsta, zdobené tvarohem, mákem a povidly. Existují dva základní způsoby jejich zdobení: pruhy a proužky vytvářející jednoduché geometrické tvary nebo komplikované ornamenty. Ty nejdůmyslnější mohou připomínat až krajku. Většinou se dodržuje i pravidlo, že na tmavé náplně se dávají mandle a na tvaroh se kladou rozinky.

Dudy jsou nejčastěji laděny v tónině Es dur, případně v C dur.

Chodský kroj poutá pozornost svou bohatostí a barevností. Ženský kroj tvoří plátěná bílá košilka s krajkovým límečkem a balonovými rukávy, na niž se obléká živůtek a kolem pasu se uvazuje tzv. honzík, což je vycpaný pruh látky, na kterém drží sukně. Spodní část kroje se skládá z jednobarevné sukně lemované barevnými stuhami, pod kterou je několik spodniček. Na sukni patří pestrobarevná zástěra s květinovým vzorem. Na nohy se oblékají červené nebo bílé punčochy a k nim se obouvají černé střevíce. Mužský kroj tvoří bílá plátěná košile s modrou vyšívanou vestou a jednou řadou knoflíků, žluté kalhoty, bílé punčochy a vysoké černé holinky. Na hlavě muži nosí buď černou kožešinovou čepici, nebo široký klobouk. A zpravidla ke kroji oblékají ještě dlouhý světlý kabát.

Chodsko je pás jedenácti vesnic od Postřekova po Pocínovice. Pozor! Domažlice – přestože se jim často říká „srdce Chodska“ – součástí Chodska nejsou a nikdy nebyly.