Kateřina Wohlmann Votavová: Kokrhání zakázáno

Vesnice zažívá comeback. Z měst utíkají lidé, kteří si chtějí pěstovat vlastní zeleninu a ovoce, touží chovat ovce a produkovat vlastní kozí sýr. Hledají také ticho a klid, což je kámen úrazu. Mladým lidem vadí odbíjející kaplička na návsi, dětské výkřiky nebo pach zvířat.

Zrovna nedávno jsem slyšela následující příběh. Klasického starousedlíka z vesnice, s poklidným životem, dohnali k soudu sousedé, protože jim vadilo, že jeho kohout kokrhá. Má snad štěkat? Vrchol byl, že starousedlík prohrál.

Nerozumím, proč lidé chtějí něco, čemu se neumějí přizpůsobit. Vesnice měla vždy svá pravidla. Podobně jako města. Chcete žít v centru, tak si moc večerního klidu neužijete, ale s tím se rovněž musí počítat. Sama jsem holka z města (i když z maloměsta) a momentálně bydlím na vesnici – toleruji štěkání psů, hrabání koček v kůře (můj kocour má sousedovic zahradu za suchý záchod) nebo řev dětí na návsi. Tohle všechno je pro mě známka života. Na vesnici se chcete vídat se sousedy, chcete si vzájemně vypomáhat a užívat si mecheche v hospůdce na návsi. Pokud si z veselosti v noci na cestě domů sem tam zavýsknete, ráno vám tu lidé maximálně řeknou, že byla asi veselá noc – a jdou dál. Takhle by to mělo být.

Jenže ono to neumíme někdy ani lidsky vyřešit. Společně s tolerancí mizí i pokora. Místo sousedského hovoru se dnes velká část lidí obrací na úředníky – a někdy snad i proto, aby měli co na práci nebo o čem mluvit. Na seznamu PRO a PROTI, zda se přestěhovat na vesnici, by měla být velkým písmem také tolerance a respekt, kterému se nově příchozí musí naučit, protože zatímco jedinec přichází na vesnici, vesnice se musí sžít také s ním.