Evropa musí bránit svá práva

Tomáši, známe se od základní školy a dodnes se přátelíme, zůstaneme tedy i v tomto rozhovoru u tykání. Čtyřicítka je pro řadu lidí zlom – jak to prožíváš ty?

Když mi bylo třicet, tolik jsem to neprožíval, ale čtyřicítku vnímám jako mezník. Člověk už má něco za sebou, snad trochu líp rozumí životu a světu. Ale taky už začíná šedivět, pozoruji u sebe viditelné znaky stárnutí. Ale zároveň mám více životní energie než kdykoliv předtím.

Vzpomeneš si, jaký jsi byl ve dvaceti, ve třiceti?

Ve dvaceti jsem byl naivní, politicky zapálený, měl jsem pocit, že mi patří svět. Z toho jsem pak vystřízlivěl. Nepřemýšlel jsem, co přijde, a žil jsem víc přítomným okamžikem. Ve třiceti jsem už měl syna, krátce nato se narodila dcera, svět se rychle měnil a do života vstupovaly úplně nové hodnoty. Ruku v ruce s tím zmizely iluze. Na kraji čtyřicítky mi přijde, že jsem ve spoustě věcech dozrál, v životě je pro mě daleko důležitější stabilita. Taky jsem pochopil, že pro život manažera je důležitá psychohygiena, začal jsem se věnovat sportům a cestování, vrátil jsem se k japonskému šermu. Realizaci vidím doma i v práci – jsem šťastný, že můžu dělat něco, co mě baví, kde vidím výsledky.

Na vedoucí pozice ses vypracoval rychle. Existuje podle tebe ideální manažerský věk?

Nebylo mi ještě ani 30, když jsem se stal vedoucím výroby. Pokud má člověk k řízení jiných dispozice, není věk určující. S věkem ale přibývají zkušenosti. Školení z tebe manažera neudělá, musíš si párkrát natlouct, abys z toho vyšel dál posílen. V práci je to stejně jako v životě, chyby tě posouvají, pokud víš, proč jsi je udělal a bereš si z nich něco pro další život. A pak je jedno, jestli je ti třicet nebo šedesát.

Dokázal bys dnes uřídit jakoukoliv firmu?

Samozřejmě existují řídicí nástroje aplikovatelné na jakoukoliv firmu. EGE je pro mě životní výzvou, protože tohle řízení je hodně složité – technicky, obchodně i personálně.

Jsi ředitel i doma?

To je hodně osobní otázka… Snažím se být ve firmě i doma lidský a férový. Mám poměrně neměnnou náladu, nejednám v afektu. V práci i doma ale tlačím na lidi – když něco chci, umím si za tím tvrdě jít. A doma u partnerky je tahle vlastnost přijímaná trochu složitěji. Někdy si jdu za svým nápadem moc urputně.

(...)

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V PODZIMNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Předplatné můžete zakoupit na send.cz