Na začátku příběhu je pocit

„Zrovna včera jsem udělala poslední úpravy knihy, která vyjde na podzim a bude se jmenovat ,Nultá hodinaʻ,“ říká usměvavá dlouhovláska a odhaduje, že chci o knize vědět něco víc.
 

To je ta vaše první kniha, která nezachycuje reálný příběh?

Přesně tak. Už jsem byla trošku vyčerpaná, protože když píšete o skutečných osobách, musíte se velmi striktně držet reality. Abyste jim neublížila, abyste jejich příběh nezměnila a podobně. A mně začala chybět svoboda: zkrátka jsem si v příběhu nemohla dělat, co jsem chtěla. A tak jsem postupně dospěla k tomu, že další moje hrdinka bude smyšlená. Její příběh se ovšem odehrává ve zcela reálných kulisách i s reálnými osobnostmi.

Jak to vzniklo?

V době covidu jsem chodila na procházky do Nové Huti u Dýšiny, kde mě zaujala krásná prvorepubliková vila. Dívala jsem se na ni a přemýšlela, že by se v jejích zdech mohl odehrát nějaký příběh. Osud nějaké silné ženy, která tu něco prožije. Postupně se mi v mysli vytvořila Hedvika. Zároveň jsem ale chtěla pokročit od dob první republiky a války kousek dál, do let bezprostředně po válce. To je období, které se i v hodinách dějepisu úplně přeskakuje. Mluvím o době mezi koncem války a únorem 1948, kdy se rozhodovalo, zda se přikloníme k Západu, nebo k Východu. I já jsem v tom měla mezery a musela jsem si toho hodně dostudovat.

Proč je hlavní hrdinka zase žena?

To kdybych věděla! Vlastně vůbec nevím, proč píšu pořád o ženách. Asi je to pro mne přirozenější, protože jsem taky žena. Ale mužskému hrdinovi se nijak nebráním.

Když teď srovnáte práci na svých historických románech s psaním smyšleného příběhu – naplnilo se vaše očekávání, že je v tom větší svoboda?

Určitě. Hodně jsem to srovnávala hlavně s „Herečkou“. Při jejím psaní jsem se držela deníku, který si Jarmila Horáková psala, a to mě do značné míry svazovalo, nemohla jsem ji třeba dostávat do situací, které by nemohla prožít. V „Nulté hodině“ jsem vůbec nemusela přemýšlet, jestli by to Hedvika řekla právě takhle, jestli by to skutečně takhle udělala. Zároveň jsem si myslela, že si teď ušetřím práci a nebudu muset dělat tolik rešerší – a to se mi nenaplnilo. Protože hlavní hrdinka je sice smyšlená, ale kolem ní jsou postavy reálné, jako třeba přítelkyně Jana Masaryka Marcia Davenportová. Takže jsem četla spoustu pamětí a rešerší bylo zase poměrně hodně.

(...)

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V PODZIMNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Předplatné můžete zakoupit na send.cz