Marcel Kaštovský: Žij své sny

Je nějaké motto, kterým se řídíte?

„I sebemenší kapitán zůstane bez dobré posádky na břehu.“ Na těchhle principech funguju nejen v soukromém životě, ale i v práci. Taky se mi líbí citát: „Nesni svůj život, ale žij své sny.“ Tím se snažím řídit ze všeho nejvíc.

Odkud pocházíte?

Vyrůstal jsem asi dvacet kilometrů od Opavy. Říkám o sobě, že jsem Slezan.

Češtinu máte ale českou, zcela vám schází přízvuk.

To je velice jednoduché, naskočí mi zpátky, když budu volat mamce nebo bráchovi. Určitě je za tím můj přístup k jazykům a taky v tom bude hudební sluch. V neposlední řadě zafungovalo, že na jihu Čech setrvávám už více než polovinu života.

Jak jste se dostal na jih?

Už jako kluk jsem věděl, že chci být jednou inženýr, i když jsem neměl tušení, co to vlastně znamená. Brzy jsem měl taky jasno v tom, že chci pracovat pro zahraniční společnosti a dělat management. Ale to je dávná historie – dnes už o sobě můžu říkat, že jsem starý, když jsem se ve škole učil ještě ruštinu a mám osmnáctiletou dceru s řidičákem. Management se tenkrát učil jen na dvou školách, ve Zlíně a Jindřichově Hradci. Zlín tehdy fungoval docela nově, v Hradci byla větší tradice a taky příslib, že bude fakulta přecházet z Jihočeské univerzity na Vysokou školu ekonomickou v Praze. Tak vyhrál Hradec a byla to šťastná volba, na vysoké jsem potkal svou budoucí ženu a matku mých dvou dětí, v Hradci jsem našel domov.
 

Nezažil jste kulturní šok? Když se bavím s lidmi ze Slezska, mám pocit, že jsou z jiného těsta.

Vzpomínám si na svou první návštěvu Jindřichova Hradce, stál jsem tenkrát v Klášterské ulici a byl naprosto uchvácen – řekl jsem si, že tady chci bydlet. Postupně jsem poznával zdejší lidi a vnímal, že mi jsou blízcí. Ale vždycky se to nemusí povést, jeden můj kamarád ze severní Moravy přišel do české vesnice a vůbec si to nesedlo. Určitě je důležité, s jakým očekáváním na nové místo přicházíte. Ale přesto se hrdě hlásím k tomu, že jsem Slezan, je to pro mě důležité.

Jak to mají vaše děti?

To už jsou ryzí Jihočeši. Řekl bych Jihočeši v plné palbě. Má současná partnerka ale pochází z jižní Moravy, jezdíme do jejího domu jako na chalupu a tam se taky cítím velmi příjemně. Myslím, že si to člověk vozí ve své hlavě, jak se tam bude cítit, jak bude na lidi reagovat.

Jak jsou zaměřené vaše děti? Potatily se?

Dceři je osmnáct, synovi patnáct, oba studují obchodní akademii v Jindřichově Hradci. Když byli malí, hodně jsem se zaměřoval na to, aby byli v čilém kontaktu s angličtinou. V televizi se směli dívat jen na pohádky v cizím jazyce a ten efekt tam dneska je, angličtina je pro ně přirozený komunikační nástroj, ovládají ji lépe než já. Mně byly jazyky vždycky hodně blízké, v tom našem regionu bylo úplně normální, že jsme mluvili česky stejně jako polsky, součástí běžné komunikace byla samozřejmě slovenština, ve škole přišla ruština, pak němčina, angličtina, a teprve nedávno, v době covidu, jsem si přidal francouzštinu a maďarštinu. Dětem jsem vždycky vysvětloval, že když se naučí dobře anglicky a německy, otevře se před nimi velká část světa a úplně nové příležitosti.

Jdete jim v tom příkladem.

Němčina je pro mě pracovním jazykem, protože společnost MetalWorx spadá pod německého vlastníka, rodinu Vollmannů. Ale určitě funguje, že rodič ukazuje dětem cestu, kterou buď přijmou, nebo odmítnou. Nedávno jsme hráli stolní hru Rodinná terapie, syn si vytáhl kartičku a měl říct, na koho je pyšný. Odpověděl, že na svého tátu – a to mě skoro dojímá, když to vyprávím. V červnu jsem vzal celou rodinu do Německa, strávili jsme víkend s rodinou Vollmann, myslím, že i tohle jsou vjemy, které je budou nějak formovat, protože součástí toho je třeba informace, že i když se narodím v Jindřichově Hradci, rozhodně tam nemusím studovat, pracovat a prožít celý život, že svět je otevřený. Když jsem byl malý kluk, vnímal jsem dvacet kilometrů vzdálenou Opavu jako město z velké dálky, a cesta do Ostravy, která byla od nás padesát kilometrů, mi připadala jako věčnost. Dneska běžně během dne přejedu 350 kilometrů a říkám si, že je super, že to není 500. Vždycky se rád vracím do Hradce. Práci v Plané jsem získal v době, kdy jsem řešil, že bych si rád postavil dům: a tehdy jsem si vzpomněl na slova svého známého, který říkal: „Až tohle budeš řešit, máš dvě cesty – buď se vydáš cestou ekonomickou, nebo tou, která je bližší tvému srdci.“ Planá by byla strategicky výhodnější, protože jsou odtud dobře dostupné Praha i Budějovice, můžete kamkoliv, ale Hradec mi skutečně přirostl k tělu, a tak denně dojíždím. Z 20 tisíc lidí, které Hradec má, znám polovinu a druhá polovina zná mě. Ale za to do určité míry může také politika, protože jsem se rozhodl, že budu aktivní a činný ve veřejném prostoru.

Jak se to stalo?

Chtěl jsem přispět k chodu věcí, byla v tom ovšem určitě značná naivita. Říkal jsem si, že když člověk něco chce, musí pro to něco udělat, přispět svým volným časem, znalostmi, dovednostmi. Zároveň ale narazíte na lidi, kteří se ptají, po jakém prospěchu jdu, protože samozřejmě velká část lidí je v politice proto, aby si pohlídala svoje zájmy. To mi došlo až později. Stejně tak jsem byl naivní, když jsem uvěřil, že hnutí ANO bude tím, které prospěje téhle zemi, a vstoupil do jeho řad.

Takových vás byla před deseti lety spousta a velká část lidí také později tuto stranu opustila.

Dnes poprvé jsem na zasedání zastupitelstva Jihočeského kraje vystupoval jako nezařazený. K tomu vedla dlouhá a poměrně náročná cesta. Zakládali jsme hnutí, do kterého přicházeli srdcaři, chtěli jsme dělat středopravicovou politiku. Vnímal jsem to tak, že teď je tady skutečně strana, kde se člověk může rozhodovat podle svého svědomí, protože přece nejsme strana, ale hnutí. Ale za krátký čas přišlo období, kdy už mnozí kolegové bili na poplach, že se ANO odklání od svých počátečních vizí, že už inklinuje hodně k levici, a pořád ještě byla možnost to zvrátit. Že je to všechno ztracené, jsem pochopil při covidu – čtyři výměny ministra zdravotnictví, peníze se rozdávaly na počkání, a to už byla chvíle, kdy jsem věděl, že pod tohle se nedokážu podepisovat. A zůstal činný na lokální úrovni, kde je to více o lidech než o politice.

Přišlo tedy zklamání, ztráta důvěry.

Dnes ANO prezentuje totálně levicovou politiku, která se absolutně míjí s tím, čemu věřím. Dospíval jsem v období Václava Klause, což je vyznavač klasické teorie ekonomiky, vedle něj třeba Miloš Zeman je keynesiánec, tedy říká, že je potřeba pumpovat peníze do ekonomiky, že se to jednou vrátí. V tomhle směru se spíš držím Klausova výkladu, a ANO před deseti lety tomu bylo blízko. Andrej Babiš dnes buduje politiku na deficitech a dluzích, tak jsem se rozhodl, že s tím už nechci spojovat svoje jméno. Ale beru to jako životní zkušenost.

Pojďme se zaměřit na jiné jméno: Vollmann, tedy současný majitel MetalWorx. Kdo je to?

Rodina, která podniká 112 let. První generace již nežije, představitelem druhé je pan Vollmann, kterému je právě 97 let. Firmu dnes řídí třetí generace, Axel Vollmann, sedmašedesátiletý manažer, který od svého otce před třiceti lety převzal společnost s obratem šesti milionů eur a dostal ji do kondice, kdy v příštím roce přesáhne obrat půl miliardy eur. Vollmannovi začínali podnikat s objímkami žárovek, dělali je spoustu let a možná by je dělali dodnes, kdyby je Čína nezačala produkovat levněji. V tu chvíli hledali nové příležitosti. Tenkrát koupili společnost NIER, byla ještě starší než podnikatelská minulost Vollmannů, a jedna z jejich společností vyráběla a dodnes vyrábí petrolejové lampy.

Petrolejové lampy mohou být byznys pro 21. století?

Pro rodinu Vollmannů to byla vstupenka do automobilového průmyslu, na který se následně kompletně přeorientovala. NIER vládl řadě patentů, a co je zajímavé, petrolejka byla součástí vybavení aut, protože zákon nařizoval, že vozidlo musí mít ještě jedno svítidlo, nezávislé na pohonném ústrojí. Vollmannovi se kompletně zbavili objímek a nastartovali zajímavý byznys, který bude postupně přejímat další generace dcer. V České republice podnikají v Plané nad Lužnicí, Hustopečích u Brna a Klášterci nad Ohří.

Vy jste jejich výkonná ruka pro celou Českou republiku.

Ano, v Česku působím jako jednatel, mám tu prakticky autonomní řízení.

Jak často si s Vollmannovými voláte?

Naše fungování je na německý holding dost netypické. Komunikaci vedeme na osobní bázi a formou přátelských rozhovorů přicházíme k závěrům a řešením. Za celé rodiny si blahopřejeme k svátkům a narozeninám, myslím, že si jsme velmi blízcí. Aktuálně Ppro firmu Vollmann dýchám, nejen pro to, že mám závazek ve formě smlouvy na dobu určitou..

Ale to je přece asi krátkodobý závazek.

Ne, není. Moje smlouva je do důchodového věku.

Jak se změnila společnost MetalWorx během vašeho působení?

Do firmy jsem nastoupil v roce 2019 s obratem asi 420 milionů korun. Včera jsem se díval na hospodářský rok a máme obrat přes 1,2 miliardy. To je neskutečný progres. Znamená, že musíme nabírat různé technické profese, dělníky, ale i manažery. Museli jsme se zbavit některých historických zátěží, což bylo mimo jiné i špatné jméno. V Plané platilo, že PTM, jak jsme se tehdy jmenovali, je firma, která bere každého, kdo jinde nenajde práci. A že u nás ani nemusí hledat práci, ale nabízíme celkem bezstarostné zaměstnání. Tomu odpovídala kvalita lidí, se kterou jsme museli pohnout tak, aby se věci daly nově do pohybu.

Byl to složitý proces?

Bojoval jsem s mentálním blokem zaměstnanců, ale to se podařilo překonat. Začali jsme řešit produktivitu, modernizovat stroje. Loni jsme koupili halu, kterou jsme následně opravili, a teď ve firmě vládnou dva světy: ten starý, který svým vybavením trochu připomíná muzeum, a vedle něj teď stavíme fabriku pro 21. století. To je prostředí plné automatizace a robotizace, kde práce z velké části spočívá v plánování a mačkání tlačítek. Každý z těch světů potřebuje svoje lidi – když něco přestane fungovat v tom prvním, přijde údržbář s kladívkem, a když to nejde opravit, přinese si ještě větší kladivo. Moderní továrna má taky údržbáře, ale ten přichází s notebookem za čtvrt milionu v podpaží a jde dělat diagnostiku, aby objevil problém a vyřešil ho.

Ty dva světy u vás zůstanou i do budoucna?

Částečně ano, protože pro oba systémy máme zatím zákazníky, ale časem samozřejmě musí vyhrát moderní technologie nad muzeem. A je to vidět i u zaměstnanců, jak jsou najednou hrdí na to, v jakém pracují prostředí, kam se firma za poslední roky posunula – při dnech otevřených dveří prováděli zájemce i rodinné příslušníky továrnou a jsou na MetalWorx pyšní, to vidíte na první pohled. Mě jako hlavu, která to všechno vymýšlí, to samozřejmě těší.

Co je teď před vámi?

Koupili jsme firmu na jižní Moravě, kde jsou už zaběhnuté moderní technologie, a teď se připravujeme, abychom stejné technologie měli v Plané. K tomu, aby to dobře fungovalo, potřebujeme lidi. Když jsem dostal nabídku pracovat pro MetalWorx, hledala firma někoho, a přitom přesně nevěděla koho, tehdy jsem si řekl: Tohle je přesně pro mě, to chci. A takhle to mám nastavené i při hledání dalších lidí – víme, že potřebujeme různé projektové manažery, kontrolory, údržbáře a hlavně nástrojáře, ale zároveň jsme otevření úplně všemu. Když někoho hledám, nikdy neříkám zcela konkrétně, jaký má být jeho profil. Jsem zvědavý, jaký kandidát se objeví, a pak se s ním snažím najít jeho cestu. Pokud člověk pro nás pracovat chce, rád se s ním setkám a probereme, co umí, jakým přínosem by mohl být pro naši společnost.

Jak odpočíváte?

Golfem. Po letech, kdy jsem k němu amatérsky tíhnul, konečně začínám mít pocit, že vím, jak a proč to hrát. Člověk si odpočine, zároveň se hýbe. Work and life balance: nemůžete žít jenom pro práci a rodinu, musíte se taky někdy aspoň na chvíli zastavit a myslet trochu na sebe. Ale ano, rodina a dům je pro mne taky výrazná forma odpočinku.