Nejděsivější místo? Fakta o lese Boru
Les Bor je patrně pozůstatkem původního porostu, který byl v okolí vymýcen během zakládání středověkých vesnic. Těžko říct, proč tu právě Bor zůstal. Příčinou mohla být málo úrodná půda nebo sporné majetkové vztahy, případně snaha zachovat zdroj stavebního a otopného dříví.
Název je starý a odráží převažující výskyt borovic. V němčině se poprvé objevuje roku 1463, česká varianta až 1558, a sice ve smlouvě na koupi polí „nad Čtyřmi Dvory pod Borem“. Tehdy už les deset let patřil královskému městu Českým Budějovicím, které jej koupilo od rytíře Kořenského společně s tvrzí Doubíčkem u Branišova.
Lesní revír, spravovaný z myslivny v Třebíně a z několika hájoven, byl rozdělen na tři různě pojmenované úseky. Nejblíže ke Čtyřem Dvorům se rozkládal Bor, německy Haid či Haiderwald, což se vrátilo do češtiny jako „Hadrvald“. Jižní část dostala název Vlčí jáma, doložený k roku 1643, neboť zde bývaly vykopány pasti na vlky v podobě hlubokých jam zakrytých větvemi s návnadou. Existovala ještě třetí část mezi Branišovem a Haklovými Dvory – jmenovala se Čertův les podle dřívějšího majitele a býval v ní stejnojmenný lesní rybník. Čertův les i s Čertovým rybníkem zmizely po roce 1869, ale nepropadly se do pekel, nýbrž byly v rámci racionalizace městského hospodářství přeměněny na zemědělskou půdu. Takže obrazně vlastně ano.
Navzdory bdělým hajným se z lesů ztrácelo dřevo, čas od času byl dopaden někdo z Branišova, Čtyř Dvorů či Mokrého. Časté bývaly lesní požáry, zvláště vinou nepozorných výletníků, kteří si rozdělali oheň nebo odhodili cigaretu. Od 17. století jsou záznamy o vichřicích a vyčíslení způsobených škod.
Roku 1767 nechalo město vykopat kolem celého polesí hlubokou hraniční strouhu, nasázet kamenné mezníky a také duby jako větrolamy. Ty plnily svou úlohu dobře a po dožití bývaly obnovovány. Na jednom čerstvém pařezu se v létě 2022 podařilo napočítat 170 letokruhů, což odpovídá vysazení dubu kolem poloviny 19. století. Některé jsou jistě ještě starší. Podmáčené části lesa začaly být v 18. století vysušovány pomocí drenážních struh.
CIHELNY
Boru se dotýkaly i lidské činnosti nesouvisející s lesnictvím. Na kraji lesa na straně ke Čtyřem Dvorům bylo na podzim 1680 založeno malé pohřebiště pro oběti morové epidemie z Českých Budějovic a okolí. Přesnou polohu tohoto morového hřbitůvku bohužel neznáme.
Známa jsou ale místa, kde v minulosti fungovaly cihelny. Kvalitního jílu, vyskytujícího se na východním až severním okraji Boru, využívali už v 17. století budějovičtí hrnčíři. Ještě dříve vznikla městská cihelna u Vlčí jámy směrem k Šindlovým Dvorům, přenesená v roce 1795 do místa zvaného dnes U Hada, kde Branišovská silnice vstupuje do lesa. Právě po této cihelně zbyla u silnice zatopená těžební jáma, připomínající spíš bažinu. Možná je to jedna z příčin vzniku pověstí o močálech, ve kterých prý řada lidí utonula. V 19. a první polovině 20. století fungovalo na kraji Boru také několik soukromých cihelen.
VÝLETNÍ MÍSTO
Budějovičáci měli několik výletních cílů pro odpolední a nedělní vycházky. Jedním z nejoblíbenějších byl už kolem roku 1860 les Bor neboli „Hadrvald“. Chodily sem rodiny, konaly se tu společenské „landpartie“, pořádány zde byly i organizované výlety se zábavním programem. Mezi prvními vyrážel do Boru německý pěvecký spolek Liedertafel, aby pod korunami stromů zkoušel nové písně nebo koncertoval pro potěchu výletníků. Sokolové a němečtí turneři venku cvičili, obvykle si k tomu donesli i nářadí. V poslední třetině 19. století už to byla masová záležitost, do lesa přicházely v předem stanovený den celé průvody budějovických spolků s doprovodem kapel. Hovoří se až o tisících účastníků – Češi i Němci, lidé různých společenských vrstev. Mezi stromy se hrálo, tančilo, ale také jedlo a pilo. Některý hostinský vždy dovezl z města soudky piva a čepoval. Vodu si zájemci mohli brát ze studny v hájovně, dokud pumpu nerozbili.
Pravidelně pořádaly vycházky do Boru budějovické školy všech stupňů. Učitelé využili přírodního prostředí k výuce botaniky, ke zpěvu, tělesnému cvičení nebo různým hrám. Děti od svých pedagogů dostávaly drobné pamlsky.
Výletníci čím dál hlasitěji volali po stálé restauraci, kde by se mohli občerstvit, a této příležitosti se chopil vojenský vysloužilec František Had a v sezoně 1894 tady poprvé otevřel výletní hospodu. Nazval ji „Santa Lucia“, neboť se kdysi pod maršálem Radeckým zúčastnil bojů u tohoto italského města. Spíše se však ujalo označení „U Hada“. Poněkud konkuroval nedalekému výletnímu hostinci na Švábově hrádku, ale ani jeden podnik netrpěl nezájmem. K Hadovi navíc chodili hasit žízeň vojáci ze sousední střelnice.
Ne každý hospodskému přál. V létě 1897 se po Budějovicích rozšířily fámy, že v lese Boru žijí jedovaté mouchy, řádí vzteklý pes, straší velký mrtvý had a jiná děsivá zvířata, a že je radno se místu raději vyhnout. Hostinský to vnímal jako útok na svou živnost a nechal vylepit plakáty slibující odměnu za dopadení šiřitele zvěstí.
Kdysi vyhlášená restaurace, k níž Františkův vnuk Karel Had přistavěl za první republiky penzionek, dnes už bohužel nestojí.
STŘELNICE
Lesem také zaznívaly výstřely. Odnepaměti to bylo z loveckých zbraní myslivců a při městských honech. Například během honu v říjnu 1898 účastníci ulovili 141 zajíců, čtyři bažanty, devět bažantích slepic a tři koroptve. Především ale máme na mysli střelbu vojenskou, která se tady začala rozléhat se zřízením první střelnice roku 1856 a zejména pak po prohrané prusko-rakouské válce. Naše monarchie se z porážky poučila, začala modernizovat armádu a zdokonalovat výcvik. Každý rekrut měl dle instrukcí vypálit šedesát ran do terče, každý voják potom padesát střel ročně. Není tedy náhodou, že na jaře 1869 byla obnovena a rozšířena mezitím opuštěná střelnice u hájovny v Boru.
Základem se stal dlouhý pruh vymýceného lesa, na jehož konci blíže ke Čtyřem Dvorům vznikla palebná postavení a na opačném konci byl navršen mohutný násep k zachycování projektilů. Armáda velice dbala na to, aby střelba neohrožovala civilisty v lese a nepoškozovala porosty. Nemohla však zabránit občasným tragédiím uvnitř střelnice. Několikrát se stalo, že byli zastřeleni vojáci, kteří měli u terčů vyhodnocovat zásahy a neopatrně při tom opustili svůj úkryt.
Střelnice se postupně zdokonalovala, roku 1890 vznikla krytá střelecká hala, 1895 sklad munice a prachu. Vojenský areál se stal rovněž místem důstojnických zábav a soutěží. Třeba taková hubertská jízda bývala pro oficíry příležitostí předvést, jak bravurně ovládají své koně. Jednoho cvičení u borské střelnice se v červnu 1909 zúčastnil vrchní velitel zeměbrany arcivévoda Friedrich a pochvalně se vyjádřil o disciplíně vojáků.
Vojenský prostor tady byl ještě v době socialismu. Za druhé světové války se v sousedství nacházel tábor Říšské pracovní služby (Reichsarbeitsdienst).
NÁSILNÉ SKUTKY
Lesní prostředí se nejednou stalo jevištěm hrůzných událostí, ale o tom by mohl vyprávět snad každý les. Známý je případ úkladné vraždy z prosince 1866, kdy na kraji Boru u cesty odbočující z branišovské silnice osmnáctiletý Josef Tondl zavraždil svého kamaráda Staffenbergera, aby mu uloupil cennosti. U silnice z Mokrého ke Kališti byla v srpnu 1898 znásilněna a zabita Petronella Filipová, jak dodnes připomíná kovový kříž.
V lese byli vícekrát nalezeni zmrzlí tuláci i oběšení sebevrazi, ale jejich počet se nijak zásadně neliší od případů z jiných míst. Otřesná byla sebevražda dvou milenců, kteří se zjara 1933 společně oběsili na stromě u kraje lesa na straně k Branišovu. Našli je prý v objetí visící na jednom provaze.
ZÁHADNÝ LES
V našem povídání o „Branišovském lese“ se nemůžeme úplně vyhnout ani záhadám, které ho údajně obestírají. Ne že bychom snad těmto legendám chtěli věřit. Pověsti jsou ale zajímavým námětem pro sociologické a etnografické studium, tím spíše, že vznikají v moderní, zdánlivě racionální době.
Zkazky o strašidelném „černém muži“ nebo ufonech vyvracet nebudeme, na to postačí zdravý rozum. Tvůrci záhad ale hovoří třeba o zaniklé vesnici, která tu ve skutečnosti nikdy nestála. Připomínají rozsáhlé močály, ale to je nesmysl už proto, že lesní terén je většinou mírně svažitý a podloží tvoří písčité sedimenty. Lesem nevedla ani dálková stezka, o které se tvrdí, že tady rukou loupežníků zahynula spousta pocestných a kupců. Zbytky starých cest v Boru opravdu najdeme, ale spojovaly jen sousední vesnice. A kolem Černého sloupu vede Mlýnská cesta, kudy sedláci vozili obilí k semletí. Branišovská silnice napříč lesem byla postavena roku 1839.
Fenomén „děsivého lesa“ je mladý. Ještě v pověstech budějovického okolí, které roku 1945 vydal Karel Pinc, nenajdeme žádné strašidlo či přízrak z Boru. Teprve výstavbou sousedního sídliště Máj v osmdesátých letech vznikl nápadný kontrast mezi panelákovým prostředím a přírodním lesem. Někteří obyvatelé silněji vnímali potřebu tajemna a dobrodružství, možná i obavu z neznámého, a tak se začaly rodit strašidelné historky. V tisku byly poprvé zaznamenány roku 1999 a pak už jen košatí díky lidské fantazii. Jak výstižně uvádí ve své etnografické studii Jan Pohunek, původně zcela všední lokalita se stává celorepublikově známou.
Na jednu malou záhadu při zkoumání lesa přece jen narazíme. Když se v roce 1826 nově vyměřovaly katastrální hranice, byl na trojmezí obcí Branišova, Mokrého a Třebína zasazen trojboký mezník s vytesanými iniciálami německých názvů obcí. Podle úředního protokolu hraniční komise to měly být zkratky G, T a P. Ten kámen tam stále je, stojí přesně na popsaném místě ve Vlčí jámě, má na sobě letopočet 1826, jenže písmena D, H a L. Odpověď na rébus? Starý dobrý šlendrián – někdo sem asi zasadil mezník, který patřil na trojmezí Dubného, Habří a Lipí.
... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V JARNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR
Předplatné můžete zakoupit na send.cz