Na úvod se sluší říci, že se známe čtvrt století. A i když by náš rozhovor proto mohl být naprosto neformální, jsme obě vážné. To téma není lehké: českobudějovická rodačka Klára Chábová pomáhá začleňovat děti z dětských domovů do samostatného života. Za svou práci získala ocenění Laskavec od Nadace Karla Janečka. Posláním této nadace je vyjadřovat vděčnost lidem, kteří nezištně konají dobré skutky.

Když herečka Eliška Mesfin Boušková před šesti lety přijela s pražským divadelním souborem Kašpar do Českého Krumlova, měla dojem, že se vrátila domů. Většinu života strávila v Praze, její tatínek dokonce pochází až z Etiopie. Jihočeská krajina ji ale natolik okouzlila, že si tady pořídila chalupu, navíc v Krumlově hned potkala podobně naladěné muzikanty a založili kapelu. Od loňského podzimu má angažmá v Jihočeském divadle, čímž odstartovala období, kterému říká sezona zázraků.

Máme příležitost jako nikdy předtím. Úřady fungovaly na poloviční provoz, a nic se nestalo. Právě teď můžeme snížit byrokracii a podstatným způsobem usnadnit komunikaci mezi občanem a veřejnou správou. A můžeme to po politicích chtít, protože jsme to my, kdo prokázal, že všechno zvládneme. Takové jsou vize Zbyňka Stanjury, předsedy poslaneckého klubu ODS. Občanští demokraté teď budou usilovat v krajských volbách o hejtmanská křesla.

Nevěř nikomu nad třicet, říkal John Lennon. Lukáši Marešovi by nejspíš věřil. Je mu sice třicet jedna let, ale do politiky vstoupil v sedmadvaceti. V té době už měl za sebou občanský boj s institucí, která se nechovala dobře k zaměstnancům. Získané zkušenosti chce využít v politické práci. Je lídrem jihočeských Pirátů v krajských volbách, avšak legalizaci konopí přenechává jiným. On má svůj cíl. Jestliže se mu ho podaří prosadit, třeba tím prospěje i vám. Dámy a pánové, tady je příběh lékaře Lukáše Mareše z Českých Budějovic.

Díky epidemii koronaviru pochopil, že je snadné manipulovat s lidským vědomím a strachem. Ve stejné době také zjistil, jak jsou cestující solidární: kupovali si měsíční kupony na MHD, přestože věděli, že nikam nepojedou. Rozhovor s šéfem budějovického dopravního podniku Slavojem Dolejšem o tom, co bylo a zase bude, když lidé nasednou do autobusů a trolejbusů. Povídali jsme si v první polovině června.

Kdybyste sochaře Františka Bálka potkali na ulici, nenapadne vás, že právě tento menší černovlasý muž s brýlemi a bezprostředním, jaksi ostýchavým úsměvem má na svém kontě bezpočet zahraničních i domácích ocenění, že mnoho let každou zimu jezdil do končin, kde bylo mrazivěji než u nás, a tvořil smělé, úchvatné sochy z ledových mas. Že se v létě pod pražícím sluncem mění pod jeho rukama sypký písek na objekty s varovně ostrými špicemi a oblými tvary. Že je autorem vysokoškolských insignií, pamětních mincí i medailí možná víte, možná víte také, že vytvořil návrh ocenění filmového festivalu Finále – Zlatého ledňáčka. Nebo sochu aviatika Jana Kašpara. Teď pracuje i na sedmdesáticentimetrové sošce Maradony pro muzeum v Argentině.

„Přišel mi k svátku gratulovat Olda a přinesl mi žlutej tulipán…“ Evergreen ze Semaforu byl už za minulého režimu na základní škole v čítankách. Šedesát tulipánů nebo jiných květů náleží Divadlu Semafor. Tolik mu bylo loni. Šedesát let, to je kus života… Života Jiřího Suchého.

Téměř dvě stovky vydaných knih má na kontě jihočeský spisovatel Jan Bauer. Po literatuře faktu, knize s nynějším prezidentem Milošem Zemanem a spoustě rozhovorů se postupně dostal až ke psaní historických románů. Ty poslední vznikaly v Českých Budějovicích, kde už dva roky bydlí. O tom, že jeho život rozhodně není nuda, svědčí jeho následující slova: „Za tři panáky rumu jsem koupil budoucího šéfredaktora Blesku a podle stejného scénáře přesvědčil i mě vydavatel ke psaní historických románů,“ směje se Jan Bauer.

Jihočeská hejtmanka Ivana Stráská letos udělila osm Zlatých šupin, mezi oceněnými je herec Karel Roden nebo Tomáš Neškodný, který letos vytáhl z řeky topící se děti a jejich matku.