Všimla jsem si, že současní učitelé i rodiče si často stěžují, kolik je mezi dnešními dětmi „nevychovaných spratků“. A také občasného srovnání s dětmi cizinců žijících u nás. „Ony ty vietnamské děti jsou tak hezky vychované, klidné, sourozenci se vůbec neperou a nehádají,“ sdílela svou zkušenost chůva malých Vietnamců v jedné internetové diskusi.

Patří k mimořádným talentům svého oboru a absolvovala stáže u renomovaných módních návrhářů. Osmnáctiletá Kateřina Koutková z Českých Budějovic studuje čtvrtý ročník oboru módní návrhář na Obchodní akademii, Střední odborné škole a Středním odborném učilišti v Třeboni. „Katka je mimořádný talent v módním návrhářství a může to dotáhnout hodně daleko,“ říká zástupkyně ředitele třeboňské školy Petra Eliášová.

Něco málo přes hodinu z Českých Budějovic. A přitom úplně jiný svět. Linec se mění – a říká se také, že Linec vás změní. Tohle město už dávno nepatří jen lineckému cukroví, ale kultuře, umělcům, studentům i turistům. Neokouzluje habsburskou minulostí jako Bad Ischl, není výstavou načančané historie jako Salcburk, Linec má v sobě něco navíc: to město žije teď, pro teď a pro budoucnost.

Správného Budějčáka prostě nenachytáte. Zná názvy téměř každé ulice, budovy, sadu i parku. Ale co když se řekne park V. I. Lenina? Že ve městě není? Chyba – tohle pojmenování přežilo i oficiálně dodnes.

Pokud by existoval obor vinnetouologie, musel by ho rodák z Husince Jaroslav Maryška přednášet na vysoké škole. Nikdo toho o filmových mayovkách neví tolik. Ale on není „jen“ chodící encyklopedií a sběratelem, on touto sérií žije – hledá místa v bývalé Jugoslávii, kde se filmy natáčely, navštěvuje členy štábu i herce malých rolí, filmové kaskadéry. Zná i jména koní, kteří ve filmu hráli. Jeho znalostí využívají renomované fankluby Karla Maye, například při tvorbě knih pojednávajících o filmech. Kdo ví, možná bude jihočeský Husinec brzy známý nejen jako rodiště jednoho z největších Čechů, ale i skrze náčelníka Apačů.

V šuplíku na mě čekala témata, jako „nižší mzdy žen“ nebo „šílenství okolo kojení na veřejnosti“. Měla jsem ale chuť na nějaké pozitivnější psaní. Proč? Protože jaro.

Sním o snídani v trávě. Tý skutečný. Kdy tě mravenec šimrá na lýtku. V nose lechtá pyl z pampelišky. A na líci ostýchavý paprsek slunce. I o spacáku mokrýmu od rosy a o vlasech voňavých od kouře, o žaludku pocuchanýmu špekáčky. O neohrabaný táborákový verzi Nothing Else Matters. O nejtemnějším nebi posetým kýčovitýma hvězdama. O nevyslovených přáních, když padají. A taky o spoustě těch poetických chvil spletených melodiemi trampských písniček. Těch, které jsem jako malá nesnášela, když je hrál taťka z kazeťáku v autě pořád dokola. Proč? Protože vím, že jsou opravdový. Upřímný. Tak nějak… analogový.

Jsou lidé, jejichž dětské sny nevyblednou úderem dospělého věku, ale kteří se je odváží i mnohem později opravdu splnit. Pavel a Kateřina Haladovi si svůj dětský sen zhmotnili v podobě jedinečné středové tvrze v Kestřanech, o kterou se s láskou již několik let starají. Čas ukázal, že to bylo šťastné rozhodnutí jak pro majitele, tak i pro samotnou památku.

„Holky, neposlouchejme premiéra (toho českého) a odstěhujme se do Maďarska.“ To bylo první, co mě napadlo při přečtení novinových titulků v předvalentýnském týdnu. Andrej Babiš svěřil Lidovým novinám svou myšlenku, že kvůli tomu, aby měl kdo vydělávat na budoucí důchodce, „potřebujeme, aby ženy rodily ve 25, ne ve 30, a aby přiváděly na svět v průměru 2,1 dítěte, a ne 1,7 dítěte, jak je tomu dnes“.