Budweis, meine Heimatstadt
Když 5. září 2010 zemřel ve věku pětaosmdesáti let v Badenu u Vídně slavný rakouský novinář Gustav Chalupa, kondolenci rodině poslal i rakouský prezident a Chalupův přítel Heinz Fischer. Není divu. Chalupovo jméno má mezi rakouskými žurnalisty, politiky i obyčejnými lidmi podobný zvuk jako v Česku jméno nejslavnějšího novináře Egona Ervina Kische.
Na odkaz Gustava Chalupy, ověnčeného mnoha státními i mezinárodními cenami, by přitom mohli být právem hrdí i Budějčáci. Chalupa se totiž nenarodil v Rakousku, ale v Českých Budějovicích. Jenže patřil stejně jako jeho otec mezi takzvané budějovické Němce, kteří své rodné město museli po válce opustit. A významné osobnosti z této skupiny Budějčáci jakoby vytěsnili za paměti.
„Já nejsem po těch letech nijak zatrpklý z odsunu, netrpím žádnými předsudky. Co mi ale opravdu vadí, je fakt, že když přijede cizinec na návštěvu Budějovic nebo kamkoliv do Česka, musí nutně získat pocit, že žádní Němci tady nikdy nežili a nic tu nevytvořili,“ vyprávěl autorovi tohoto článku Chalupa krátce před svou smrtí.
VĚŘILI, ŽE SE VRÁTÍ
Právě příběh Gustava Chalupy přitom vyvrací obecně zakořeněnou představu o tom, že částečný výmaz budějovických Němců z historie je jakýmsi dodatečným trestem za jejich příklon k nacismu a podíl na rozbití republiky. „Já mohu potvrdit, že Chalupovi nebyli nikdy žádní nacisté. Gusta narukoval k německé armádě, protože prostě musel,“ potvrdila už dříve Alena Trägrová, bývalá členka budějovické rady města za sociální demokracii a Chalupova kamarádka z dětských let.
Otec Gustava Chalupy měl známý fotoateliér na Lannově třídě a rodina bydlela v Havlíčkově Kolonii nedaleko dnešní budovy Českého rozhlasu. Protože se ale Chalupovi přihlásili k německé národnosti, čekal na konci roku 1943 budoucího rakouského novináře povolávací rozkaz do německé armády. Tehdy mu bylo devatenáct. Chalupa sloužil až do konce války jako námořník na Baltu. Po kapitulaci hitlerovského Německa ho zajali Američané a dostal se do jednoho z velkých zajateckých táborů v Holštýnsku, spravovaného Brity.
„Brzy jsem v táboře našel práci, protože za mnou začali chodit další čeští Němci s tím, abych je naučil pořádně česky. Domnívali se, že jim znalost češtiny pomůže při návratu domů,“ vyprávěl Chalupa. Prakticky všichni němečtí vojáci pocházející z Česka totiž podle něj věřili, že je po prohrané válce sice doma možná čekají různá příkoří, ovšem nikoliv odsun. „O žádném plánovaném odsunu se v táboře nemluvilo, vůbec nikdo s ním nepočítal,“ uvedl Chalupa.
Proto také britští důstojníci Chalupu pověřili, aby jim se svými jazykovými schopnostmi a znalostí prostředí pomáhal vyhledávat zajatce s českými kořeny, kteří by mohli být repatriováni do Česka. S jednou skupinou takových zajatců, kteří od Britů dostali propouštěcí listy s tím, že se jedná o běžné vojáky a žádné válečné zločince, pak Chalupa skutečně odjel vlakem do Čech.
„Jenže někde mezi Plzní a Prahou vlak zastavili čeští vojáci, všem nařídili vystoupit a odvezli nás do sběrného tábora v Praze-Motole,“ uvedl Chalupa. To, co viděl kolem sebe, ho údajně rychle vyvedlo z omylu, že by se mohl vrátit do Budějovic a žít jako před válkou. „Věděl jsem, že v Československu mě žádná budoucnost nečeká, jestli chci přežít, musím utéct,“ uvedl Chalupa.
K útěku za hranice mu nakonec paradoxně pomohl Čech, který si ho vypůjčil z tábora na výpomoc při rozvozu brambor. „Nevím proč, ale oblíbil si mě. S nasazením vlastního života mě v autě, přikrytého bramborami, odvezl k hranicím a já přešel do Rakouska,“ uvedl Chalupa. Mezitím se už v Praze dozvěděl, že jeho otec zemřel v internačním táboře pro Němce na budějovickém Lineckém Předměstí.
SKVĚLÝ NOVINÁŘ
Chalupa se v Rakousku živil nejprve jako fotograf, brzy však v sobě objevil i novinářské vlohy. K jeho profesnímu úspěchu přitom přispěla i výborná znalost češtiny a obecně jazykové schopnosti. Už v polovině padesátých let se Chalupa vrátil do Prahy, ovšem tentokrát nikoliv jako německý zajatec rozvážející brambory, ale jako rakouský korespondent z českého hlavního města.
Později působil jako zpravodaj i ve Varšavě a dlouhá léta především v Bělehradě. Právě jeho reportáže z války v bývalé Jugoslávii Chalupu nejvíce proslavily. Stejně tak ale vstoupila do dějin žurnalistiky Chalupova unikátní reportáž z obsazení pražského rozhlasu za sovětské invaze v roce 1968. Chalupa za svou novinářskou činnost dostal řadu vysokých státních vyznamenání, mimo jiné je oceněný Zlatým čestným křížem Rakouské republiky za vědu a umění.
Ani v pozdním důchodovém věku přitom nepřestal tvořit. Psal komentáře, je autorem několika knih. A na Budějovice nikdy nezapomněl. Minimálně jednou ročně sem s manželkou jezdili, spali v motelu Dlouhá louka. „Byl jsem trochu nemocný, ale nebojte se, nic vážného. Na jaře určitě zase přijedu do Budějovic,“ řekl Chalupa týden před svou smrtí Lidovým novinám.
VÁLKA V BARVÁCH SS
Stejně zajímavý je přitom příběh i dalšího z významných budějovických Němců: Alfreda Bäckera, který zemřel loni ve věku devadesáti let. Na rozdíl od Chalupy se ale v jeho případě nedá mluvit o tom, že by nebyl nacistou. Právě naopak. V osmnácti letech vstoupil do jednotek SS.
„Jako kluci jsme měli pocit, že se dostáváme mezi elitu. V kasárnách se nezamykaly skříňky, nikdo by si nedovolil něco ukrást,“ vyprávěl Bäcker. I když na sklonku války bojoval na východní frontě, později v americkém zajetí v Rakousku Američané Bäckera prověřovali a potvrdili, že se on sám žádných válečných zločinů ani zvěrstev nedopustil. Ze zajateckého tábora ho propustili.
Alfred Bäcker vyrůstal v Budějovicích jako syn ředitele plynáren, jeho babička z matčiny strany byla Češka, otec Němec. „Plynárny vydělávaly, a táta proto mohl ve funkci zůstat. Zároveň ale musel městské radě slíbit, že alespoň jednoho ze svých synů vychová jako Čecha,“ tvrdil Bäcker, který do konce života mluvil výbornou češtinou.
Za války bojoval ve Finsku, v Ardenách a v Maďarsku, byl těžce raněný a skončil v lazaretu ve Vídni. V květnu 1945 se pak vojenským autem vydal domů za rodiči, kteří bydleli na Dobré Vodě u Českých Budějovic. V Dubičném ho ale zadrželi partyzáni, mladí kluci s červenými páskami na rukou. A chtěli ho okamžitě zastřelit.
„Šéf partyzánů, známý restauratér z Dobré Vody, jim to ale zakázal a nařídil, aby mě zavřeli na půdu jedné kůlny, že musím mít nejprve soud,“ vyprávěl autorovi tohoto článku Bäcker. Když se v noci loučil se životem, někdo vypáčil petlici a vyzval Bäckera, aby rychle vylezl. „Byl to ten šéf partyzánů. Říkal, že se dobře zná s mými rodiči,“ uvedl Bäcker.
Restauratér poslal svou dceru pro Bäckerovy rodiče, posadil celou rodinu do vojenského auta a nechal ji odjet. Bäckerovým se pak úspěšně podařilo přejet hranice do Rakouska.
KARIÉRA U PHILIPSU
V Rakousku se Alfred Bäcker nejprve dostal do amerického zajetí, později pracoval pro Američany jako řidič. Po těžkých začátcích udělal rychlou kariéru u rakouské pobočky firmy Philips. Když v roce 1989 padla železná opona, firma jmenovala Bäckera s výbornou znalostí češtiny obchodním ředitelem Philips Lighting pro Česko a Slovensko.
„Na prvním setkání se zaměstnanci jsem se všem přiznal, že jsem za války bojoval v řadách německé armády, dokonce v SS. Že se za to omlouvám. Vyzval jsem přítomné, aby mi klidně do očí řekli, zda se mnou kvůli tomu mají problém. Nikdo se ale nepřihlásil,“ tvrdil Bäcker.
Jakmile se otevřely hranice, odjel na Dobrou Vodu a vyhledal rodinu svého zachránce. „Na zahradě pracovala paní, která mi oznámila, že její tatínek, který mě zachránil, nedávno zemřel. Ale že můj příběh dobře zná, protože jí ho často vyprávěl,“ uvedl Bäcker. Až do své smrti pak rodinu na Dobré Vodě navštěvoval a na Vánoce vozil dárky.
Alfred Bäcker zemřel 10. září 2012 ve věku jedenadevadesáti let. Na rozdíl od Gustava Chalupy se nikdy nesmířil s odsunem Němců z Česka. Aktivně působil v Sudetoněmeckém krajanském sdružení v Rakousku, napsal knihu Genocida na sudetských Němcích. Bäcker je kromě jiného držitelem zlatého Záslužného odznaku Rakouské republiky, který mu byl udělen rok před smrtí.
Bez ohledu na jeho názory a postoje však Bäckerův životní příběh neodmyslitelně patří k dějinám Budějovic. A stejně jako ostatní podobné příběhy by proto neměl být zapomenut.