Málokdy je v městské dopravě na místě řidiče zaregistrujeme. Všimneme si jich často až ve chvíli, kdy musejí řešit nějaký problém v dopravě nebo zádrhel s cestujícími. Jejich kolegové se zase starají o to, aby autobusy a trolejbusy byly na trati v bezvadném a čistém stavu. O tom všem muži z Dopravního podniku města České Budějovice, a. s., mluví jako o své službě lidem, která jim dává smysl. Jejich srdce bijí pro MHD.

Vyhodit, nebo kabinet? To je myšlenka Dany Kalistové, která v Českých Budějovicích vytvořila projekt KABINET CB. Dává nový život předmětům, které by jinak končily na skládce.

Milan Svatek ze Sezimova Ústí sbírá podpisy slavných osobností od roku 1972. V jeho sbírce převažují herci a zpěváci, ale výstavy koná málokdy. O to zajímavěji umí o sběratelství vyprávět. Autor rozhovoru předesílá, že spoustu informací vynechal. Třeba o tom, zda si sběratelé mezi sebou vyměňují kartičky s podpisy, jak snížit riziko padělku při nákupu či jak získat autogramy zahraničních hvězd. Naše povídání povede pouze českým prostorem, aby nás dovedlo k odhalení jednoho tajemství.

Přesně vědí, co jim dělá radost, jsou si prakticky jisti, čemu se budou věnovat zítra, pozítří nebo za měsíc. Vybrali si činnost, životní náplň, s níž dokáží být i přes těžkosti naplno šťastní. Srdcaři. Svým konáním často nakazili rodiny, blízké a kamarády. Redaktorka Petra Vicková právě do takových příběhů na malou chvíli vstoupila.

„V padesátých letech lidé třeba zkoušeli hubnout tím, že hlad zaháněli cigaretou, vlastně pořád kouřili. Oblíbená byla také Schrothova dieta, kdy lidé pili kávu a panáka režné k snídani, k obědu a večeři místo jídla až litr vína – zkrátka místo jídla pili. Od té doby se také říká, že je někdo na šrot. Řekla bych, že pak se stejná skupina lidí přesunula do protialkoholních léčeben,“ popisuje Jana Platilová, autorka projektu Fitkůstka. Patří mezi přední české výživové specialistky, pořádá redukční kurzy, radí lidem, jak na to. Ví, že zhubnout je těžké, kdysi musela vyhlásit válku vlastním kilům.

Doba přeučených ruštinářek je pryč. Přesto se Češi stále červenají, pokud mají hovořit cizím jazykem. Naše školství má na studenty nízké nároky, výsledek sedmi let výuky na základní škole leckdy odpovídá jednoletému intenzivnímu kurzu a úroveň státní maturity překračují děti za hranicemi přibližně ve 14 letech. V rozhovoru pro časopis Barbar o tom hovoří David Schaffelhofer a Michaela Bébrová z Evropského centra jazykových zkoušek (ELEC).

Máte jako svůj životní cíl dosáhnout pocitu štěstí? Pořídit si děti tedy není úplně zaručený recept. V jednom okamžiku se z nezávislého a bezstarostného člověka, který se sotva naučil postarat se o své základní potřeby, stane bytost, která musí zajistit potřeby jiného stvoření. A to stvoření je za: a) na vás zcela závislé; b) permanentně se pokouší o sebezničení (a to i mnohokrát denně); c) neumí vyjádřit, jaké ty jeho potřeby vlastně jsou… a to už vůbec nemůže být řeč o jakémkoliv vděku (obojí v podstatě až do doby, než ho přejde puberta).

Peggy znám už několik let. Procestovala toho dost. Po Evropě i za velkou louží. Na svém kontě má dva cestopisy – „Amerika aneb Velká země českýma očima“ a „Stará dobrá Anglie aneb Poslední vandr“, řadu povídek právě s cestovatelskou tematikou, píše bajky, pohádky a stoslovky. Třeba Ukrajinu brázdila s vypůjčenou sintrou. A jejím velkým a vlastně životním oblíbencem je – trabant.

Astrologové studují charakter člověka podle postavení hvězd ve vteřině jeho narození. Kartářky odhadují budoucí osud z tajemných obrázků. Číst se dá z dlaně nebo mezi vráskami ve tváři. Mojí mapou k příběhům životů jsou jizvy. Protože jak zpívá kluk s kytarou, Brit James Bay, my všichni žijeme dál navzdory jizvám, necháváme je za sebou.