Astrologové studují charakter člověka podle postavení hvězd ve vteřině jeho narození. Kartářky odhadují budoucí osud z tajemných obrázků. Číst se dá z dlaně nebo mezi vráskami ve tváři. Mojí mapou k příběhům životů jsou jizvy. Protože jak zpívá kluk s kytarou, Brit James Bay, my všichni žijeme dál navzdory jizvám, necháváme je za sebou.

„V padesátých letech lidé třeba zkoušeli hubnout tím, že hlad zaháněli cigaretou, vlastně pořád kouřili. Oblíbená byla také Schrothova dieta, kdy lidé pili kávu a panáka režné k snídani, k obědu a večeři místo jídla až litr vína – zkrátka místo jídla pili. Od té doby se také říká, že je někdo na šrot. Řekla bych, že pak se stejná skupina lidí přesunula do protialkoholních léčeben,“ popisuje Jana Platilová, autorka projektu Fitkůstka. Patří mezi přední české výživové specialistky, pořádá redukční kurzy, radí lidem, jak na to. Ví, že zhubnout je těžké, kdysi musela vyhlásit válku vlastním kilům.

Všimla jsem si, že současní učitelé i rodiče si často stěžují, kolik je mezi dnešními dětmi „nevychovaných spratků“. A také občasného srovnání s dětmi cizinců žijících u nás. „Ony ty vietnamské děti jsou tak hezky vychované, klidné, sourozenci se vůbec neperou a nehádají,“ sdílela svou zkušenost chůva malých Vietnamců v jedné internetové diskusi.

Patří k mimořádným talentům svého oboru a absolvovala stáže u renomovaných módních návrhářů. Osmnáctiletá Kateřina Koutková z Českých Budějovic studuje čtvrtý ročník oboru módní návrhář na Obchodní akademii, Střední odborné škole a Středním odborném učilišti v Třeboni. „Katka je mimořádný talent v módním návrhářství a může to dotáhnout hodně daleko,“ říká zástupkyně ředitele třeboňské školy Petra Eliášová.

Něco málo přes hodinu z Českých Budějovic. A přitom úplně jiný svět. Linec se mění – a říká se také, že Linec vás změní. Tohle město už dávno nepatří jen lineckému cukroví, ale kultuře, umělcům, studentům i turistům. Neokouzluje habsburskou minulostí jako Bad Ischl, není výstavou načančané historie jako Salcburk, Linec má v sobě něco navíc: to město žije teď, pro teď a pro budoucnost.

Správného Budějčáka prostě nenachytáte. Zná názvy téměř každé ulice, budovy, sadu i parku. Ale co když se řekne park V. I. Lenina? Že ve městě není? Chyba – tohle pojmenování přežilo i oficiálně dodnes.

Pokud by existoval obor vinnetouologie, musel by ho rodák z Husince Jaroslav Maryška přednášet na vysoké škole. Nikdo toho o filmových mayovkách neví tolik. Ale on není „jen“ chodící encyklopedií a sběratelem, on touto sérií žije – hledá místa v bývalé Jugoslávii, kde se filmy natáčely, navštěvuje členy štábu i herce malých rolí, filmové kaskadéry. Zná i jména koní, kteří ve filmu hráli. Jeho znalostí využívají renomované fankluby Karla Maye, například při tvorbě knih pojednávajících o filmech. Kdo ví, možná bude jihočeský Husinec brzy známý nejen jako rodiště jednoho z největších Čechů, ale i skrze náčelníka Apačů.

V šuplíku na mě čekala témata, jako „nižší mzdy žen“ nebo „šílenství okolo kojení na veřejnosti“. Měla jsem ale chuť na nějaké pozitivnější psaní. Proč? Protože jaro.

Sním o snídani v trávě. Tý skutečný. Kdy tě mravenec šimrá na lýtku. V nose lechtá pyl z pampelišky. A na líci ostýchavý paprsek slunce. I o spacáku mokrýmu od rosy a o vlasech voňavých od kouře, o žaludku pocuchanýmu špekáčky. O neohrabaný táborákový verzi Nothing Else Matters. O nejtemnějším nebi posetým kýčovitýma hvězdama. O nevyslovených přáních, když padají. A taky o spoustě těch poetických chvil spletených melodiemi trampských písniček. Těch, které jsem jako malá nesnášela, když je hrál taťka z kazeťáku v autě pořád dokola. Proč? Protože vím, že jsou opravdový. Upřímný. Tak nějak… analogový.