Byl jednou jeden dům. Ten dům

Náš rozhovor by se vlastně dal začít jako pohádka. Byly jednou jedny České Budějovice, které teď mají nějakých 10 800 domů. Jednoho dne za vámi přišel Jan Štifter, šéfredaktor časopisu Barbar, a řekl, že hodlá vytvořit knihu POUZE o jednom domě v Riegrovce, který patří jeho rodině. Poprosil vás, abyste se podílel na textové části. Co jste si v tu chvíli pomyslel?  

Že je to trochu bláznovství. Vydávat knihu o jediném domě? Kdyby se jednalo o důležitý kostel, radnici nebo pivovar, prosím. Ale Riegrova 49 na Pražském předměstí v Českých Budějovicích? Ano, vím, Honza má svůj dům hodně rád, koupil ho před třemi lety ve stavu ruiny a už ho vzkřísil téměř k původnímu stavu. Moje první myšlenka byla: No, já jako archivář bych si takovou knihu se zájmem přečetl, dalším čtenářem by určitě byl památkář Ivan Náprstek, kterého Honza také přizval ke spolupráci. Do čtenářské obce knihy musíme započítat nadšeného Honzu s jeho rodinou, jenže koho dalšího?

Ještě mě jako korektora. Když jsem dočetl rukopis, bylo mi jasné, že se jedná o naprostý unikát, který je plný lidí se zajímavými osudy a zároveň se dá vnímat i jako malá populární učebnice historie a architektury. Nebojím se říct, že Honza naplnil geniální nápad. Kdy jste jeho nápadu uvěřil vy?

Hned po několika vteřinách, protože jsem si uvědomil, že v Riegrově 49 bydlel také Alois Terš. Člověk, o kterém by se měla dozvědět široká veřejnost. Žil v letech 1910 až 1987, profesí byl učitel, vyučoval matematiku v Českých Budějovicích a Trhových Svinech. Ale jeho posláním bylo kreslení. Kreslil nádherně. Měl jedinečný dar vystihnout ducha místa a přesné detaily. Především v 50. a 60. letech minulého století chodil po zmíněných městech a okolních vesnicích a kreslil zvoničky, statky, roubenky...

Promiňte, že vás přerušuji. Na Českobudějovicku byly roubenky?

Tehdy ještě ano, ale už měly svůj osud spočítaný. Zmizely také kovárny, staré domy a s nimi jedinečná domovní znamení. Mohli bychom ještě dlouho pokračovat ve výčtu zmizelé krásy. Málokdy někoho napadlo, aby ji před jejím zánikem vyfotografoval. Některé takové stavby sice dodnes stojí, ale prošly stavebními úpravami a ztratily duši. Můžeme mluvit o štěstí, že doslova za minutu dvanáct se u nich zastavil Alois Terš a pečlivě kreslil.

Dá se ale s kresbou počítat jako s věrohodným dokumentem?

V případě Teršových kreseb ano. Řekl bych, že v něčem jsou dokonce lepší než fotografie. Skutečnost zaznamenával věrohodně a dokázal zdůraznit to, co bylo esteticky nejdůležitější. Stačilo mu k tomu několik přesně volených tahů. Například se dochoval snímek budějovického Senovážného náměstí z dob, kdy na něm ještě stála socha panny Marie před Vídeňskou bránou. Terš tento výjev nakreslil a jeho podání je prostě lepší. A právě tenhle člověk bydlel v Riegrově 49. Dodejme, že nejen on. Honza Štifter dokázal zmapovat životy všech majitelů a mnoha nájemníků domu. Je zážitek sledovat jejich občanské osudy pod taktovkou dějinných událostí, o kterých jsme se učili i ve škole.

A vy jste se tedy ve svém textu zaměřil na historii domu.

To by bylo na celou knihu málo. S Honzou jsme se dohodli, že přiblížím dějiny celé Riegrovy ulice a do jisté míry i o Pražského předměstí. Opravdu bylo o čem psát.

Tak nás nenapínejte a něco prozraďte. Nejlépe to, co se do knihy nedostalo.

Historii oblasti, kde je dneska Riegrova ulice, můžeme vyprávět už od začátku 16. století, přestože tam ještě nestál jediný dům. Z té doby je doložený německý pomístní název Halbe Hube. Znamená Půl lánu. A právě tahle skutečnost určila, jak bude mnohem později vypadat struktura Pražského předměstí. Každý, kdo už ho někdy navštívil, poznal, že všechny jeho ulice jsou souběžné a odbočují do pravého úhlu. Kdysi tu totiž byla pole a oddělovaly je rovné souběžné polní cesty.

Žádné zatáčky?

Pokud byla zatáčka, jedině do pravého úhlu. Důvod je zajímavý. Středověký povoz neměl otáčecí přední nápravu. Pro formany bylo nejjednodušší jet rovně. Pokud potřebovali odbočit, zastavili, natočili příslušným směrem celý vůz a zase jeli rovně. Místní placatá krajina byla pro takové pravidelné cesty jako stvořená a ještě díky nim mohla mít většina polí stejné ohraničení. Odtud patrně ten název Půl lánu, jako že každý hospodář má v podstatě stejnou obdélníkovitou část. Z každé té polní cesty mnohem později vznikla ulice. I Riegrova.

Měla tehdy nějaké své jméno?

Je zajímavé, že na rozdíl od jiných polních cest své jméno měla. Velice ponuré. Ve starých mapách z 18. století se označuje jako Todten Weg. Umrlčí cesta. To proto, že vedla ke staroměstskému hřbitovu u hranic tehdejšího města. Své nebožtíky po ní vozili pozůstalí z vesnic na východ od města. Hlinsko, Vráto, Libníč, Hůry… To byly vsi spadající pod budějovický farní kostel svatého Prokopa a Jana Křtitele a Starém městě.

Teď by se hodilo připojit nějakou tajemnou pověst, která se určitě k takové cestě váže.

Rád bych vyhověl, ale o Riegrově ulici se nevypravuje vůbec nic tajemného. V blízkém okolí nejspíš působila pouze dvě strašidla, která do Riegrovky nezasahovala. V obou případech se jednalo o ženské postavy. Ta první se zjevovala na Veitově neboli Voříškově dvoře, což je severně od kostela. Říká se, že se tam zjevovala černá paní. O druhém strašidle víme jen, že to měla být bílá paní. Strašilo v takzvaném Špitálském dvoře, kde dneska stojí nákupní centrum IGY.

Vraťme se k Riegrově ulici. Kdy na ní začaly vyrůstat první domy?

Odpověď musím vzít více zeširoka. Okolo starého města se až do konce napoleonských válek nestavělo. Léta se totiž uvažovalo o tom, že se Budějovice promění v moderní bastionovou pevnost. Rozloha pevnosti by zabrala několik set metrů od města, přičemž i okolí by muselo být bez zástavby. V roce 1816 tahle myšlenka padla a Budějovice byly definitivně prohlášeny za otevřené mírové město. Začala do něj vstupovat průmyslová revoluce, vznikaly první fabriky, ve 20. letech 19. století tento rozvoj ještě podpořila výstavba koněspřežky, která Budějovice spojila s Lincem. Do města přicházeli ve velkém počtu dělníci i drobní řemeslníci, kteří tu hledali lepší podmínky pro život.
Bylo tehdy drahé pořídit si stavební parcelu?

Ne, ve 20. a 30. letech se parcely daly pořídit docela lacino. Majitelé polí buď své pozemky za hradbami města prodávali, anebo na nich sami začínali stavět.

Jak vypadalo Pražské předměstí v té době?

V podstatě jako zahradní město, protože až v roce 1842 magistrát přijal opatření, že v rámci úspory stavebního místa se mohou stavět jen patrové domy a mezi nimi musí být z protipožárních důvodů více než patnáctimetrové proluky. Předtím byly domy přízemní.

A Riegrova ulice?

Pole kolem Umrlčí cesty patřilo manželům Krausovým. Vinou neuvážených spekulací se dostali do dluhů a napadla je jediná záchrana – rozparcelovat své pole. Psal se rok 1824 a jejich pole bylo ještě poměrně daleko od zástavby, která se rozrůstala směrem od vnitřního města. Prostě měli pozemky ve špatné době na špatném místě. Museli je prodávat hodně pod cenou, z dluhů se nedostali a byla na ně uvalena exekuce. Jenomže do nesnází přišli i ti, kteří si koupili parcely. Přecenili svoje skromné finanční možnosti a nebyli schopní domy dostavět. Magistrát vyhlásil stav jako skandalózní. Policajt, který tam konal pravidelnou roční obhlídku kvůli požárním předpisům, podal šokující hlášení o tom, že v ulici je mnoho domů v různé fázi nedostavěnosti, a jeden má dokonce pouze krov a není podezděný. To znamená, že jeho majitelé začali stavět od střechy, protože to asi bylo zrovna nejlevnější. Měli ji nějakým způsobem upevněnou na podpěrách, a v té fázi jim došly peníze. Takovým smolařům nezbývalo nic jiného než rozestavěné domy prodat majetnějším lidem, kteří si je dostavěli.

Nepřivolali si na sebe první investoři nepřízeň osudu tím, že stavěli v ulici s názvem Umrlčí cesta?

Kdepak, tenhle název se už v té době nepoužíval. Ale i tak je její první pojmenování nové ulice pikantní. V 19. století bylo zvykem dávat názvy podle osob, na jejichž pozemku ulice vznikla. Proto tahle dostala název Krausova a až do roku 1921 připomínala nešťastníky, kteří v ní první jako přišli na buben. Pak městské zastupitelstvo přejmenovalo ulici na současný název Riegrova coby upomínku na významného českého politika druhé poloviny 19. století. V té době už bylo Pražské předměstí plně rozvinuté a Riegrova ulice mu svým vzhledem, myslím, dělala čest. Roku 1887 v ní vyrostl dvojpodlažní činžovní dům číslo 49, a právě o něm vypráví kniha Ten dům.

Historie domu a lidí, kteří v něm bydleli, je stejně zajímavá jako historie míst, o kterých jsme si vyprávěli. Snad už jsme ve čtenářích vzbudili dostatečný zájem, aby se do knihy začetli, proto nebudeme vyprávět její děj. Prozraďte, jak jste knihu připravovali. Jak vlastně pracují tři autoři současně?

Pracovali jsme sice současně, ale každý zvlášť na svém úkolu. Věděli jsme, že Honza má celou koncepci knihy dobře promyšlenou a že neděláme zbytečnou práci. Navíc v Riegrově 49 se od jejího založení pořád něco zajímavého dělo. Ten dům vyloženě čekal na to, až si jeho osudů všimne Honza Štifter v roli nadšeného autora. Ivan Náprstek připojil stať o architektuře domu a já se ujal historie nejen ulice, ale i celé čtvrti.

A vznikl knižní celek, který ukazuje na životě lidí v dvojpodlažním domě české dějiny od druhé poloviny 19. století v podstatě až do loňského roku. Myslíte si, že bude mít kniha ohlas u čtenářů?

Věřím, že ano. Je to první kniha takového typu a navíc v mnoha ohledech velice osobní, což ještě více zvyšuje její přitažlivost. Dokazuje, že okolo nás vlastně neexistují obyčejná místa. Každé má vlastní příběh. Je to jako ve známém příměru o kapce vody, ve které se zračí celý oceán. Když jsem se na práci na knize podílel, podvědomě jsem si představoval mapu světa jako obrovskou mozaiku, ve které každý kamínek vypráví své osudy. Takovou mapu ještě nikdy nikdo nevytvořil a nejspíš nevytvoří. Ale my jsme do ní díky knize Ten dům zasadili první kamínek. S adresou Riegrova 49.

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V LETNÍM DVOJČÍSLE ČASOPISU BARBAR.

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!