Eduard Zimmel, agent chodec

Rapšach, obec patřící k Dolnímu Rakousku, byl k Československu připojen 31. července 1920. Do Rapšachu přicházeli Češi z vnitrozemí, správa byla česká. Eduard se narodil šest let poté, 13. března do zemědělské rodiny, která měla rakouské předky.

Rapšach. Poklidná, spíše česká vesnice, v níž zněla němčina jen sporadicky, ve druhé polovině třicátých let zde žilo převážně české obyvatelstvo. Sousedi i kamarádi se starali spíše o políčka a dobytek než o politiku. Eduard sám ani německy pořádně neuměl, ale ještě než se naplno rozjela mašinérie hitlerovského Německa, stačil vychodit obecnou školu a vyučit se krejčím. Pak přišli nacisté a s nimi nevraživost, agrese.

Po mnichovské dohodě zůstal Rapšach na území Čech. Ovšem po zřízení protektorátu byli Češi nuceni odejít do vnitrozemí. Ti, kteří v obci zůstali, se museli přihlásit k německé národnosti. A s tím souvisela povinná služba ve wehrmachtu. Plány nacistického Německa na ovládnutí světa smetly všechen poklid a pohodu. Dny, kdy Eduardův tatínek hrával s kapelou, byly pryč. Rodina Zimmelových měla rakouské předky, hlásila se k Čechům, ale tatínek Václav podepsal pod tlakem okolností dokument o přináležení k německé národnosti. A musel narukovat do německé armády…

Když Eduardu Zimmelovi přišel povolávací rozkaz, svůj postoj jasně definoval. Ve wehrmachtu sloužit nechtěl. Tři muži z celé vesnice odmítli nastoupit do německé armády. Eduard byl mezi nimi. Všichni věděli, co bude následovat. A odveta přišla okamžitě.

Eduard byl zatčen a uvězněn ve Znojmě, potom se dostal na výslechy do vídeňského Simmeringu.                                                                       Osudová otázka Kým jste? se v budoucnosti k Eduardu Zimmelovi ještě vrátila. Jako symbol doby. Té, v níž začal jeho příběh, i té, která následovala. Symbol nutnosti zařadit se. Jako připomínka toho, co všechno může dřímat pod zdánlivě klidným povrchem, aby najednou vyhřezlo a převrátilo celý svět naruby.

VĚZENÍ, VÝSLECHY A DACHAU 

Eduard byl mladíček, když začal ten rub zažívat na vlastní kůži. Byl malý, když mu zemřela maminka na tuberkulózu a když se tatínek znovu oženil. Ale teď byl ten mladý kluk, který měl život před sebou, na všechno úplně sám. Sám se svým rozhodnutím, sám ve víru tragických dějin. Uprostřed dalších vězňů zažíval jeden výslech za druhým. Simmering… Dřevěné baráky, kde padaly ze stropů štěnice. „A kde náš žraly vši,“ konstatoval po letech. Výslechy… Čeho se týkaly? Proč se Eduard přihlásil k Čechům. Jestli existuje někdo, kdo jej navedl. Kdo mu to nařídil.  

Jestliže v Simmeringu vězni strádali, strašlivé útrapy je teprve čekaly. Koncentrační tábor Dachau. „Škola vraždění pro příslušníky SS.“ Toto peklo na zemi zřídilo Německo už v březnu 1933, dva měsíce po uchvácení moci nacisty. Dachau bylo jedním z nejhorších koncentračních táborů v nacistickém Německu. Za války zde tisíce vězňů živořily ve vražedných podmínkách, využíváni byli především pro otrockou práci pro německý zbrojní průmysl.

Eduard přišel do Dachau v roce 1943. Byl spolu s dalšími vězni umístěn do dřevěného bloku, než byli rozděleni na práce. V jedné místnosti se spalo a ve druhé sedělo. A tady se znovu vrátila otázka z počátků války. Jako bumerang. „Kým jsi?“ I v Dachau za ním přišli. „Vstupte do wehrmachtu. Jste Němec. Dostanete se odsud.“ Podmínky v Dachau byly děsivé. Rozmýšlel se. Eduardův kamarád z rodné vsi podepsal. „Zpátky přišel jako západní voják,“ vzpomínal na něj později Eduard. On sám ale tehdy v Dachau odmítl. „Říkal jsem si – mám zahynout tam nebo tady?“

Eduard byl zařazen do továrny na sešívání německých vojenských uniforem, pak do krejčovny k běžícímu pásu. Na konci války pracovalo v Dachau už na třicet tisíc vězňů, podmínky v koncentračním táboře byly katastrofální. Dachau bylo kvůli vězňům, evakuovaným z táborů likvidovaných v souvislosti s postupem spojeneckých armád, neúnosně přeplněno. Tisíce vězňů padly za oběť tyfové epidemii. Byl duben 1945, americká armáda se blížila a Němci začali připravovat transporty smrti. A do jednoho měl patřit i Eduard.

Vězni už byli připraveni. „Já jsem byl jako Němec mezi těmi, co měli jít,“ říká. Ale neodešli. „Začali létat hloubkaři, byly nálety a zahnali nás zpátky do baráku,“ vzpomíná. Američtí vojáci přišli do Dachau 29. dubna 1945. Eduard se vyhnul transportu a dočkal se příchodu Američanů. Muži, kteří prošli těžkými bitvami a válečnou vřavou, stanuli nyní tváří v tvář nezměrnému utrpení Dachau. Zubožení vězni. Železniční vagony plné mrtvých a umírajících. Další mrtvá těla, plynové komory. Zhrození Američané, pobouření i arogantním, necitelným chováním kapitulujících Němců, postříleli německou posádku.

Eduard opustil místo utrpení a vydal se domů. Do Rapšachu.

DOBŘÍ HOLUBI SE VRACEJÍ

I Eduardův tatínek se vrátil z války. Sloužil ve wehrmachtu v Polsku, později ve Vídni. Ale za Německo bojovat nedokázal. Z Vídně dezertoval a utekl domů. Měl za to dostat trest smrti, jenže válečná mašinérie nacistického Německa potřebovala vojáky. Dostal nabídku – bojovat znovu jako voják wehrmachtu, ovšem v přední frontové linii. Nakonec se dočkal osvobození v Praze-Kbelích, kde ho převzal národní výbor. Domů se po válce opravdu vrátil. A podobně jako Eduardův tatínek, ani jeden z nejlepších Eduardových kamarádů z rodné vesnice nechtěl bojovat za Německo, k jehož národnosti se v kritických okamžicích přihlásil. Karel Gruber. O rok mladší Eduardův kamarád. Osudy Eduardovy rodiny a osudy obou kamarádů odrážejí zvláštní paradox dějin. A skutečnost, že nikdy nemůžeme s jistotou říct, že vše je za námi a odbyto. A že nás čeká nový život.

Půvabnou rozkvetlou jarní krajinou mezi voňavými loukami jedou na kole dva mladíci. Mají toho hodně za sebou. Znají se od dětství, jako kluci spolu cvrnkali kuličky. Přišla válka, svět se změnil. Dětské hry už měli za sebou, na luxus dospívání ale neměli čas. Eduard a Karel.             

Eduard prožil peklo Dachau. Karel byl zprvu na opačné straně. Gruberovi se přihlásili k německé národnosti a v roce 1944 byl Karel povolán k SS. Sloužil ve Spreenhagenu jihovýchodně od Berlína. Pak ale odjel do Poznaně, kde měl bojovat proti Rudé armádě. A právě zde z nacistické armády zběhl. Bylo mu sedmnáct let. Zajala ho Rudá armáda, ovšem od března 1945 byl v 1. československém armádním sboru. Teď je Karlovi osmnáct, Eduardovi 19 let. Kluci se cítí volní, svobodní, chtějí zapomenout. A žít. Obyčejně, prostě žít.

Ale někdo si zahrál na soudce a přišlo udání: Karel Gruber byl členem SS. Karel byl zatčen. Sovětské zajetí zažil, než se stal členem československého armádního sboru. Nyní byl do Sovětského svazu předán znovu. V dalším sovětském, nyní poválečném zajetí setrval až do prosince 1949. Musel povinně sloužit v pracovních táborech v oblasti Penza-Kujbyšev  v Kursku. A v Československu se mezitím stalo mnoho věcí. V roce 1946 vyhráli ve volbách do ústavodárného Národního shromáždění komunisté. V únoru 1948 učinili státní převrat a chopili se moci.

Když byl Karel propuštěn, mohl se do Československa vrátit. Ale rozhodl se jinak. Odjel za tetou do rakouského Alt-Nagelbergu a začal přecházet hranici do Československa. Nejprve jen proto, aby navštívil své kamarády a přátele. Ale záhy začal být smysl jeho přechodů hranic docela jiný. Karel Gruber pracoval od října 1950 jako převaděč agentů-chodců. A jako spojka pro generála Františka Moravce, tedy pro Central Intelligence Agency (CIA). Karlovou spojkou byl Eduard. Ubytovával agenty-chodce, ukazoval jim cestu.

„Karel byl můj kamarád, nepřemýšlel jsem příliš o tom. Když potřebovali někam dojet nebo dopravit agenta na motorce na nádraží nebo do Studené. Karel mě navštěvoval, vždycky když nějakého agenta přivezl, tak jsem ho očíhl…“ vzpomíná Eduard Zimmel.

Začátkem padesátých let ovšem začaly přibývat komplikace. Železná opona se sice začala vytvářet na československé státní hranici pomalu již od roku 1948, ale v roce 1951 se začala uzavírat, v letech 1952–1953 už se stávala skutečně neprostupnou. Postupně měla vzniknout dvě pásma – zakázané pásmo, kde nesměl bydlet nikdo, a hraniční pásmo, kde mohli bydlet prověření lidé. Útěky lidí za hranice byly po únoru 1948 stále častější a neprodyšnost československých hranic se stala jednou z priorit komunistického totalitního režimu. Ostraha hranice sílila. Karel Gruber a jeho dva kolegové Karel Bejček a Karel Bednář se už začátkem padesátých let dostali do přestřelek s pohraniční stráží. Převádění lidí přes hranice komunistického Československa by bylo takřka nemožné. Karel Gruber odmítl dál riskovat a usadil se ve Vídni. Činnost převaděčů skončila. Eduard už jezdil v té době u ČSA.

VYSÍDLENÍ

Rok 1947 nebyl pro Rapšach dobrý – šířila se tuberkulóza, životní úroveň byla podprůměrná, přišla krutá zima, nebylo čím topit, nefungovala elektřina. Nový rok nebyl lepší, po mrazech sužovala oblast v létě katastrofální sucha. Obyvatelé neměli šanci se z těchto ran vzpamatovat. Režim zakročil, obec se ocitla na samém pokraji záhuby. V roce 1952 byla „z rozhodnutí vlády ČSR provedena přesidlovací akce za účelem zajištění státní hranice“.  

Většina obyvatel Rapšachu byla nucena se jako politicky nespolehlivá přemístit do vnitrozemí, zůstat mohlo jen šest rodin. Lidé odmítali opustit své domovy, Státní bezpečnost naháněla lidem strach, zatýkala, konaly se soudní procesy. Když ani to nepomáhalo, přikročila StB k tajné akci: k násilnému vystěhování. Prvních pět „nespolehlivých“ rodin Rapšachu bylo 17. dubna v sedm hodin ráno doslova přepadeno ve svých domovech. Nic netušící lidé, děti i dospělí, byli deportováni pryč jen se svými osobními věcmi a několika kusy nábytku. Hospodářská zvířata byla postřílena a stejně tak psi a kočky, které v tom zmatku zoufale pobíhaly všude kolem. O dva dny dříve začalo násilné vystěhovávání již v jiných obcích. To všechno byl začátek. Začátek krutého odsunu rodin z pohraničí. Vysidlování začalo.   

Rodina Zimmelových se dostala do obce Úsilné u Českých Budějovic. Ale nebylo to snadné. „Vzali nás proto, že to dostali nařízeno. Já jsem v Rapšachu mohl zůstat, ale rodiče museli jít pryč. Tak co bych tam dělal?“ krčí Eduard rameny.

Všichni vystěhovaní občané byli odkázáni na to, která obec je přijme. I rodina Karla Grubera musela odejít. Plány komunistické strany byly veliké, a pochopitelně jako všechny utopistické ideje zůstaly jen na papíře. Z Rapšachu se měla stát první skutečná socialistické vesnice. Důsledek vysídlení však byl jediný: obec se téměř vylidnila. Na místa vyhnaných lidí sice později přišli noví, snad politicky prověření osídlenci. Ale na násilí se těžko zapomíná a přetržené nitě přirozených pout se těžko svazují. Lidé bez kořenů obtížně navazují na letitou historii. „Rapšach je jako zbouraný. Nějaké chalupy ještě stojí, ale Rapšach zlikvidovali,“ komentoval po letech Eduard Zimmel.

ÚNOS VE VÍDNI A ZATÝKÁNÍ

Je říjen roku 1952. Ve vídeňském bytě je útulno. A hlavně bezpečno, myslí si Karel Gruber, který je tu spolu se svým kolegou a kamarádem Karlem Bednářem. Válka už je pryč. A komunistická totalita za hranicemi. Ale válka tak docela neskončila. Jen přišla jiná.

Rozráží se dveře. V nich muži v ruských uniformách. Dva agenti nemají šanci. Jsou zatčeni a uneseni zpět. Do Československa. Do Prahy, pak do Českých Budějovic. Tento předem připravený únos komunistické moci vyšel. StB zahájila tvrdé výslechy, dostala jména dalších lidí, kteří pomáhali nebo se nějakým způsobem na převádění podíleli. Do převádění bylo zapojeno mnohem více lidí z Vitorazska. Karla Bejčka zatli ve Velenicích. Eduarda zatkli roku 1953 v noci v bytě jeho tety.

Karel Gruber dostal trest smrti. Popraven byl na jaře 1954. Karel Bednář byl odsouzen na doživotí. Karel Bejček na osm let, Eduard na sedm. Jak říká, návrh byl osm let. Ale byl to podivný soud. Aby ne – odpovídal své době. „To ani nemusel být soud. Když mě vyslýchali, tak říkali: ,Kravata vám bude kolem krku slušet!‘ Jako že by mě popravili…“

Eduard musel pracovat po odsouzení v uranových dolech v Jáchymově, odtud byl odvezen do věznice na Mírově, kde pracoval na soustruhu. Právě zde, na Mírově, se potkal se svým známým z koncentračního tábora. A také s mužem ze zcela jiného tábora – s Gustávem Husákem. Celá Eduardova rodina však byla trnem v oku komunistickému režimu. Za protistátní činnost byl vězněný i otec, který navazoval převaděčské spojení v Brně. Z rodiny byla zatčena i teta a bratranci Adolf a Rudolf Zimmelovi. Eduard byl vězněn celých sedm let, propuštěn byl až na amnestii v roce 1960. Po propuštění odjel do Tábora, našel si zde místo a pracoval tu i se svojí manželkou.

Ale ani pak nemohl žít klidně. Režim mu nedal pokoj – byli na něj nasazeni agenti Státní bezpečnosti. Klíčová otázka – kým jsi, se teď už ale nevrátila. Byla jasně zodpovězena.

Chcete nám pomoci zaznamenávat další příběhy pamětníků? Staňte se členem Klubu přátel Paměti národa. www.postbellum.cz/klub

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V DUBNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!

Chcete pomoci zaznamenávat další příběhy pamětníků? Staňte se členem Klubu přátel Paměti národa. www.postbellum.cz/klub