Jak se peče gestapák

Osmnáctého dubna 1945 začali vězni v koncentračním táboře v Terezíně zpívat československou hymnu na oslavu konce války. „Ale konec ještě nebyl,“ zapsal si brzy poté vězeň Karel Goldstein. „Nacisté nám na apelu jenom řekli, že jsme byli oklamáni a poslali nás spát. Z Terezína se nenápadně vytráceli, pouze pálili archivy i provozovny. Pátého května zavlála na mlýně na Ohři československá vlajka. Byl konec i v Terezíně. Mnoho nás tehdy z Terezína uteklo, já mířil do Prahy.“

Praha byla pro Karla Goldsteina jen přestupní stanicí. Mířil do Tábora, kde měl ženu a dceru. Důvod jeho věznění? Byl Žid. Ale protože si vzal za manželku křesťanku, nemusel do transportu už v roce 1942 jako jeho příbuzní. Židé z takzvaných smíšených manželství přišli na řadu o dva roky později. Karel věděl, že jeho sestra Růžena zahynula v osvětimské plynové komoře spolu se svým manželem a dvěma syny. Brzy se měl dozvědět, že stejný osud v Osvětimi potkal i jeho sestru Jarmilu. O krutosti nacistů věděl svoje. A proto se v Praze zdržel, aby prožil povstání proti nim.

VYLOUPANÉ OČI, UŘEZANÉ UŠI

„Staroměstské náměstí zcela rozbité, Poříč zle zřízena. Všude plno zkázy. Zvláště na památkách – orloj rozbit – přímo vandalismus je zřejmý. Vidíme Němky, bosé, pomalované a ověnčené hákovými kříži, jak musí odklízeti barikády, zametati ulice, tu a tam dostanou kopanec. Dále vidíme, jak fackují ty, kteří drželi s Němci, vlajkaře. Tu a tam je i věší. Dále vidíme, jak pečou gestapáka mezi reprezenťákem a Elkou na Revolučním náměstí, také slyším, že se to děje i jinde. Ten, kterého jsem viděl, vyloupal oči a uřezal uši asi deseti dětem ještě dnešního dne kdesi v krytu a byl při tom dopaden.“ 

Tyhle zápisy našla jeho dcera Hana. V jiných poznámkách se dočetla, jak pečení gestapáka vlastně vypadalo. „Pověsili ho za nohy na pouliční lampu a pod hlavou mu rozdělali oheň,“ říká. To, co se dnes jeví jako neuvěřitelné, asi nemohlo v kontextu tehdejší doby dopadnout jinak. „Také jinde jsou trestáni za hanebné činy, jichž se napáchali dost a dost,“ poznamenal si Karel Goldstein v květnu 1945. „Je to nezbytné, jinak by Němci za pár let vyvolali novou válku – takto budou míti strach. Také jsou samozřejmě stříleni, většinu si vyřizují Češi. Rusové velmi málo, ale zato rychle, bez řečí. Občas je stále slyšet přestřelky, vypráví se, že v okolí Primátorské synagogy postříleli Němci muže, a ženy a děti vyvlekli ven a hnali je kupředu před tanky. Na Václaváku na rohu Vodičkové opět pečou tři gestapáky, před Živnobankou leží roztřískaná hlava Hitlera. Z pošty jsem poslal lístky domů 10. května.“

BIČEM NA KOLABORANTY

Toho dne ale ještě jeho dcera Hana nebyla doma. Už když začali spojenci podnikat nálety na města v protektorátu, maminka se svou sestrou rozhodly, že se třináctiletá Hana a její o dva roky mladší sestřenice Věra přestěhují na chatu, která stála na břehu Lužnice v bezpečné vzdálenosti za městem. „Do Tábora jsme se vrátily někdy kolem 12. května. Tatínek už byl doma, ale o tom, co prožil v Terezíně, neřekl ani slovo. Chtěl na všechno zapomenout. Za pár dní dostal těžkou žloutenku a musel na dva měsíce do nemocnice. Bylo to následkem útrap v Terezíně a jídla, které tam jedli. Velitel lágru Heinrich Jöckel schválně házel do kuchyňského kotle obsahy balíčků, které vězňům chodily. V jídle pak měli nitě, jehly, léky i staré maso, které Jöckel nechal zkazit. Lékaři zjistili, že táta má poničenou slinivku a další zdravotní problémy, které ho trápily celý život.“

V polovině května 1945 si ale všichni užívali svobody. „Tábor byl plný sovětských vojáků, přijeli unavení, špinaví a lidé jim byli vděční. Bydleli jsme v té době ve Vilové čtvrti. Se sestřenicí jsme ráno chodily na Švehlův most, abychom se podívaly na ruské vojáky, jak se nazí koupají v řece v rámci ranní hygieny. Bylo to poprvé, co jsme viděly nahaté mužské,“ vzpomíná s úsměvem Hana Jančíková.

„Před vjezdem na most stála barikáda, i na tu si pamatuji. Byla festovní, z oloupaných kmenů, zpevněná kamením. Uprostřed měla úzký průchod. Viděla jsem, jak tam revoluční gardisté nahnali kolaboranty, aby barikádu rozebrali. Kolaboranti byli bosí, museli pracovat v klusu, gardisté je třískali bičem, až tekla krev. V té době revolucionáři oběsili na Klášterním náměstí dva největší táborské udavače. Byla jsem se tam s Věrou podívat až po popravě. Oběšenci pořád ještě viseli na šibenicích, hlavy měli nakřivo a každému čouhal z pusy černý jazyk. Když jsme rodičům prozradily, co jsme viděly, řekli nám, ať se radši držíme doma.“

CUKR A PŘEKVAPENÍ

Zvědavé dívky ale neměly doma žádné stání. Hned, jak to šlo, vyběhly na ulici a házely projíždějícím vojákům kytice šeříku na uvítanou. Další děvče a chlapec se k nim přidali. „Jeden ruský vojáček v džípu nám zastavil a pozval nás do vozu. Měl na sedadle velký papírový pytel plný krystalového cukru. Naznačil, ať si bereme, kolik chceme. To bylo něco! Za války byla o sladké nouze. Nabírali jsme plnými hrstmi a mlsali jsme. Z vojákova vyprávění jsme pochopili, že má doma taky takové děti. A ani jsme si neuvědomili, že s námi odjíždí a máme Tábor za zády. Najednou zastavil, vysadil nás a odjel.“

Děti nevěděly, kde jsou, a tak šly proti směru, kterým je voják přivezl. Byly bosé, vyjukané, ale braly to jako dobrodružství. Mezitím jejich rodiče bezmocně pobíhali po Vilové čtvrti s jedinou informací: Naložil je ruský voják a někam s nimi ujel. „Šli jsme k Táboru od severu, až jsme došli k nemocnici. Před ní tehdy byla velká louka. A na ní kupa neplatných peněz a okolo poházené helmy a torny, které odhazovali Němci, když odcházeli. Ani jsme se tam nezastavovali, protože už jsme měli hlad a cesta domů byla ještě dlouhá. Přišli jsme až večer. Rodiče nám hrozně vyhubovali, ale měli radost, že se nám nic nestalo.“

Po nějaké době zažila třináctiletá Hana další překvapení. U dveří se objevila neznámá žena. „Byla strašlivě zubožená, vyhublá, vážila asi čtyřicet kilo. Až po chvíli jsem poznala, že je to tátova sestra Ludvika, které jsem říkala teta Lula. Několik let jsem ji neviděla; myslela jsem, že se někam odstěhovala. Až teď jsem se dozvěděla, že přežila věznění v Terezíně, Rawensbrücku a Osvětimi. Pochopila jsem, že kdykoliv za války zmizel někdo z mých příbuzných, rodiče o něm už nic neříkali. Chtěli, abych ve své nevědomosti prožívala hezké dětství,“ říká dnes třiaosmdesátiletá Hana Jančíková. V roce 2003 založila spolek Hadasa, který připomíná odkaz táborských Židů.

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V KVĚTNOVÉM ČÍSLE JIHOČESKÉHO ČASOPISU BARBAR! V TRAFIKÁCH V PRODEJI ZA 49 KČ. 

Předplatné můžete pořídit zde.