Jen si smilni, kat čeká
Z církevních zákonů vycházely světské. „Stuprum neboli smilstvo se vykoná tehdáž, když by panna aneb vdova od někoho zprzněna byla. A děje se to dobrovolně, to jest, když panna aneb vdova sama k tomu svolila.“ Takhle právník Pavel Kristián z Koldína vymezoval chování, které mnohé lidi láká, co svět světem stojí. Jeho Práva městská království českého platila v letech 1579 až 1707.
Církevní páni nejspíš ke stati o smilstvu šeptem dodávali: Ženy jsou hadí plémě ze své podstaty. Ostatně ženský hřích většinou prozradilo těhotenství. Zato dárci spermií se zpravidla nějak vymluvili. Pavlína Raszková ve své bakalářské práci Smilstvo, násilné smilstvo a kuplířství porovnala zápisy smolných městských knih a zjistila, že tři čtvrtiny z počtu potrestaných byly právě ženy.
CHTĚLA VYVOLAT POTRAT
Z trestů se mohli vykoupit jedině urození lidé. To nebyl případ Anny z Kestřan na Písecku, dívky prostého původu, nikoli však mysli. Věděla, co si počít, aby nepočala. Její matka Alžběta pracovala jako porodní bába; doma se jistě nemluvilo o tom, že kluky nosí čáp a holky vrána. Jenže Anně vstoupil do cesty mládenec Václav Valach. Slíbil sňatek, rok trval jejich vztah. O dalších pár měsíců později ale Anna myslí na to, jak se zbavit dítěte, které v ní roste. Na její postavě se ještě nedá poznat, že je těhotná. Nemá střechu nad hlavou, je sama. V té době potkala kořenářku Kroupovou. Táborská kniha černá popisuje její případ úplně na konci, v posledním zápise z roku 1609.
„Pravila sem, že stůni na kámen, a vona, Kroupová, dobrou měrou proti tomu kamenu navařila mi koření; a po tom koření sem to dítě měla. Ale vona vo tom nic nevěděla, bych já byla těhotná,“ vyznala Anna. Pro Kroupovou bylo tehdy velkým štěstím, že lektvar nevyvolal potrat. Kdo ví, zda by táborští konšelé uvěřili, že Anně opravdu uvařila bylinky na vypuzení močového kamene.
Těhotná dívka si uvědomila, že porodit dítě je jí souzené a dál bloudila krajem. Zvětšující se břicho nejspíš maskovala volnými šaty. A lidé? „Někteří lidé říkali, abych je, to děťátko, sviňám dala,“ řekla později. Ano, stávalo se v takových případech, že ženy hodily svá novorozeňata sežrat psům nebo prasatům. Jenže Anna lhala. Vždyť každý by po takové radě skončil v rukou kata.
TŘEBAS JI ČERT VZAL
Anna doputovala až na Táborsko. Těžká hodina na ni přišla u vesnice Zahrádka. Tam namluvila hospodářům Maršovým, že stůně. Stará Maršová se na ni podívala okem zkušené ženy a bylo jí vše jasné. Pustila Annu do chléva, ale nerada. Když se pak před Maršovou zmínili sousedé, že přijala nemocné děvče, odsekla: „Třebas ji čert vzal, kurvu!“
Maršová nemluvila sprostě, to by bylo rouhání proti božímu přikázání. Až o století později vstoupí v platnost hrdelní právní řád Marie Terezie zvaný Theresiana, jeho článek číslo 81 o smilstvu ponese oficiální název: O sprostém kurevství a jiném nepříslušejícím smíšení. Anna podle tohoto řádu spáchala čin, který spadal do klasifikace: „Sprosté a obecné kurevství se páchá, když buďto předně neženaté, a neprovdané osoby obojího pohlaví jednou, anebo podruhé tělesně se smíšejí.“
ŠKRCENÍ, DÁVENÍ, TOPENÍ
Přenesme se zpět do roku 1609. Anna uléhá ve chlévě k porodu, při němž jí nikdo nepomůže. I Ježíšek se narodil na slámě, jenže Marie věděla, že se může spolehnout na Josefa. Zato dítě, které právě přichází na svět, čeká nelehký život bastarda. Anna už je zvyklá na život odvržené ženy. Možná ji stihne trest za smilstvo. Nicméně ani podle tehdy platného Koldínova zákoníku jí v téhle situaci zatím nehrozí smrt. Bere čerstvě narozené dítě do rukou…
„Vzala sem je za hrdýlko a táhla sem je k sobě a lehla sem na ně, abych je udávila. A potom sem vzala trak vod fěrtuchu a zatáhla sem mu hrdýlko, a tak sem je udávila. A potom sem jím udeřila vo nějakýs dřevo, vo suk, a to ten šrám a tu ranku mělo. A potom dala sem je do nějaké louže, jako by nějakej starej haltýř bul; tam sem je skovala.“
Přeloženo do současné češtiny: Škrtila novorozence rukama, zalehla ho, ještě ho škrtila šňůrou od zástěry, pak si všimla vystouplého suku na nějakém trámě a rozbila o něj dítěti hlavu. Tím vysvětlila vyšetřovatelům zdevastovanou hlavičku novorozeněte, které se u Maršových našlo v haltýři. Podle Annina svědectví si můžeme tento haltýř, sloužící k přechovávání živých ryb, představit jako zastřešené jezírko.
A NA TOM UMŘELA
Od vesnice Zahrádky je to k městu Táboru kousek. Tam už pacholek městského kata vyhloubil jámu. Pro ženy, které zavraždily dítě, bylo běžným trestem zahrabání zaživa. Kat hází spoutanou Annu do mělké díry a hrne na ni hlínu. Až později vyhrabou mrtvolu, bude ještě „kolem probita“, jak praví zápis. Podle Koldínova zákoníku měl kat za úkol prorazit srdce špičatým kůlem. Přesně to se stalo. Sedmý pád od slova kůl totiž býval ve staré češtině i „kolem“. Písař zapsal, že Anna před popravou vyznala pravdu a že i na smrti – a nyní pokračoval zkratkami, aby uspořil místo na papíře: „…n. t. n. v. chce u. A n. t. n. v. j. umřela.“ Znamená to: „…na tom na všem chce umříti. A na tom na všem jest umřela.“
Všechno svědčilo proti ní. Kromě jedné velmi důležité věci. Sama ji vyjádřila slovy, jež jsou srozumitelná i po více než čtyřech stech letech: „To děťátko sem měla s tím Václavem, s ním sem přebývala vod roku, a s jiném žádném. A von jest mnou vinen a kázal jest mi to děťátko zahubiti a zamordovati; a jest-li že toho neučiním, že mne zabí, kde na mne přijde a trefí. A já sem ho poslechla.“ Václava však nikdo nesoudil.
S CEJCHEM NA TVÁŘI
Smolné knihy sice vynechávají popis páchání smilstva, ale docela důkladně popisují, co se dělo pak. Táborská černá kniha přináší i jeden výjimečný prostopášný případ z roku 1559. Vyvrcholil zničením celého města. A odsouzenými k smrti byli tentokrát muži. Ten z nich, který v Táboře smilnil, se jmenoval Brož. Pocházel z Načeradce a pracoval jako pasíř. Je pochopitelné, že Táboráci neměli rádi cizího pasíře, navíc ženatého, který svedl jejich Táboračku. Možná ji ani nepotrestali, kniha o tom mlčí. Zato se vyřádili na pasířovi. Ne že by ho vypráskali metlami z města, což by bývalo podle zákona stačilo. Oni ho doživotně zmrzačili. Na tvář mu nechali vypálit potupný cejch.
Brož byl protřelý chlapík, nicméně tentokrát si šel postěžovat mamince. Sloužila ve Slavětíně u Načeradce jako podruhyně u Jindřicha Hrůny. Říkalo se jí Anna Mokrotka. Když uviděla synovu tvář, uvědomila si, jak se ho budou lidé štítit. Rozplakala se a pravila k synovi: „Pse zrádnej, dělej, jak chceš, a msti se těm Tábuorskejm.“ Z toho, jak matka oslovila syna, lze soudit, že vztah mezi nimi nebyl nikterak změkčilý. Vůbec celé prostředí, ve kterém žili, bylo drsné povahy, což naznačují i slova jistého Bušty ze Stísku, který se k tomu přichomýtl a Brožovi řekl: „Lotře zrádnej, jakou si ty škodu vzal na tváři na Tábuoře pro nic za nic! Já bych se mstil, kudy bych chodil.“
ZAČAL TO BROŽ
Před vykonáním důležitého činu je dobré s někým se poradit. Brož našel rádce i spolupachatele ve svém kumpánu Matoušovi. „Sešli jsme se spolu na cestě v Vlčevsi a šli jsme do Drevného,“ vypověděl pak Brož před rozsudkem. „A tu jsme se o to usnesli, abychom voheň položili.“ Nechystali jen tak nějaký oheň. Chtěli rozpoutat hrůzu, na kterou Táboráci nezapomenou.
Akci zahájil Brož. Ve čtvrtek před svátkem Narození Panny Marie se vrátil do nenáviděného Tábora. Nesl si dutou kost a v ní měl jako podpalovač prach a suché tříslo. Zůstane nezapsanou záhadou, jak si maskoval poznamenanou tvář, aby ho Táboráci nepoznali. Snad si pomohl nějakou kápí. „Přiznávám, že sem oheň položil v domu Kameníkově, nahoře na paláce, na jakýchs střeškách. A vešel sem do města tou fortnou od Jordána a taky tou fortnou zase sem z města vyšel.“ Bylo poledne, vanul vítr – a najednou vzplálo 125 domů v západní části města. Lidé se snažili zachraňovat majetek, ale byli rádi, že spasili holý život.
MĚSTO I PŘEDMĚSTÍ HOŘELO
Druhý den se k paličskému dílu přidal i Matouš. Takhle to popsal on: „Vešli sme spolu z Brožem do města Tábuora tou fortnou vod rybníka Jordána a šli sme do domu Remišova oba spolu. A tu jest Brož nahoru vešel na mázhauz a tam jest voheň položil v drvech, nad nimiž sláma visela, a já zůstal vdole, až on dolův sešel. A tu mi kázal, abych voheň položil do Luňákovy stodoly na předměstí, i položil sem jej v slámě. A Brož mi ten nástroj v kosti dal.“ Pak se oba kumpáni sešli a kochali pohledem na své dílo. „Město i předměstí všecko hořelo,“ doplnil Brož.
S pomocí větru plápolalo ve městě 128 domů, vyhořela nová městská brána, deset věží a bašt městského opevnění. Na předměstí plameny zachvátily sedm dvorců a 36 stodol. Třetí den už paliči ani nemuseli chodit rozdělávat oheň – nedokonale uhašené požářiště se znovu vzňalo. Požár si celkově za svou oběť nevzal pouze 126 domů, radnici, kostel, faru, školu a špitál. Vše ostatní lehlo popelem.
ŽHÁŘI NA ŠKVAREK
Bylo jasné, že oheň někdo úmyslně založil. Ale kdo? V okolí podezíral každý každého. Brož s Matoušem byli na své dílo pyšní. Dokonce se chlubili. Matouš vyznal: „Markýta Chocholatá o tom jest věděla a mně mluvila, když sem jí pověděl, že sme oheň na Tábuoře položili: Čert jim, nechť hoří. Všakť mého tam více shoří než tvého.“ Markýta byla taky pěkné kvítko. Zakopala svoje mrtvé dítě v maštali. Nejspíš zemřelo na následky vypití otráveného nápoje, který mu sama připravila. Její známá Dorota Císařka založila požár v Měšicích. Brož a Matouš se prostě obklopovali vybranou společností, jež se vyznačovala tím, že nenáviděla Tábor a nejbližší okolí. Všichni ale nakonec v Táboře skončili. Na popravišti.
Pro Brože a Matěje si spravedlnost sáhla v listopadu 1560. Kat je důkladně mučil, aby řekli všechno, co zajímalo konšely. Pak oba kumpány uškvařil v ohni. Nevíme, zda se na to přišla podívat i Brožova táborská milenka. Víme však, že se konšelé jednou provždy rozhodli skoncovat s požáry. Už v roce 1559, brzy po žhářském útoku, vydali nařízení, kterým bojovali především proti ohni z nedbalosti: „Zakazuje rada přísně každou stavbu dřevěnou. Nanejvýš povoluje se, aby světnice neb první poschodí ze dřeva sroubené vně bylo chráněno slupkou zdiva cihlového.“
... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V LISTOPADOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!
Na stáncích v prodeji za 49 Kč!
Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!