Jízdenka do nebe
1. ledna 1946. Konečně svobodný Nový rok. Vždyť to také bylo o Silvestru znát. Lidé se chtěli za každou cenu bavit a užívat si, přestože peněz není zrovna nazbyt. Každý tu korunu dvakrát v ruce obrátí, než ji vydá, ale Silvestr je jen jednou v roce a nový rok se musí přivítat. A toho národa, co se odvozilo vlakem. Však to teď pojede všecko zase domů. Kdo byl ve Strakonicích, hezky domů do Vimperka, a ti, co trávili poslední den v roce na Kubovce, zase do Strakonic,“ napsal ve své knize Lokálka údolím Volyňky Vladislav Šlégr, přednosta vimperské železniční stanice a člen Stifterova pošumavského železničního spolku.
Pokusil se o parafrázi pocitů lidí po konci 2. světové války. Pět cestujících z tohoto vlaku domů už nikdy nedojelo. Členové stejného spolku na místě nehody odhalili pomník, který má kolemjdoucím připomínat tragickou událost. Stojí na oblíbené trase vedoucí na vrch Věnec, který býval keltským hradištěm.
„Pomník je vytvořený z vyřazeného novodobého pražce a kusu dnes již nepoužívané kolejnice, která typově patří do období, kdy došlo k nehodě,“ popisuje Petr Marek ze Stifterova pošumavského železničního spolku.
KDYŽ SE VLAK ROZJEL
Ale pojďme znovu o sedmdesát let zpět. Dne 1. ledna 1946 byl kvůli velkému množství cestujících na trati Vimperk – Strakonice mimořádně poslán další osobní vlak. Četu lokomotivy, která měla za několik desítek minut nabourat do protijedoucího vlakové soupravy, tvořili strojvedoucí František Dušek a topič Josef Šimák, vlakovou četu vlakvedoucí Antonín Kotrč, průvodčí Jaroslav Pařez a Bedřich Růžička.
„Konečně ve vlaku. Už to málem vypadalo, že si nebude kam sednout. Takovýho lidstva. Teď ještě půl druhé hodinky a jsme doma. Stejně nám ten rok 1946 pěkně začíná. Ani není takový mráz, jenom čtyři pod nulou a přes noc dokonce napadlo něco sněhu. No vida, Čkyně. Teď už to bude ubíhat.“ I takhle mohl přemýšlet jeden z pasažérů, který seděl v osudném vlaku z Vimperka do Strakonic.
V protisměru už uháněl pravidelný osobní spoj ze Strakonic. Jel přesně podle jízdního řádu. Vlakvedoucí Skopec o mimořádné jízdě protijedoucí soupravy věděl, ke křižování s tímto vlakem mělo dojít v zastávce-nákladišti Lčovice. Než tam dojel, přistoupilo na zastávce Malenice nad Volyňkou do vagonů větší množství cestujících.
„Zřejmě proto se také vlakvedoucí Skopec po příjezdu do Lčovic nešel ihned ohlásit dispečerovi a pokračoval v revizi jízdenek. Pak už na to zapomněl. Když zjistil, že nastal čas odjezdu, dal návěstní trubkou odjezd a vlak se rozjel,“ napsal ve své knize Vladislav Šlégr.
ZRANĚNÝM POMÁHALI I MÍSTNÍ
Ke katastrofě došlo v 6.40 hodin zhruba na 21. kilometru trati mezi Lčovicemi a Čkyní. Rychlost obou vlaků v čase srážky byla 40 kilometrů za hodinu. Nárazem byly u obou vlaků silně poškozeny vlakové stroje. Jedna lokomotiva vykolejila všemi nápravami, druhá se úplně převrátila. Mimo koleje se dostalo i několik vozů obou souprav.
Hned po obdržení zprávy o srážce vyslal vimperský dispečer na místo nehody sanitní vozy z Volyně a ze Strakonic. Z Vimperka vyrazil na místo pomocný vlak s lékařem a potřebným obvazovým materiálem. Těžce zranění skončili v nemocnicích, lehká zranění byla ošetřena v blízké osadě Lčovice, místní ochotně poskytli zraněným přístřeší.
Při nehodě zahynulo pět lidí. Čtyři pasažéři, všichni byli místní. Pátou obětí byl topič. Zajímavostí je to, že všichni jeli ve vlaku, který mířil od Vimperka. „Zraněno bylo 66 osob z řad cestujících a osm zaměstnanců ČSD,“ vypočítává Vladislav Šlégr.
Při návratu pomocného vlaku z místa nehody přibyl ještě jeden zraněný. Ve Čkyni se zranil průvodčí Václav Blahout z Volar. Ten při odstavování vozů zřejmě přehlédl pro páru z lokomotivy skladištní rampu. Na místě ho ošetřil lékař, který byl ve vlaku. Průvodčí následně skončil v nemocnici ve Volarech.
Před polednem dojel na místo nehody pomocný vlak s nářaďovými vozy. Na odklízení a likvidaci tragédie pracovalo celkem 18 lidí. Odklízecí práce trvaly 36 hodin, doprava po tuto dobu byla udržována přestupováním. Vyšetřovatelé označili za důvod nehody selhání vlakvedoucího Skopce.
Z dnešního pohledu je jasné, že se jednalo o nedokonalost německých říšských předpisů. „Podle nich nemusel být strojvedoucí informován o dopravní situaci na dirigované trati,“ uvedl v knize Vladislav Šlégr. Nehoda měla alespoň jeden pozitivní efekt. Ukázala na chyby v předpisech a především přispěla k jejich rychlejší změně. Tím také zabránila dalším podobným nehodám.
... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ÚNOROVÉM ČÍSLE JIHOČESKÉHO ČASOPISU BARBAR! V TRAFIKÁCH V PRODEJI ZA 49 KČ.
Předplatné můžete pořídit zde.