Má láska Adolf Eichmann

Ten výrok oslovil historika a publicistu Romana Cílka takovou měrou, že podle něj pojmenoval svou novou knihu. Půjdu do pekla spokojen – Adolf Eichmann: Životní dráha masového vraha. Vyšla na konci září a sleduje nejen příběh nacistického pohlavára, ale také jeho ženy. Černovlasé, plnoštíhlé Němky Veroniky Lieblové.

Narodila se 3. dubna 1909 v obci Mladé, která je dnes součásti Českých Budějovic. Jejími rodiči byli Marie a Matyáš Lieblovi. Marie pocházela z Rožnova. Lieblovi vlastnili v Mladém rozsáhlou zemědělskou usedlost, dnes je na místě jejich statku samoobsluha.

Jak se budoucí manželé Eichmannovi poznali? „Byla jsem na výletě v Linci. Šla jsem na koncert. Podívala jsem se a uviděla Adolfa. Byla to láska na první pohled,“ vzpomínala po letech Veronika.

Jak může žena milovat muže, za kterým zůstanou miliony mrtvých? Jsme teprve na začátku velkého příběhu, období první republiky se chýlí ke konci, Adolf Eichmann si užívá výletů do jižních Čech, jezdí sem často a rád. V polovině roku 1934 padlo rozhodnutí, že se Adolf a Veronika vezmou.

„Řadu měsíců trvaly přípravy. Mužům SS, jimž bylo určeno, aby tvořili pro současnost i budoucnost pilíř čisté rasy, se totiž nemohli ženit jen tak ze svobodné vůle a čistě dle vlastního výběru. Souhlas musel připojit i Hlavní rasový a osídlovací úřad SS, jemuž bylo třeba doložit několikagenerační árijský původ obou zájemců o manželský stav. Adolf a Veronika v této prověrce obstáli. Svatba se poté konala 21. března 1935 v bavorském Pasově, a to dokonce v kostele, protože slečna Lieblová, nastávající paní Eichmannová, na tom jako řádná katolička trvala,“ píše ve své knize Roman Cílek.

PRIMA CHLAP
Rasa? Nordický árijec. Povaha? V práci spolehlivý, velmi svědomitý, soudružský. Rozum? Nadprůměrný. Postřeh? Znamenitý. Chování? Ve službě velmi dobré, v osobním životě bezúhonné. Zaslouží povýšení? Ano. Takhle viděli Eichmanna jeho nadřízení. Mohl z něho být prima chlap. Kdyby neměl pocit, že dostal dějinný úkol. První společný byt získali Eichmannovi v Berlíně – Britzu. A o rok později se jim narodil první syn, jmenoval se Hans. Už brzy přišlo první stěhování, Eichmann rozhodl, že přemístí svou rodinu do Vídně. Tam se narodilo druhé dítě, Horst. Pak zase stěhování… tentokrát do Prahy. Molischova ulice (U Laboratoře), číslo popisné 22. A nakonec rázný zásah manželky, když Adolf přišel domů s tím, že mu bude svěřeno vedení Říšské ústředny pro židovské vystěhovalectví, a tak by se měli vrátit do Berlína. Veronika mu připomněla, že se během čtyř let stěhovali třikrát a nemíní v tom pokračovat. Zůstane v Praze, ve střešovické vile, kde se v přízemí usadila i její sestra s manželem. Ambiciózní Eichmann putoval do Berlína sám.

DĚJINNÝ ÚKOL
Dařilo se německým vojákům i Eichmannovi. Dočkal se povýšení, stal se SS-obersturmbannführerem. Dostával úkoly, které zvládal plnit. V září 1941 měl přijít jeden, jehož plněním se nesmazatelně zapsal do historie. Pozval si ho k sobě sám Reinhard Heydrich. „Jste ochoten podílet se na dějinně závažném úkolu, největším, jaký si umíte představit a jaký vám byl kdy svěřen? Vůdce nařídil fyzickou likvidaci všech Židů na říší ovládaném území. Zdůrazňuji, že tím má na mysli bez výběru všechny Židy.“ Unikátní rozkaz v lidských dějinách. „Týkal se usmrcení zhruba jedenácti milionů lidí: mužů, dětí, žen. A to i těch těhotných anebo na své těhotenství teprve čekajících. Bylo to obludné rozhodnutí až metafyzického rozměru, protože o tom, kdo nesmí žít, bylo v mnoha případech rozhodnuto ještě dřív, než byl nový člověk počat a zplozen,“ vysvětluje Roman Cílek a doplňuje: „Nevyděsil ho pravděpodobně samotný čin, sama hrůzná podstata chystaného činu, ale vidina neskutečného množství realizačních problémů. Leccos už měl v organizování nucených přesunů a koncentrace obyvatelstva za sebou, dokázal si tedy nahrubo představit, kolik práce tak mamutí úkol přinese. Kolik bude zapotřebí železničních souprav, kolik vyhlazovacích areálů, kolik dodávek usmrcujícího plynu, kolik dostatečně otrlých mužů, jimž se svěří nejšpinavější část práce.“

MANŽELSTVÍ V ÚPADKU
Pustil se do toho. Svou rodinu, umístěnou v Praze na Ořechovce a z materiálního hlediska všestranně zabezpečenou, začal zanedbávat. Nejdříve se choť Veroniku a své tři děti, z nichž nejmladší se narodilo v březnu l942, snažil navštěvovat co nejčastěji, později – zhruba od třiačtyřicátého roku – už byly jeho cesty do Prahy spíš vzácností. Důstojník SS Dieter Wisliceny, blízký Eichmannův spolupracovník v protižidovské centrále RSHA, v jednom z mnoha poválečných výslechů uvedl, že manželství jeho šéfa „začalo jevit znaky úpadku, protože si své choti přestával vážit, což však veřejně přiznat nemohl, protože by to bylo jeho nadřízenými posuzováno negativně, a to mimo jiné už proto, že byl otcem tří nordicky čistých synů, z nichž by se v budoucnu měli stát bojovníci za nacionálně socialistické ideje.“ Objevují se zprávy o Eichmannových milenkách, spekulace o statku pohledné Rakušanky, kam prý dodával z koncentračního tábora pracovní síly. To všechno Eichmann stíhal, aniž zanedbával svou práci. Přitom dohlížel, aby zabíjení bylo co nejvíce efektivní, stěžoval si na pomalost celého procesu, komíny koncentračních táborů nestíhaly vypouštět do nebe židovské duše tak rychle, aby byl Eichmann spokojen. To on stál u zrodu plynové komory, to on nařídil, aby do nich byly umisťovány přednostně děti. Muž, který se ještě před pár lety držel za ruku se svou Veronikou, když se procházeli po budějovickém náměstí nebo kolem Malého jezu.

„BYLO TO PĚKNÉ OBDOBÍ“
Rok 1945. Šest milionů mrtvých Židů. Mělo jich být jedenáct. Úkol splněn na 55 %. Vila v ulici U Laboratoře, kde Eichmannovi bydleli, patřila před válkou židovské rodině Fischerových. Přišel čas, aby se s ní Veronika rozloučila. „Velikonoční svátky připadly tehdy na přelom března a dubna. A hned poté, v úterý 3. dubna, dosáhla Veronika Eichmannová věku šestatřiceti let. Měla před sebou ještě mnoho desetiletí trvající životní dráhu, ale ona si tím v té neklidné době jista být nemohla. Nic tehdy nebylo jistotou. Dokonce ani nelze zcela přesně dohledat, zda si Eichmannová připomněla své narozeniny ještě v Praze, na cestě či pravděpodobněji už v tyrolském městečku Altaussee, kam byly z rozkazu centrály SS stahovány do narychlo zřizovaného „alpského tábora“ rodiny předních pohlavárů. Paní Eichmannová nerada opouštěla patricijsky úhlednou Ořechovku. „Prožila jsem v Praze v podstatě pěkné několikaleté období, na které nikdy nezapomenu, svěří se v 60. letech reportérovi britského listu Daily Express,“ zmiňuje Roman Cílek. Do konce války cítila štěstí. Pak do jejího života vstoupily otazníky. Konec pro ni poklidné válečné epizody – a nejen pro ni, ale i pro celou širší rodinu. Přišel útěk před odplatou. Adolf Eichmann se ještě stihl zastavit v Mladém u Budějovic. Ve třicátých letech, kdy jeho kariéra teprve začínala, tam býval častým hostem, v mnohém si porozuměl i s Veroničinými bratry a podle jejích vzpomínek „bývalo při těchto setkáních veselo.“ Teď už se o jakémkoli veselí hovořit nedalo. Bratři Lieblovi se tvrdě zapletli s nacistickým režimem, dva z nich sloužili u gestapa, Franz Liebl zastával dokonce vedoucí postavení na pardubické služebně a angažoval se i při bezcitném likvidačním zákroku proti Ležákům. Přicházel čas účtování. Vyhlídky rodiny do budoucna byly neradostné. Co jim mohl Eichmann poradit? Zřejmě jen totéž, co sám před několika desítkami hodin vyslechl v pražském Černínském paláci od státního ministra K. H. Franka: „Každý se musí nyní zařídit podle svých možností.“ Jinými slovy: Pokuste se někam zmizet…

ZABÍT JIM DĚTI?
Zmizela Veronika Eichmannová s dětmi, zmizel architekt holocaustu Adolf Eichmann. Jejich cesty se na nějaký čas rozešly. „Plakala jsem a muž mi kladl na srdce, abych byla statečná a hlavně se starala o děti,“ vzpomínala Veronika. Od manžela dostala ampule s jedem – jednu pro ni a tři pro každého ze synů. Přišlo také doporučení: Rozkousněte to, jen když vás chytnou Rusové. Když přijdou Američané nebo Britové, můžete zůstat naživu. Po Eichmannovi se slehla zem. Rodina začala tvrdit, že zemřel při dramatických květnových událostech 1945 v Praze. Jenže všichni tomu nevěřili. Hlavně jeden člověk: Simon Wiesenthal. Velkou část života zasvětil vyhledávání nacistických válečných zločinců. Do rodiny Veroniky Eichmannové a dětí poslal svého agenta. Jmenoval se Manus Diamant, bylo mu čtyřiadvacet a měl s nacisty nevyřízené účty, protože sám prošel koncentračními tábory a zavraždili mu oba rodiče. S Veronikou, žijící po válce v Rakousku, se spřátelil a začal se věnovat také jejím dětem. „Jednou jsem si s jejími třemi syny vyjel na blízké jezero. Kluci byli veselí a hlasitě výskali. Četl jsem tehdy zrovna knihu Americká tragédie od Theodora Dreisera, v níž se líčí vražda na jezeře ve státě New York. V té souvislosti mě náhle napadlo, že bych mohl zvrhnout plavidlo a utopit všechny tři Eichmannovy děti jako trest pro masového vraha. Aby i on pocítil to, co cítily miliony židovských rodičů, jimž byly jejich děti násilně odebrány a na jeho rozkaz zavražděny,“ popsal Manus Diammant. Nedlouho poté navštívil Wiesenthala, který akt osobní msty na dětech rázně odmítl. „K tomu se nesnížíme,“ řekl. Nicméně Diamantova „stáž“ u Eichmannů k dopadení Adolfa nevedla. A agent po čase poznamenal, že by loď stejně neobrátil, protože se mu při tom nápadu zjevila před očima postava jeho zavražděné matky, která pochybovačně a starostlivě vrtěla hlavou.

NENÁPADNÝ MAJITEL PRÁDELNY
Adolf Eichmann zatím pracoval na své nové identitě. Ještě v roce 1945 se pod jménem Otto Eckmann vzdal americké hlídce, ale podařilo se mu uprchnout z vězeňského tábora. V roce 1950 zmizel v Argentině. Vybral si nové jméno: Ricardo Klement. Kontaktoval ženu a nabídl jí, aby i s dětmi přijela. Pod svým dívčím jménem Lieblová si vyžádala německý pas, vyřídila víza a zmizela v Argentině. Chlapcům vyprávěla, že za mořem žije jejich strýc, který se na ně velmi těší. „V přístavu jsem pak prožila silné okamžiky. Uviděla jsem Adolfa, stál tam tak sám a já nedokázala zadržet pláč,“ pospala Veronika. Nikdo, ani Simon Wiesenthal, tehdy netušil, kam žena, která by je mohla přivést na stopu, zmizela. V Argentině přišel na svět čtvrtý syn, dostal jméno Ricardo Francisco. A rodina nacistického pohlavára žila nijak zajímavý život. Adolf si pořídil prádelnu, ale zlikvidovala ho čínská konkurence. Zkoušel také chovat angorské králíky, bez většího úspěchu. „Teprve na jaře 1959 mu někteří zdejší vlivní krajané, z nichž většina měla za sebou nacistickou minulost, pomohli obstarat slušně placené místo. Stal se montérem a svářečem v továrně firmy Mercedes-Benz. Dvouhodinové denní dojíždění autobusem nebylo sice nijak příjemné, ale Eichmann se v Argentině naučil trpělivosti,“ zdůrazňuje Roman Cílek. Svět na něj pomalu zapomínal. Ale Simon Wiesenthal byl Eichmannem doslova posedlý. Hledal stopy, skládal střípky. Řadu let. Až si jednoho dne byl skutečně jistý. Rozjela se tajná a nebezpečná operace s jediným cílem – izraelská tajná služba Mosad musí najít Eichmanna a unést ho do Izraele, kde by ho čekal soud. Adolf se jednoho dne nevrátil z práce domů za Veronikou. Byl květen 1960. Patnáct let se mu dařilo utíkat spravedlnosti. Mise se zdařila, Eichmanna tajně převezli do Izraele.

SBOHEM PŘES MIKROFON
Nemohlo to dopadnout jinak. Trest smrti provazem. Jediný v dějinách státu Izrael. Úřady vyhověly Veronice, aby se s manželem mohla rozloučit. Rozhovor se uskutečnil bez možnosti tělesného kontaktu přes skleněnou zábranu s pomocí mikrofonu. Veronika plakala, Adolf se ovládal. O čem spolu hovořili? Vzpomínali i na budějovické roky? Hned poté se vrátila do Buenos Aires a dala najevo, že tam míní setrvat. Eichmannův konec nadešel 31. května 1962, tělo bylo spáleno. Popel skončil ve Středozemním moři. A Veronika? Svého chotě přežila o tři a půl desítky let. Dožila se bezmála devadesátin, zemřela zřejmě až na podzim roku 1997. Její příběh ale stále žije. Do budějovického archivu se na ni chodí ptát badatelé, informace tam ovšem nenajdou. Dochovala se evidence obyvatel, kteří byli v Mladém přihlášení během války, je tam i rodina Lieblových. Osobní karta Veroniky ale zmizela. Zmizet měl i její život, ale to by se o ni nesměli zajímat lidé jako Roman Cílek. Autor knihy Půjdu do pekla spokojen – Adolf Eichmann: Životní dráha masového vraha.

Předplatné časopisu je možné pořídit ZDE