Mraky přes židovské nebe

I dneska se mu stane, že se do něj někdo opře. Protože je Žid. „Například mojí mamince kdysi volala normálně během dne jedna paní, a do telefonu jí řekla: Ty svině – ty jsi ještě nechcípla? Nebo nedávno se na podestě domu, kde bydlím, válely antisemitské letáky. Nikdo to ale neřeší, není tu snaha zabývat se tím,“ říká Otto Herman, jeden z posledních Židů v Českých Budějovicích. Oba jeho rodiče byli židovského původu.

Po nacistických pogromech Synů Izraele zbylo z patnácti set děsivé číslo: válku jich přežilo asi dvacet devět. Pokračující antisemitismus byl také jedním ze znaků budování komunismu padesátých let, a tak Židé postupně odcházeli. Především do Izraele. V České republice jich aktuálně žije oficiálně kolem tří tisíc, neoficiálně podle Otto Hermana zhruba jednou tolik.

Vyvolený národ

Samotný antisemitismus funguje jako začarovaný kruh. „V Bibli nás označili za vyvolený národ, ostatní lidé se tehdy logicky ptali: Proč on, a ne já? To vedlo k zákazům vykonávat řemesla a omezení vlastnit půdu. Židovská komunita se poté více semkla a držela pohromadě. Následně začala hledat alternativní možnosti obživy. Z nich zbylo umění, obchod a věda, oblasti vyžadovaly velké nároky na vzdělání jednotlivce. Toho se podařilo dosáhnout, Židé splnili větší nároky, což přinášelo logicky vyšší zisky a vyšší známost v okolí. Tenhle způsob uvažování se přenesl do generací, a tudíž se jaksi vyšlechtila vrstva lidí, která působila jako vyvolená. Zkrátka začarovaný kruh,“ vypráví Hermann.

Už roku 1341 Jan Lucemburský povolil dvěma židovským rodinám vstup do Českých Budějovic, vzápětí jejich počet zvýšil na čtyři. Jeho syn Karel povolení ještě o dvě rozšířil. Jednalo se o rozhodnutí především politická a pragmatická, protože Židé platili daně, měli velké majetky, takže státu odváděli větší částky než většina křesťanů. Zásadní rozdíl mezi křesťany a Židy nalezneme v možnosti izraelitů brát lichvu, tedy půjčky na velké úroky. Ty využívala i šlechta, což spělo k jejímu postupnému zadlužení a zároveň k rozšíření židovské komunity na území Českých Budějovic. Židé se postupně usídlili v dnešní ulici U Černé věže, jež nesla až do roku 1875 jméno Židovská.

Bylo to ovšem divoké soužití. U rakouských hranic se v roce 1505 našla mrtvola malého chlapce. V té době šlechta a občané z Budějovic dlužili na lichvě nemalé částky, nejspíše proto se našel očitý svědek, který viděl, jak chlapce několik Židů zavraždilo kvůli náboženskému rituálu. Záminka k prvnímu pogromu na Budějovické Židy. Celá nepočetná komunita byla zčásti vyvražděna a zčásti vyhnána z města.

Od pogromu neměla tato menšina do města přístup. Měšťané si od nich ale přesto půjčovali v okolních obcích, jako byla Hluboká nad Vltavou nebo Vodňany. Zvrat přišel až s vládou Josefa II. Komunita se postupně rozrůstala, rozmach trval až začátku 20. století. I do židovských dějin na jihu Čech se ovšem vpíjely národností šarvátky – jak rostl rozpor mezi Čechy a Němci, sílil i problém mezi Židy a Čechy, protože se židovská komunita přikláněla častěji k Němcům a němectví. Téměř všichni pak skončili v koncentračních táborech, největší zaznamenaný transport do Terezína odvezl přes devět set příslušníků židovské komunity. Vrátilo se pouze mizivé množství.

Velký Milan Malý

Pokud měl na jihu Čech někdo skutečně velké zásluhy o stát Izrael, byl to plukovník Milan Malý. Společně se svými kolegy po druhé světové válce cvičil izraelské piloty k řízení vojenských letadel. Tato skutečnost měla zcela zásadní vliv na výsledek izraelské války za nezávislost v roce 1948. Celý výcvik probíhal tajně. „Instruktoři o tom nesměli mluvit ani mezi sebou, a když spolu šli do hospody, museli předstírat, že jsou v civilu,“ říká Jiřina Malá, vdova po zesnulém plukovníkovi.

Milan Malý roku 1940 v pouhých šestnácti letech přešel přes Německo a Rakousko do Jugoslávie a přihlásil se do československé zahraniční armády. Následně prodělal výcvik v Palestině u Jeruzaléma a přesunuli jej do Tobruku. O této historické události natočil režisér Václav Marhoul stejnojmenný film a Malý u natáčení působil jako konzultant. Po bojích v Tobruku se jej ujala Anglie, z ní ho odeslali na pilotní výcvik až do Kanady. „Vzpomínal rád na české rodiny, u nichž v Kanadě bydleli. Jednalo se hlavně o rodiny českých uprchlíků. Ty se o budoucí piloty staraly jako o syny,“ vzpomíná Malá.

Po výcviku létal u Britských vojenských jednotek, RAF. Tahle skutečnost se mu o pár let později stala osudnou, komunistický režim ho shledal nedůvěryhodným. Po porážce nacistického Německa se vrátil zpět do Československa, kde následující tři roky učil Židy ovládat bojové letouny. Setkal se zde i s budoucím prezidentem Ezerem Weizmanem, s nímž si i po revoluci zůstali blízcí. V nahrávce, kterou autorovi článku poskytla vnučka pana Malého, sám uvedl: „Měli jsme výborný vztah. Když přiletěl k nám do republiky a my jsme na něj čekali na letišti, poznal mne, chytil za ruku a šli jsme jako dva malí kluci. Pak mě představil delegaci.“

Až do roku 1968 zůstával Milan Malý v hodnosti praporčíka. Po sovětské okupaci byl však degradován na vojína a režim mu zakázal létat. Dalších dvacet jedna let se proto živil jako kalič v Českých Budějovicích. S pádem komunismu jej stát rehabilitoval do hodnosti plukovníka a nejen Československo, ale i Izrael mu vyjádřil svou úctu. Se ženou byli pozváni do Židovského státu, kde obdržel  Izraelskou medaili. „V Izraeli si i po letech vážili toho, co pro ně muž udělal,“ vzpomíná paní Malá.

Židi madonky nenosí

Pak je tady také Alena Popperová. Narodila se jako Židovka po tatínkovi a o životě její rodiny psali autoři v mnoha knihách. Letos oslavila své osmdesáté čtvrté narozeniny a stále srší humorem a energií. Její otec Viktor Metzl pracoval před druhou světovou válkou v Českých Budějovicích jako právník. Sama Alena Popperová jej popisuje jako muže s vysokým sociálním cítěním: „Táta byl úžasný, pamatuji si například, jak kolem našeho domu chodívali žebráci, a tatínek je občas brával k nám domů. Pak je pohostil. Dokonce i když pro něj přišel policista Mašek a chtěl ho odvést na gestapo, volal tatínek na maminku: Udělej panu Maškovi kávu.“  Policista Mašek pana Metzla tehdy skutečně odvedl na gestapo už potřetí, a naposledy. Později gestapo zatklo i maminku. Ta se ale na rozdíl od svého muže z koncentračního tábora vrátila.

Že je něco špatně, vnímala Alena Poperová už od útlého dětství. „Stávaly se mi takové divné situace, třeba ve škole mě pan učitel – rodinný přítel, vždycky když přišel inspektor, strkal do zadních lavic, abych nebyla vidět. Nebo si vybavuji, jak mi jedna holčička strhla z krku madonku, s tím, že Židi madonky nenosí. Tenkrát jsem se cítila divně.“

Krátce poté, co jejího tatínka odvedlo gestapo, přišli si i pro maminku. Pro malou Alenku to znamenalo přestěhování se ke strýčkovi do Prahy. Tam zažila trochu jiný svět. „V Budějovicích po nás děti často plivaly a byly na nás zlé, to se mi v Praze nestávalo,“ přiznává. Přesto zůstala dodnes skálopevnou patriotkou. „Jak týden nevidím Černou věž, tak trpím!“

Dnes se společně s dalšími pamětníky účastní besed na školách, kde vypráví o svých zážitcích a zkušenostech. Zároveň u sebe občas hostí studenty z Německa, kterým dělá „babičku“. „Mají velký zájem o informace z období druhé světové války. Když to porovnám, tak dokonce větší nežli Češi.“

Aktivní je i Otto Hermann. Po velmi složitých jednáních, trvajících déle než dvacet let, se mu podařilo dosáhnut ochoty představitelů Budějovic vydat židovské komunitě zpět pozemek, na němž do druhé světové války stála synagoga. Ta byla během období protektorátu vyhozena do povětří. Věří totiž, že budoucím generacím jeho lidu se na místě bývalé synagogy podaří postavit novou. Že tu další generace opět obnoví silnou židovskou komunitu.

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ÚNOROVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!