Naše je a naše zůstane!

Byl konec září roku 1938, teplé babí léto. Třiadvacátého září, necelé dvě hodiny před půlnocí, vyhlásilo Československo všeobecnou mobilizaci. Desetitisíce mužů narukovaly. Řada z nich do malých betonových pevnůstek, které lemovaly hranice republiky a měly ji chránit před nepřítelem. O týden později se Československo, osamoceno a zahnáno do kouta, vzdalo.

„Můj dědeček byl v letech 1932–1934 na vojně. V roce 1933 se v Německu dostal k moci Hitler. A hned to prý začalo být znát. Svět spěl k válce a všichni to věděli,“ vypráví mi Petr Petr. Muž, díky jehož zájmu o řopíky slouží dnes dva z těch, které jsou hustě rozesety kolem kláštera v Kladrubech, jako Muzeum československého opevnění.

Bunkry stavělo Ředitelství opevňovacích prací ve druhé polovině 30. let. Mělo jít o důmyslnou síť chránící hranici Československa proti napadení. Vybudováno jich bylo více než deset tisíc ve 115 variantách. Ten, před kterým stojíme, je typ B2-90 a patří vůbec k největším. Byl postaven 12. září 1938 a stavěla ho firma plzeňského stavitele a architekta Karla Tomáška.

V blízkosti kladrubského kláštera můžeme ještě dnes najít na dvě desítky řopíků. Každých sto metrů jeden. Jsou stále v majetku armády a není problém se do nich dostat. Ovšem kromě těch, které se proměnily v muzeum, v nich už dávno vůbec nic nenajdete. Zůstávají jen mlčícími svědky jedné těžké chvíle jednoho malého národa v srdci Evropy.

„Dědeček, který mě k zájmu o řopíky přivedl, mě jako kluka vzal tam, kam byl v září 1938 mobilizován. Bylo to asi patnáct kilometrů od vesnice, kde žil. I po letech mi dokázal v lese ukázat, kde byl vykopaný okop, ve kterém ležel. A babička prý za ním denně chodila a nosila mu jídlo,“ líčí Petr Petr. V září 1938 byli mobilizováni oba jeho dědové. Ten druhý oblékal shodou okolností tutéž uniformu, jakou má na sobě Václav Balvín, s nímž jsme si dali v bunkru sraz, aby na fotkách opravdu ožila historie.

„Před mobilizací to tu obsazoval strážní prapor XVI, který spadal pod hraničářský prapor 6 ,Sibiřských úderníkůʻ z Domažlic. Po mobilizaci se zvýšil počet mužů a vznikl pluk zajištění lehkého opevnění 153,“ objasňuje, zatímco dokončuje své předpisové ustrojení. Utáhne přezky, stáhne kabát, upraví límeček a vstupujeme do krytu. Vchod je úzký a nízký a za ním následuje schod dolů. Kdo si nedá pozor, uhodí se do hlavy. Uvnitř je všechno malé, ale navýsost účelné a funkční. Muselo se sem vejít sedm mužů.

„Poplachová posádka měla snížený počet mužů, velitel plus jeden nebo dva muži ke kulometu. Po mobilizaci už tu byl u každého kulometu střelec, pomocník a muž u periskopu a jeden muž obsluhoval ventilátor,“ vypočítává Václav Balvín a zaujímá pozici střelce.

Bunkr je vybaven přesně podle předpisů z roku 1938. „Tady je ženijní nářadí: pila, sekyra, krumpáč, lopata, kosa. Zkrátka vše, co vojáci potřebovali, aby okolí udrželi v bojeschopném stavu,“ ukazuje Petr Petr na stěnu vedle vchodu. Zdi bunkru pokrývají prkna. Jde o originální výdřevu, která sem ovšem byla svezena z jiných bunkrů a funguje zároveň jako zvuková a tepelná izolace. Chabé světlo poskytují petrolejky zavěšené u stropu. Ve střílnách jsou kulomety vzor 37, které měly dostřel až jeden a půl kilometru. Úzkou škvírou ve stěně, jíž prochází hlaveň, střelec i mířil. Kam pálit, ho navigoval muž u periskopu. Za snížené viditelnosti mu navíc pomáhala mapa pro nepřímou palbu, což je docela obyčejný, ale velice přesný nákres okolní krajiny, umístěný nad kulometem.

„O téhle věci si někteří návštěvníci myslí, že je to umyvadlo nebo latrína,“ ukazuje Petr Petr na dřevěné koryto připomínající malé necičky bez dna. Je přímo pod kulometem a ve skutečnosti jde o střeleckou lavici. Sem padaly nábojnice z kulometu a díky trychtýřovitému tvaru snadnou klouzaly dolů do bedny.

Bunkr tvořily dva prostory s kulomety, spojené úzkou chodbou. V ní byl telefon zajišťující spojení s dalšími vojenskými objekty, maličká kuchyňka s plynovým vařičem, ešusy, polními láhvemi a zásobou vody a jídla na dva až tři dny. A hlavně ventilátor. Při střelbě by se totiž záhy nedalo v těsném prostoru dýchat. Proto měl jeden z členů posádky na starost točit klikou ventilátoru. Ten nasával zvenku vzduch, čímž vznikl přetlak, který vytlačoval zplodiny ze střelby pod lapač nad kulomety a dál ven.

My jsme v bunkru čtyři, už je tu dost těsno. Sedm mužů pod palbou by tu muselo zažívat velmi krušné chvíle. Jak je ovšem známo, drtivá většina řopíků svému účelu neposloužila. Československo se podrobilo mnichovskému diktátu a mobilizovaní muži se po několika dnech vrátili domů.

„Jak těm chlapům bylo, když se nakonec stahovali bez boje, si asi dnes neumí nikdo představit. Zrada, křivda,“ kroutí hlavou Václav Balvín. Díky své zálibě v historii o tom hodně četl a zná i vzpomínky pamětníků. Petru Petrovi o tom vyprávěli přímo jeho dědové: „Vinu kladli jednoznačně prezidentu Benešovi. Armáda byla v úzkém sepětí s lidmi a s běžným životem. Všichni se chtěli bránit.“

Řopíky kolem kladrubského kláštera mohou být zajímavým místem pro podzimní výlet. Navíc si tu člověk může připomenout události, od nichž v září 2023 uplyne 85 let. „Vedou tu dvě linie: před klášterem teče řeka Úhlavka a tam je první sled z roku 1937. Tohle je druhý, posilový sled z roku 1938. Jejich posláním bylo nikoli ubránit republiku, ale zdržet postup nepřítele až o dva týdny, díky čemuž by bylo možné se stáhnout dál na východ,“ vysvětluje Petr Petr.

„Kromě toho jsou tu ještě bunkry z roku 1936, které jsou ovšem konstrukčně úplně jiné,“ doplňuje Václav Balvín. Ve všech byly trvalé posádky od 14. září 1938 až do Mnichova.

Fortifikaci čili opevnění republiky však nezajišťovaly jen samotné betonové pevnůstky. „Kromě nich tu bylo i propojení koncepční polní obranou. Mezi všemi bunkry byla prokopaná zákopová síť, byly tu překážky jak proti tankům, tak proti pěchotě,“ objasňuje Václav Balvín. Koneckonců řadu takových protitankových zátarasů zachycuje i jedna fotografie na nástěnce před bunkrem. Pochází z německých archivů. Německá armáda si totiž československé opevnění dobře zmapovala a při svém vstupu na naše území také pečlivě nafotila.

Fotografie na nástěnce ale vyprávějí i o dalším životě řopíků. V době studené války, v šedesátých letech 20. století, byly totiž reaktivovány. Všechno uvnitř bylo ale už jiné: výdřeva zmizela, lafety i zbraně byly jiné… Jen nepřítel byl očekáván ze stejné strany. A počítalo se i s jadernými zbraněmi.

Nad bunkrem, který dnes slouží jako muzeum, vyrostla v roce 1959 falešná chata. Jenže nebyla používána a chátrala, a tak se u ní prý často zastavovala auta a lidé se ptali místních, zda není na prodej. Další fotka zachycuje stav z roku 1995. Na ní je vidět řopík zarostlý náletovými dřevinami a zčásti zasypaný už zřícenou chatou.

O dva roky později převzala bunkr parta nadšenců kolem Petra Petra. Odstraňovali odpadky z úvozu, jenž léta sloužil jako obecní skládka, káceli náletové dřeviny, opravovali, uklízeli. Veřejnost sem poprvé vstoupila v roce 1998. Mezi návštěvníky nechyběli ani původní němečtí obyvatelé, kteří vyprávěli, jak se bunkr stavěl, jak vypadalo okolí nebo kde byla betonárka.

Kromě části fortifikace kolem Kladrub stojí za návštěvu i řopíky podél řeky Mže ve Stříbře. Tam u silnice poblíž soutoku Úhlavky a Mže jistě nepřehlédnete upravený, maskováním opatřený bunkr, do kterého se také můžete podívat. I on je součástí Muzea československého opevnění. Pak už jen stačí dojet až do města a tam se vydat Partyzánskou ulicí po naučné stezce Historie hornictví na Stříbrsku po pravém břehu Mže a po Svatojakubské cestě až ke štole Amálie II. Po cestě uvidíte dalších bezmála dvacet pevností. I ty byly před pětaosmdesáti lety plné mužů odhodlaných bránit republiku přesně v duchu hesla: „Naše je a naše zůstane!“

Muzeum československého opevnění

Kladruby-Pozorka

Otevřeno červen–září o víkendech od 9 do 17 h

www.kladruby.cz/muzeum-cs-opevneni-ropiky

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V PODZIMNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Předplatné můžete zakoupit na send.cz