Naše je a naše zůstane!

Byl konec září roku 1938, teplé babí léto. Třiadvacátého září, necelé dvě hodiny před půlnocí, vyhlásilo Československo všeobecnou mobilizaci. Desetitisíce mužů narukovaly. Řada z nich do malých betonových pevnůstek, které lemovaly hranice republiky a měly ji chránit před nepřítelem. O týden později se Československo, osamoceno a zahnáno do kouta, vzdalo.

„Můj dědeček byl v letech 1932–1934 na vojně. V roce 1933 se v Německu dostal k moci Hitler. A hned to prý začalo být znát. Svět spěl k válce a všichni to věděli,“ vypráví mi Petr Petr. Muž, díky jehož zájmu o řopíky slouží dnes dva z těch, které jsou hustě rozesety kolem kláštera v Kladrubech, jako Muzeum československého opevnění.

Bunkry stavělo Ředitelství opevňovacích prací ve druhé polovině 30. let. Mělo jít o důmyslnou síť chránící hranici Československa proti napadení. Vybudováno jich bylo více než deset tisíc ve 115 variantách. Ten, před kterým stojíme, je typ B2-90 a patří vůbec k největším. Byl postaven 12. září 1938 a stavěla ho firma plzeňského stavitele a architekta Karla Tomáška.

V blízkosti kladrubského kláštera můžeme ještě dnes najít na dvě desítky řopíků. Každých sto metrů jeden. Jsou stále v majetku armády a není problém se do nich dostat. Ovšem kromě těch, které se proměnily v muzeum, v nich už dávno vůbec nic nenajdete. Zůstávají jen mlčícími svědky jedné těžké chvíle jednoho malého národa v srdci Evropy.

„Dědeček, který mě k zájmu o řopíky přivedl, mě jako kluka vzal tam, kam byl v září 1938 mobilizován. Bylo to asi patnáct kilometrů od vesnice, kde žil. I po letech mi dokázal v lese ukázat, kde byl vykopaný okop, ve kterém ležel. A babička prý za ním denně chodila a nosila mu jídlo,“ líčí Petr Petr. V září 1938 byli mobilizováni oba jeho dědové. Ten druhý oblékal shodou okolností tutéž uniformu, jakou má na sobě Václav Balvín, s nímž jsme si dali v bunkru sraz, aby na fotkách opravdu ožila historie.

„Před mobilizací to tu obsazoval strážní prapor XVI, který spadal pod hraničářský prapor 6 ,Sibiřských úderníkůʻ z Domažlic. Po mobilizaci se zvýšil počet mužů a vznikl pluk zajištění lehkého opevnění 153,“ objasňuje, zatímco dokončuje své předpisové ustrojení. Utáhne přezky, stáhne kabát, upraví límeček a vstupujeme do krytu. Vchod je úzký a nízký a za ním následuje schod dolů. Kdo si nedá pozor, uhodí se do hlavy. Uvnitř je všechno malé, ale navýsost účelné a funkční. Muselo se sem vejít sedm mužů.

„Poplachová posádka měla snížený počet mužů, velitel plus jeden nebo dva muži ke kulometu. Po mobilizaci už tu byl u každého kulometu střelec, pomocník a muž u periskopu a jeden muž obsluhoval ventilátor,“ vypočítává Václav Balvín a zaujímá pozici střelce.

(...)

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V PODZIMNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Předplatné můžete zakoupit na send.cz