Němci proti Říši
Franz Panny se narodil a žil v Kunějově u Nové Bystřice. Za první světové války byl zajatý na italské frontě a po jejím skončení vstoupil do československého domobraneckého praporu, se kterým se vrátil do vlasti. Sympatizoval s myšlenkou demokratické republiky a nezradil ji ani na konci třicátých let, což vedlo k roztržkám s některými jeho henleinovskými sousedy.
Během druhé světové války byl opakovaně udáván pro poslech zahraničního rozhlasu a hospodářské přestupky. Vždy naštěstí zůstalo jen u výslechu na gestapu. Osudová chvíle ale pro Pannyho přišla 24. srpna 1944. Ten den došlo nad Jindřichohradeckem k letecké bitvě mezi americkými bombardéry a jejich stíhacím doprovodem na jedné straně a německými stíhači na straně druhé. Přímo nad Kunějovem byl sestřelen bombardér B-24G Liberator a jeho palubní mechanik seržant Elton Ankney dopadl s padákem na Pannyho zahradu, kde za popruhy uvízl v koruně starého stromu.
Letec měl prostřelenou nohu a byl v bezvědomí. Panny měl právě na práci na svém statku přiděleného polského válečného zajatce, stejně jako ostatní místní sedláci. Společně rychle přiběhli Američanovi na pomoc. Vyprostili ho z popruhů a začali ošetřovat, přitom mu Panny mimoděk vytáhl z pouzdra pistoli a položil ji na zem. V té chvíli se na zahradu přihnal místní šéf NSDAP Johann Hofbauer s loveckou kulovnicí v ruce a s křikem „Ty kurvo, teď už na nás bomby házet nebudeš!“ namířil na Ankneye. Panny mu ale hlaveň pušky pohotově strhl stranou, sebral ze země Američanovu pistoli, namířil ji na Hofbauera a odpověděl: „To ani za starého Rakouska nebylo, aby byl raněný voják zastřelen! Jestli chceš střílet, tak jdi na frontu, tam si můžeš střílet dost!“ Když poté dodal, že pokud Hofbauer zraněného letce zastřelí, bude pak muset zastřelit on jeho, Hofbauer s nadávkami ze zahrady odešel.
Panny s polským zajatcem odvezli Ankneye na obecní úřad, odkud byl dopraven do vojenské nemocnice v Jindřichově Hradci. Panny byl ihned udán pro pomoc nepříteli. Na oberlandrátě v Nové Bystřici byl vyslýchán gestapáky, kteří mu vytloukli několik zubů, ale nakonec případ uzavřeli s tím, že ho teď potřebují na práci v hospodářství, ale jakmile Německo vyhraje válku, dostane za pomoc Američanovi nejméně pět let v koncentračním táboře. Válka dopadla jinak a Franzi Pannymu a jeho rodině bylo po válce navráceno československé občanství a na rozdíl od svých sousedů nebyl zařazen do odsunu.
ODSUNUTÍ HRDINOVÉ
Ne všichni se ale za své zásluhy dočkali vděku a uznání. Šestého května 1945 fanatičtí esesmani krvavě potlačili české povstání v Trhových Svinech a zajali velkou skupinu skutečných i domnělých revolucionářů. Pozdě odpoledne pokračují ve své cestě na Nové Hrady a s sebou vlečou i zajatce, rozdělené do tří skupin. Tu prostřední, asi dvacetičlennou, chtějí cestou postřílet. Na cestě přes Rejta do Žáru je skutečně pět českých občanů zavražděno. Většina ostatních zajatců je postupně propouštěna, ale do Žáru dorazí esesmani s posledními deseti, které chtějí pro výstrahu popravit. Od tohoto činu nakonec jejich velitele odradí místní německý starosta Johann Opolzer a během noci jsou skutečně propuštěni. Starosta Opolzer se ale vděku nedočká. Po několika dnech přijdou do obce revoluční gardisté, kteří ho zatknout, ztlučou a nakonec bude s celou rodinou zařazen do odsunu. Zmiňovaní esesmani ještě 8. května 1945 přímo v Nových Hradech zavraždili zdejšího německého starostu Friedricha Schmotze, velitele hasičů Franze Pretschnera a ředitele školy Franze Schatzla za to, že si dovolili vyvěsit ve městě bílé prapory. I když se tak tyto přední osobnosti Nových Hradů zařadily na roveň českých obětí vraždících esesáků, jejich rodiny byly později odsunuty.
České Velenice byly v říjnu 1938 připojeny k třetí říši, ale po celou dobu války zde pracovalo mnoho českých dělníků a železničářů. Dne 23. března 1945 provedlo americké letectvo na místní nádraží a železniční opravny těžký nálet, který nádraží zcela zničil. Nálet si vyžádal také mnoho lidských obětí. Na odklízení trosek byli nasazeni ruští váleční zajatci. Několik dní po náletu zde došlo k dalším tragickým událostem, kdy byla přistižena trojice vyzáblých ruských zajatců, jak si do kapes strkají napolo zuhelnatělé obilí ze zničeného vagonu. Nacisté rozhodli, aby byli pro výstrahu ostatním zastřeleni a rozkaz k tomu byl dán vojákovi wehrmachtu, který měl zajatce hlídat. Ten ale něco takového odmítl se slovy, že „měli jen hlad a ten on má také“. Ještě ten den byl voják předán gestapu do Gmündu a trojici zajatců nakonec zastřelili mladíci z Hitlerjugend. Událost by zapadla v zapomnění, kdyby o ní po válce nevypovídali úřadům čeští železničáři, kteří neměli důvod vymýšlet si historku o čestném německém vojákovi. Nikdy se však nepodařilo zjistit, jak se onen voják jmenoval, ani jaký byl jeho další osud.
HENLEINA VOLILO 90 % NĚMCŮ
Podpora nejdříve henleinovského hnutí, a poté vyloženě nacistického, nebyla mezi českými Němci nikdy stoprocentní. V obecních volbách v květnu 1938 získala Sudetoněmecká strana Konrada Henleina drtivých 90 % německých hlasů, přesto to nebyly zcela všechny a navíc mnozí němečtí občané ani k volbám nešli. Na území celé ČSR se na konci 30. let objevila řada německých protinacistických organizací – Republikanische Wehr, Rote Wehr (pořádková organizace Německé sociální demokracie), ATUS (tělocvičná organizace) a další. Jejich hlasy však v záplavě davového šílenství z myšlenek nacismu nebylo slyšet tolik, kolik by bylo třeba. A pomalu zapadají i jejich příběhy.
Jakmile zabralo německé vojsko pohraniční území ČSR v říjnu 1938, henleinovci si ihned začali vyřizovat účty se svými protivníky. Ze vzpomínek a vyšetřovacích dokumentů vyplývá, že daleko větší nenávist nacistů dopadla na jejich nepřátele z vlastních řad – protinacisticky smýšlejících Němců než na Čechy, kteří v pohraničí zůstali. Mnoho Němců, kteří před mnichovským diktátem aktivně vystupovali proti Henleinovu hnutí, bylo hned v říjnu 1938 zatčeno, fyzicky týráno a často několik měsíců nebo i let uvězněno v koncentračních táborech.
Někteří takové věznění nepřežili. Například Hans Linke z Nového Spolí u Krumlova roku 1940 zahynul v Dachau, Ulrich Wallner z Vyššího Brodu byl v roce 1945 v Mauthausenu zavražděn injekcí s tyfovým virem a v Černé v Pošumaví bylo v říjnu 1938 zatčeno dokonce sedm místních občanů. Syn zmiňovaného Ulricha Wallnera Viktor již před mnichovskými událostmi odešel bojovat do Španělska proti fašistům generála Franka, a do ČSR se už před vypuknutím druhé světové války nevrátil. Zůstal ve Francii a po válce se vrátil v řadách československé obrněné brigády.
NACISTICKÝ KRUMLOV
Český Krumlov roku 1938 měl 8692 obyvatel, z nichž bylo 6600 německé národnosti, a platil za baštu henleinovského hnutí na jihu Čech. Přesto právě zde se našlo poměrně dost těch, kteří se nacistům stavěli na odpor. Během války dokonce komunističtí odbojáři z Českých Budějovic dodávali do Krumlova německy psané ilegální noviny Rote Fahne. Vzniklo zde i několik odbojových skupin. Například odbojová skupina Franze Gebauera byla složena z českých a německých dělníků továrny ve Spolí a začátkem května 1945 zabránila nacistům ve zničení továrny včasným odstraněním náloží v podobě tří leteckých pum.
Po válce řada českých Němců stanula před tribunály mimořádných lidových soudů za své válečné zločiny, úklady proti republice nebo funkcionářství v nacistických organizacích. Během procesů se však někdy ukázalo, že dotyčný se ve skutečnosti choval po celou dobu války jako slušný člověk a s nacisty mnohdy neměl nic společného. Nejkontroverznějším jihočeským případem zůstal soud s majitelem novohradského panství knížetem Karlem Jiřím Buquoyem, který byl viněn z podpory Konrada Henleina a členství v NSDAP a SS. Během soudu ale vyšlo najevo, že obvinění se nezakládají na pravdě, členem nacistické strany ani SS nikdy nebyl, a dokonce i jeho bývalí čeští zaměstnanci vypovídali v jeho prospěch. Nakonec byl 23. ledna 1948 zproštěn viny, ale krátce nato došlo ke komunistickému puči a kníže byl 7. května téhož roku postaven před soud znovu. V novém, zmanipulovaném procesu byl odsouzen k 13 letům těžkého žaláře, ve kterém již o čtyři roky později zemřel.
Po válce před soudem stanul také revírník Heinrich Paar z Nové Vsi nad Lužnicí. Viněn byl tím, že zastával funkci místního vedoucího NSDAP. Ukázalo se, že byl ale do této funkce jmenován proti své vůli a všichni čeští občané z okolí vypověděli, že se jedná o slušného člověka, který s nimi vždy mluvil česky a neváhal jim pomáhat v nesnázích. Jan Liška uvedl, že když mu na podzim 1944 zcela vyhořel dům a nevěděl, jak a kde s rodinou přečká zimu, Paar tehdy prohlásil, že považuje za povinnost mu pomoci a žádal své nadřízené o dodání stavebného materiálu pro výstavbu domku. Odpověď ale přišla zamítavá, německá lesní správa nechtěla žádnému Čechovi pomáhat. Na to Paar řekl Liškovi: „To nic nevadí, já vám napíši žádost přímo do Vídně, snad se alespoň tam najde nějaký slušný člověk.“ Do dvou týdnů mohl Liška skutečně stavět nový domek. Paar byl nakonec shledán vinným z činovnictví v NSDAP a odsouzen ke dvěma letům vězení, ale záhy byl podmínečně propuštěn a odsunut do Německa.
KNĚŽÍ PROTI HITLEROVI
Samostatnou kapitolou byly osudy německých katolických kněží, z nichž se celá řada, stejně jako jejich čeští kolegové, stavěla proti nacistům. Nejznámějším se stal případ opata cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě P. Tecelina Josefa Jaksche, který v roce 1938 v klášteře slavnostně uvítal prezidenta Beneše a na podzim odmítal podporovat henleinovské bojůvky. Nacisty byl proto označen za čechofila a již 21. listopadu 1938 zatčen gestapem a v lednu 1939 odsouzen na půl roku vězení. Po propuštění žil ve vyhnanství v Předklášteří u Tišnova, kde v květnu 1945 zachránil české rukojmí před popravou. Po válce se sice mohl navrátit do Vyššího Brodu, ale v létě 1948 byl přinucen vystěhovat se do Rakouska. Komunistická propaganda dokonce tvrdila, že byl za války vězněn za kriminální zločiny.
Jiní němečtí kněží zaplatili své protinacistické postoje životem. Mnich cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě P. Franz Engelbert Blöchl, který spravoval okolní farnosti, byl zatčen v srpnu 1940 a 1. listopadu 1942 zahynul v koncentračním táboře Dachau. Děkan v Horní Plané P. Johann Höfferl byl 24. listopadu 1940 umučen v koncentračním táboře Sachsenhausen. Dne 21. dubna 1941 byl ve Zvonkové u Horní Plané zatčen P. Engelmar Hubert Unzeitig, který při výuce náboženství kritizoval nacistický režim a při kázání v kostele se zastával židů. Vězněn byl v koncentračním táboře Dachau, kde se počátkem roku 1945 dobrovolně přihlásil k péči o vězně nakažené tyfem. Nakonec se sám nakazil a 3. dubna 1945 zemřel.
POPRAVA ZA LÁSKU
Také v době války se našly chvilky na milostné vztahy mezi příslušníky různých, a někdy dokonce znepřátelených národů. Publicisty a novináři jsou poměrně oblíbené případy dozorců koncentračních táborů, zamilovaných do židovských vězeňkyň. V jižních Čechách se odehrálo několik obrácených případů. Kronikář Horní Pěny u Nové Bystřice zaznamenal tragický příběh polského válečného zajatce, nasazeného v roce 1942 na práci v sousední Dolní Pěně, který se zamiloval do německé dívky z nedalekých Kačleh. Jeho city nezůstaly neopětovány a výsledkem bylo těhotenství mladé Němky. Něco takového nešlo utajit.
Důsledky byly strašné. Za poskvrnění árijské rasy byl Polák odsouzen k smrti, oběsit ho museli sami jeho polští druzi na hrázi Pěnenského rybníka. Proviněné dívce byly ostřihány vlasy a s potupnou cedulí na krku byla pro hanbu voděna po Nové Bystřici.
K podobné události došlo v Otíně u Jindřichova Hradce, kde polský zajatec zplodil dítě s německou dívkou z Blažejova. Také tento zajatec byl za přítomnosti dalších zajatců popraven a německá dívka byla za poskvrnění rasy uvězněna. Dítě se jí narodilo již ve vězení a po pár dnech zemřelo. Podle všeho nacisté mladé matce odepřeli jakoukoli lékařskou pomoc.
CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V BŘEZNOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR
Na stáncích v za 49 Kč, elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz
Roční předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč