Neznámý rok 1945

1) Tátu odsunuli, šli jsme do sirotčince

Když skončila válka, byly Jiřímu Hendrichovi čtyři roky. Přesto ho rok 1945 velmi zasáhl – otce mu odsunuli a matka nechtěla vychovávat děti sama. Skončil v sirotčinci.

Doma u Hendrichů se mluvilo česky. Jenže otec Tomáš měl rakouské kořeny, jeho matka pocházela z Vídně, a tak se přihlásil k Němcům.

Tomáš Hendrich a Anežka, rozená Masáčková, měli tři děti. Jiří Hendrich je prostřední. Bydleli ve Vrátě, pak na Palackého náměstí v Budějovicích. Koncem války je vyhnali z bytu, ten zapečetili, nemohli si odnést ani osobní věci. Když v roce 1947 žádali alespoň o rodinné fotografie, nemohli si je vzít, všechno už bylo rozkradené.

Ale nepředbíhejme. Je rok 1945 a rodiče, Tomáš s Anežkou, se rozcházejí. Doma to neklape, občas je slyšet hádka a Tomáš chce začít nový život. Nebrání se odsunu. Dostane se do lágru v budějovické Rybní ulici, který stával v místech dnešního Domu kultury Metropol. V Budějovicích zůstává Anežka se třemi dětmi. Nejstarší jde do učení, vyučí se pletařem a v Čechách patří mezi první, kdo vyrábí silonky. Ve třiatřiceti zemře na motorce. Jiřímu jsou v roce 1945 čtyři roky, sestře dva. Matka usoudí, že se dětem nedokáže věnovat. Možná nechce. To Jiří nikdy nezjistí. Vzpomíná si na jediné: dala je do sirotčince na Senovážném náměstí.

„Staraly se tam o nás sestry boromejky, začal jsem tam chodit do první třídy. Byly to poměrně těžké roky,“ vzpomíná Jiří Hendrich. Den měl pevný řád a děti musely plnit řadu úkolů. Drhly podlahy, nosily na dvůr těžké koberce a musely je vyklepat, někdy měly prsty rozedřené do krve. V létě, když se nastěhovaly do loďárny u Dlouhého mostu, musel Jiří Hendrich se sestrou odnosit ze Senovážného náměstí barely s jídlem. „To jsme si vždycky dali, tahali jsme náklad jako dospělí.“

Sirotčinec fungoval od roku 1868. Do roku 1950. „Dvacátého šestého září přišel do kláštera předseda MNV v doprovodu několika mužů a oznámil, že si sestry mají sbalit své osobní věci a druhý den v pět ráno mají nastoupit do připraveného autobusu. Veškeré zařízení, zásoby a inventář musely zůstat na místě,“ popsala sestra Fidelis z řádu boromejek.

Sirotčinec zavřeli, matka si vzala děti zpátky. Jako řadu dalších česko-německých rodin je úřady poslaly na Šmídovnu na Pražské, pak se přestěhovali do Kněžské. Tátu do sametové revoluce viděl jen jednou, vlastně náhodou, když přijel z Německa ke své sestře. A pak v roce 1992. „Představte si, že na vás někdo zvoní, a za dveřmi stojí váš táta, má s sebou jen boty a žádá vás, jestli u vás může bydlet. Člověk, který se o vás nezajímal od pětačtyřicátého roku, a přitom občas jezdil do Budějc,“ vypráví Jiří Hendrich. Vzal ho k sobě. Bydleli společně dva roky, pak šel otec na hřbitov, kde ho stihla mozková mrtvice, padl na zem a lidé ho překračovali. Zemřel v nemocnici.

Jiří Hendrich vystudoval průmyslovku, živil se jako plachtařský instruktor, pracoval také u letectva. Ve vzduchu se vyrovnal se svým dětstvím a se vším, co se odehrálo na konci války a krátce po ní. Jeho příběh má happy end. Oženil se, má dceru, život ho bavil a baví. „Navíc jsem rád, že jsem se stihl smířit s matkou i otcem,“ dodává.

2) Druhá Kathy

Podobný příběh, jako přinesla knižní novela Kathy, odehrávající se v Budějovicích na konci války. Jen s drsnějším koncem. Marie Pišingerová z Trhových Svinů si vzala Němce, prožila s ním válku a po ní ji čekal lágr. Tam už ale nedošla.

V kalendáři byl datum 9. března 1940. A Růžena Pišingerová se dočkala. Stála na budějovické radnici po boku Josefa Stiftera, ona řekla ANO a on JA. Měli svatbu s tlumočníkem a za svědky dva Josefovy kamarády z Rožnova, kde sám hospodařil.

Rodina Josefa Stiftera pocházela od Horní Plané, rodiče Růženy žili v Trhových Svinech. V Budějovicích byla ve službě a právě tam udělala největší chybu v životě: zamilovala se do Němce. Nevěděla, co přijde, svatba s budějovickým Němcem na začátku války nebyla nijak výjimečná. Za jejich okny byl protektorát, domů se válka nedostala. To se ale mělo rychle změnit.

V září 1941 se jim narodil syn. Dostal jméno po otci: Josef. Tátu si moc neužil, protože Josef Stifter musel obléknout uniformu wehrmachtu a jít bránit říši. Růžena zůstala doma sama, dostávala od manžela zprávy, občas dokonce přijel. Koncem války se ale odmlčel.

Přišel květen 1945. Růženu i se synem vyhodili z domu. Vylévali si na ní vztek. Zabavili jí dům, osobní věci, možná jí ostříhali vlasy, což bylo tehdy zvykem. Vzali jí i důstojnost. Ptala se, kam má jít, a řekli jí, že do lágru. Zjišťovala, kde je manžel, ale nikdo nevěděl. Vrátí se ještě? Žije vůbec?

Provaz jejího života byl tak našponovaný, že se přetrhl. Našla jiný. Uvázala jím k sobě svého syna a skočila s ním do Vltavy. Strhla je voda, neměli šanci vyplavat, jeden stahoval druhého. Zemřeli v objetí.

Další dva mrtví Němci a navíc sebevražda – pro mnohé v té době ideální řešení německé otázky. Příbuzní z Trhových Svinů se báli jet Růženě na pohřeb, aby nedostali nálepku Němec nebo nacista. Divná doba, divné postoje.

Josef Stifter se z války vrátil. Ptal se po ženě a synovi. Když zjistil, že zemřeli, složil do kapsy jejich úmrtní listy a odjel ze země. Prý do Lince nebo Vídně. Zůstaly po něm jen dvě fotografie – svatební z roku 1940 z ateliéru Remta v Budějovicích a rodinná s razítkem Atelier Chalupa Budweis. A poslední vzpomínky lidí, kteří je znali nebo o nich slyšeli.

3) Pane státní presidente...

Dopis prezidentu Emilu Háchovi léta uchovává rodina krejčího Antonína Steinbauera z Trhových Svinů. Hlava protektorátu odtud pocházela, a tak se na něj krejčí obrátil se žádostí o pomoc. Nikdy nedostal odpověď. Alespoň si schoval vlastnoruční předlohu dopisu, jejíž text pak přepsal na psacím stroji (anebo nechal přepsat) a poslal na Hrad. Čtenáři časopisu Barbar jsou po kanceláři prezidenta v roce 1944 prvními, kdo si mohou dopis přečíst. Je nadepsaný „Jeho Excelenci panu státnímu presidentu Dr. Emilu Háchovi“ a pošta ho přijala 1. března 1944.