Papír, tuš a za pět minut dvanáct

Ležely v depozitáři Jihočeského muzea a sedal si na ně prach. Stovky kreseb Aloise Terše (1910 – 1987), rozptýlené na volných listech a v tematických skicácích, které muzeum získalo v 80. letech. Majitelé domů na Doudlebsku nebo Zbudovských blatech podle nich mohli opravovat štíty svých chalup, protože Teršovy kresby byly často jediným svědectvím toho, jak vesnice vypadaly v čase před břízolitem. Pak se ale daly věci do pohybu, shodou okolností a shodou správných náhod.

„Malíř-dokumentarista Al. Terš se naučil dokonale pozorovat, vnímat a zachycovat skutečnost. V době, kdy součástí kronik ještě nebyly dokumentační přílohy, zachytil tvář vesnic, vesnických stavení, statků, tvrzí i městských domů Českobudějovicka. Dokázal uložit do svých skicářů bohatství lidové architektury, širokou škálu dekorativních prvků, květů, volut. Zachytil je tak, jak je tvořil Mistr plástovický či Šebestián Brener v minulém století,“ napsala v jeho nekrologu Marie Straková.

Nejvíc míst zmapoval ve 30. a 40. letech, kdy coby učitel matematiky a kreslení působil v Trhových Svinech a ve Zlivi. Vystavovat začal až krátce před smrtí, která ho zastihla roku 1987. V loňském roce padlo rozhodnutí, že mu Jihočeské muzeum připraví výstavu – lidé tak mohli celé letošní prázdniny zkoumat zaniklá domovní znamení nebo korouhvičky na velkých panelech, jak nakonec výstavu koncipovala Hana Soukupová. Na vernisáži představila trojice historiků také knihu Ten dům, která zmapovala dějiny Riegrovy 49 v Českých Budějovicích – místa, kde Alois Terš strávil většinu svého života.

„Řekl bych, že v něčem jsou Teršovy kresby dokonce lepší než fotografie. Skutečnost zaznamenával věrohodně a dokázal zdůraznit to, co bylo esteticky nejdůležitější. Stačilo mu k tomu několik přesně volených tahů. Například se dochoval snímek budějovického Senovážného náměstí z dob, kdy na něm ještě stála socha Panny Marie před Vídeňskou bránou. Terš tento výjev nakreslil a jeho podání je prostě lepší,“ popisuje archivář Daniel Kovář, jeden ze spoluautorů publikace.

NA PAMĚŤ DVOU ŠVAGRŮ

Letos se také objevila pamětní deska na Teršově domě – připomíná dva malíře, nenápadný činžák totiž pamatuje také jeho švagra Ladislava Lazara Pomíjela (1901 – 1945). Jestliže dějiny už na Pomíjela zapomněly, a jedinou publikací, která přibližuje jeho život, je právě Ten dům, v případě Terše se podařilo něco změnit – o jeho pozůstalost se teď zajímají památkáři, začalo se o něm zase mluvit a psát.

V roce 1983 vystavoval v budějovické Galerii na dvorku. Marie Šotolová o něm tehdy poznamenala: „Je mu sedmdesát tři let a mně víceméně o půl století méně. Matematika mi byla vždy vzdálena a deskriptiva ještě více. Přesto se potkáváme a nemíjíme se beze slova. Neboť se stalo, že tomuto klidnému pánovi v letech nezestárlo srdce. Dovede hledat tušené maličkosti, ze kterých sestává svět a dovede je mít rád. Ty nejmilovanější si přináší domů na kousku čtvrtky, pro sebe a pro ty mnohem mladší, kteří se teprve narodí. Takové je přesvědčení učitele, je-li hoden toho jména. Předat dál, ne román svého žití, ale útržky vyznání, že je na světě více lidí dobrých nežli mizerů, že život je milování a dílo. Protože útržky jsou pravdivější nežli konfese, plná bombastických proklamací. Útržky jsou bezděčné, vznikají samy od sebe, nechtíce nikoho ošálit ku prospěchu vypravěče.“

Alois Terš chvíli mlčel, a pak opět začal k lidem promlouvat skrz papír a tuš. Jeho výročí mohlo vyšumět, ale stalo se podnětem k řadě zajímavých akcí – autogramiáda knihy byla ústředním momentem sousedského posezení Riegrovka 2017, kterou pořádala Riegrova 51 ve spolupráci s autorem tohoto textu, a pořadatelé slibují další ročníky. Kniha je téměř vyprodaná, poslední kusy jsou k sehnání v knihkupectvích Na Sadech a v Kanovnické ulici v Českých Budějovicích.

Listopadové číslo časopisu Barbar na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!