Rodokmeny od mojedejiny.cz

Plzeňské bouře 1953: Velká národní loupež

V pátek 29. května 1953 večer ujišťoval prezident Antonín Zápotocký v rádiu celý národ, že informace o chystané měnové reformě jsou jen štvavou propagandou Západu. V pondělí 1. června byla měnová reforma realitou. Mnozí lidé v souvislosti s ní ztratili svobodu nebo domov a všichni bez rozdílu peníze a iluze.
Historie
Markéta Čekanová
 15. Květen 2023 - 10:06

Na jaře roku 1953 koupila Národní galerie od sochaře Vincence Vinglera plastiku Pelikán. Honorář mu ale vyplatila až v nových penězích. Vingler prý následně vymodeloval druhého Pelikána: v kapesní velikosti. Přinesl ho do galerie se slovy: „Když jedna ku padesáti, tak tedy jedna ku padesáti!“ A velkého si odvezl.

Jenže do smíchu tenkrát nikomu nebylo. Komunistická moc okradla všechny – včetně dělnické třídy, kterou se pořád zaštiťovala – o více než dvaadvacet miliard korun.

PŘÍSNĚ UTAJENÁ LOUPEŽ

Podle sovětského vzoru z roku 1947 a pod taktovkou sovětských poradců se měnová reforma v Československu začala připravovat v roce 1952. V absolutním utajení do poslední chvíle. Ani ve Státní bance československé ještě 30. května nikdo nic nevěděl.

Měnová reforma byla ale nevyhnutelná. Od okamžiku, kdy se v Československu chopili vlády komunisté, začala obrovská militarizace naší ekonomiky a hrozil státní bankrot. „Mezi lety 1948 a 1953 vzrostly výdaje na armádu a další represivní složky šestnáctinásobně. A protože v socialismu nemůže žádný podnik zkrachovat, vydávala Státní banka další a další půjčky bez jakýchkoli záruk,“ objasňuje historik Miroslav Breitfelder.

Základní potraviny a životní potřeby byly na příděl, zboží, které se mohlo prodávat na volném trhu, zase prakticky neexistovalo. Lidé začali tušit, že se něco chystá. Ještě v dubnu dostali na konci měsíce celou výplatu. V půli května přišla novinka: záloha na výplatu květnovou, která navíc představovala většinu platu. Jenomže ji nebylo za co utratit. „V obchodech nebylo skoro žádné zboží, a tak se kupovalo cokoli, za co šlo utratit peníze: sto ramínek na šaty, prášky na drhnutí podlah…“ vzpomínal jeden z pamětníků, pozdější ředitel Muzea Škoda Vladislav Krátký. Další pamětník, Pavel Kattera, dodával: „Vůbec nic nebylo k dostání. Dokonce jsem viděl, že si člověk stokorunou zapaloval cigaretu.“

A pak přišlo ráno 1. června. (...)

 

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V JARNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

 

Předplatné můžete zakoupit na send.cz