Pořádně se rozhlédni. Domů se už nevrátíš!

Začátek jako v romantickém filmu s Oldřichem Novým… V rodině bankéře Jaroslava Šimka se 23. května 1929 narodila dcera Dagmar. Tatínek postavil pro svou rodinu honosnou vilu na nádherném místě v Písku. Zatímco o osm let starší sestra Marta milovala koně, Dáša zcela propadla tanci a stepu. Stejně jako její vrstevníci se ráda bavila, milovala jazz a se spolužáky navštěvovala taneční podvečery v píseckém hotelu Bílá růže.

Na konci druhé světové války otec tragicky zemřel. Dáše bylo šestnáct. Aby přišla na jiné myšlenky, poslala ji maminka do Štěkně, vzdálené jen několik kilometrů od Písku. Ve zdejším zámku pod dohledem řádu anglických panen navštěvovala Ústav moderních řečí. Tady při studiu světových jazyků, dějin umění či hudby strávila dva roky a připravovala se tím na další studia.

Nostalgii prvorepublikových filmů můžeme utnout. Přišel rok 1948. Zapsala se na filozofii do Prahy. Nastupující komunistický režim však měl o výchově mladých dívek s buržoazním původem jiné představy. Poté co starší sestra Marta emigrovala v roce 1950 do Austrálie, zabavili komunisté vilu, zatímco Dášu namísto studií dějin umění a anglistiky čekala práce ve zdejší textilce a později v nemocnici.

Ve vile sice s maminkou mohly zůstat bydlet, ale dostaly jen jeden pokoj. A právě v tu dobu se začala probouzet Dáša antikomunistka, které nebylo lhostejné, co se v zemi děje. Pomohla svým kamarádům, kteří zběhli z vojny a pokusili se utéct na Západ. Sem tam napsala a roznesla nějaké letáky, ve kterých si vzala na mušku Gottwalda a Zápotockého.

Ale netrvalo to dlouho. Na podzim roku 1952 si pro ni přijelo šest mužů. Ona ani maminka netušily, jak neuvěřitelně nestvůrnou cestu pro ni komunisté připravili. Dagmar Šimková to později sepsala. Z jejích paměti vzešla kniha Byly jsme tam taky.

„Musíme něco napsat na stroji, ale hned vás přivezeme zpátky. Víme, že jste po noční službě, byli jsme za vámi v nemocnici.“ Oblékla jsem si plášť, ani jsme se nerozloučily. Byla jsem klidná, protože byli tak civilizovaní. Blondýn mi otevřel dveře s elegancí lva dámských budoárů.  „Tak pá," obrátila jsem se ve dveřích za mamkou. Sestupovali jsme zahradou. Na ramenou andělíčků přibylo listí. V brance jsem se ohlédla na terasu. Mamka tam vždy stávala, když jsem šla ven. „Jen se dobře rozhlédni, kurvo reakcionářská! V životě se sem už nevrátíš,“ poprvé promluvil truchlící muž. A měl pravdu. Z mého domova zůstaly jen holé zdi, mezi nimiž žijí neznámí lidé.

OSM LET BYLO MÁLO

Vnímali ji jako reakční živel. Musel pro ni přijít trest. Původní návrh zněl osm let žaláře. To se ale prokurátorovi u Krajského soudu v Českých Budějovicích zdálo málo, a tak jej zvýšil na patnáct. Její maminka byla odsouzena také, na jedenáct let. Komunisti jim zabavili veškerý majetek.

Prošla několika věznicemi v Čechách i na Slovensku. Zažila týrání, psychický teror, samotky, zákazy. Nezlomilo ji nic. Dokonce se v roce 1955 pokusila o útěk, po kterém jí přidali ještě další tři roky. S neuvěřitelnou hrdostí snášela jejich ponižování. Ve spisech měla uvedeno, že má drzé chování k příslušníkům. Možná právě proto ji nepustili ani při velké amnestii v roce 1960.

Jak vypadal kriminál Dáši Šimkové? Ve vězení se dozorci snažili z žen vytvarovat poslušná, ustrašená a ponížená stvoření. Ale ženy, jak sama Dagmar popisovala, se ve vězení chovají zcela jinak než muži. Ne že by měly lehčí podmínky, ale k přežití jsou lépe přizpůsobené, mají silněji vyvinutý instinkt k přežití. Muž ve vězení je podle ní zajatý, ponížený lev. Žena se stane malým, vzteklým hlodavcem a začne se hned podhrabávat ven. A ještě si k tomu zavolá lasice a kuny, aby se podhrabávaly s ní. „Když je muži vyražen meč z ruky, zaváhá, zděšen, co dál. Žena mrští kamenem, a když není po ruce, popadne kobylinec, a když ani ten není v dosahu, aspoň od srdce plivne nepříteli do oka.“

Vězenkyně, které se proměnily v čísla, se pokusily alespoň v duchu si zachovat úroveň. Přestože pro věznitele byly jen svině, kurvy, smradlavý hnůj nebo bestie, navzájem se oslovovaly zdrobnělinami. I přesto, že byly oděné v hadrech, bez dostatečné potravy, v nutných podmínkách o zimě a hladu, si dokázaly najít chvíle pro povídání o umění, hudbě, náboženství, filozofii.

„Protijedem je vzájemná pozornost a něha. Jsme dámy. Střežíme své pohyby, vyjadřování, intonaci, je to stálá kontrola sebe sama, která pomáhá udržovat důstojnost. Říkáme tomu šustit hedvábím.“

SLZY PŘIMRZLÉ KE TVÁŘI

Jak jinak čelit sebevraždám, vraždám, útokům a znásilňování šílených lesbiček, špíně, nedůstojným hygienickým podmínkám… Dá se vydržet pobyt v korekci, kde dostanete jídlo jen jednou za tři dny, jste na plesnivé vlhké cele o délce čtyři kroky umístěné ve sklepě, kde je jen betonové lůžko bez slamníku, za záchod máte kbelík, a kde nakonec strávíte víc než stovku dní jen proto, že jste odmítli pracovat v neděli? A ještě ty neděle musíte státu doplatit? Dá se zdravým rozumem přežít to, že zmlácené a zmrzačené, vyhladovělé ponížené ženy pak potvrdí cokoliv?

Jak se dá přežít fakt, že na mladou ženu, kterou zavřeli do korekce, nahou a ve svěrací kazajce svázanou do kozelce, dozorci zapomněli? Teprve při nástupu, když chyběla, pro ni poslali. Ale našli ji ztuhlou, prohnutou jako luk, se slzami přimrzlými k tváři.

Není divu, že se Dáša Šimková při první příležitosti pokusila o útěk. Na Slovensku, při práci na poli se jí podařilo nepozorovaně zmizet. Ale pocit volnosti a svobody si dokázala udržet jen necelé dva dny.

Z vězení nakonec vyšla až po čtrnácti letech, v roce 1966. Vše, co během té doby zažila, zapsala do knihy Byly jsme tam taky. Nejsilnějšího příběhu, jaký kdy kdo u nás o podmínkách v ženských komunistických věznicích napsal. Její otevřenost, pravdivost a surovost vyrazí čtenáři dech i dnes. V recenzích, které jsou součástí jejího posledního vydání, napsal sociolog Fedor Gál: „Kniha Dagmar Šimkové je výkřik adresovaný naší skomírající paměti. Jedna z nejlepších knih o komunismu, jaká byla napsána.“ Leoš Válka, ředitel Galerie DOX, v níž se křtilo poslední vydání knihy Byly jsme tam taky, o ní řekl: „To je peklo do kapsy. Stydím se za malichernost našich životů.“

Po návratu z vězení se Dagmar Šimková podílela na založení K 231 (Klub bývalých politických vězňů). S maminkou se už do vily nevrátila, její bývalý život zcela odvál čas. Po srpnové invazi už obě ženy nečekaly na nic. Dáša doplatila státu neodpracované neděle ve vězení a s maminkou vycestovala do Austrálie za sestrou, která se tam vdala a založila rodinu. Tam také v roce 1968, v jejích devětatřiceti letech, začala nová, úspěšnější kapitola jejího života.

Konečně se mohla věnovat všemu, co ji bavilo a k čemu měla talent. Vystudovala dvě vysoké školy, jednu uměleckou a jednu se zaměřením na sociální oblast, vytvářela a následně také úspěšně vystavovala smaltované obrázky. Absolvovala například kurz pro manekýnky a kaskadérky, věnovala se terapeutické práci s vězni či staršími lidmi. Knihu Byly jsme tam taky napsala až tam. Vydalo ji torontské nakladatelství Sixty Eight Publishers manželů Škvoreckých. Kniha pak zvítězila v četbě na pokračování na Rádiu Svobodná Evropa.

Maminka Marta zemřela na jaře 1970 v Perthu. Dáša se po revoluci několikrát přijela do rodného Písku podívat. Přišlo očištění jména, rehabilitace. Už tu ale nezůstala. Nakonec odcestovala zpět do Austrálie, kde v únoru roku 1995 podlehla v šestašedesáti letech boji s rakovinou. Její popel je rozprášený, jak si přála, v jednom z pertských parků.

SYNOVEC PŘÍBĚH NEZNAL

Pátrání po samotné rodině Dáši Šimkové v Austrálii se už před několika lety ujal učitel angličtiny z Českých Budějovic David Žaloudek. Spolu s historičkou Pavlínou Kourovou se snaží o doplnění mozaiky. Zájem o rodnou zemi tety Dáši nakonec dovedl do České republiky na začátku roku 2010 jejího synovce Patricka Murphyho s rodinou. Přivezli s sebou dokumenty, smaltované obrázky i fotografie vily, do které se podívali, když navštívili Písek. V Praze se zúčastnili festivalu Mene Tekel, jehož součástí byla vernisáž výstavy věnované Dagmar Šimkové a nazvané Ta krásná holka z vily nad řekou.

Patrick Murphy byl překvapený, podrobnosti o těžkém životě tety neznal. Doma se o Československu nemluvilo, na tuto temnou kapitolu nechtěla ani babička, matka či teta vzpomínat. Knihu si přečetl v pracovní verzi pro vydání v angličtině. Byl otřesený.

Kniha Byly jsme tam taky vychází i v zahraničí, inspirovala hned dvě česká divadla, v tomto roce by měla historička Pavlína Kourová vydat její životopis a příběh rodiny Šimkových, doplněný o nová fakta, svědectví, dopisy a fotografie. V Písku se debatuje o pojmenování ulice po Dagmar Šimkové. Padly už dva návrhy. Podle jedné verze by se měla po Dáše Šimkové pojmenovat ulice, v níž stojí vila Marta, podle druhého by její jméno mohla nést stezka vedoucí z Písku podél Otavy k restauraci U Smetáka, pod vilu Marta, kam Dáša chodila k řece a naproti na plovárnu.