Poslední hrdina

Opakovaně vyprávíte, co jste prožil. Za války i za minulého režimu. Neunavuje vás to už někdy?

Abych řekl pravdu, už jo. Unavuje to. Každý se ptá, zda může přijít aspoň na chvíli, a pak povídáme hodinu dvě. Za dvě hodiny už jsem unavený, špatně se mně mluví a dýchá. Chodí za mnou i ti, co se zajímají o parašutismus, lidé z klubů, chtějí mi říci, co a jak dělají.

Je ale milé, že je takový zájem?

Ano, těší mě. Z bojových parašutistů už jsem tu jenom já, všichni jsou pryč. Matula, který žil v Kanadě, zemřel před dvěma lety. Parašutisté mají krásný památník ve Skotsku, byl jsem tam na návštěvě šest let zpátky. A loni ve Francii.

V Adge?

Ne, ne, jsem ale čestným občanem tohoto města. V Adge se tvořila armáda. Po válce ty, kteří udělali něco navíc, jako jsme byli my letci, pozvali a udělili jim čestné občanství.

Do Francie jste se dostal až tři měsíce poté, co jste s Ludevítem Čambalou opustil naši republiku. A tam jste z počáteční euforie vystřízlivěli?

V severní Francii u řeky Marna byla obrana, měli jsme tam dva pluky, třetí ještě nebyl vyzbrojen. Přesedli jsme z vlaku do autobusu a jeli na frontu. Zpívali jsme, lidé nám dávali víno, silnice byly zaplněné a zablokované dvoukoláky. Když jsme přijeli do městečka, viděli jsme v oknech zafačované lidi, byla to polní nemocnice. Všude byl cítit jód a přípravky na hojení ran. S Čambalou jsme se na sebe podívali, trochu jsme zmlkli a na chvíli zapochybovali. Nevěděli jsme, do čeho jdeme. Ve Francii jsme se zapojili do bojů jako spojaři.

Byli jste mladí, osmnáct a šestnáct a půl roku, a přesto odhodlaní bojovat za republiku.

Bylo pár roků po první světové válce. Ve škole, v Sokolu a doma nás učili milovat naši samostatnou republiku. A přiměli nás ji bránit, až bude zle. Přišli Němci, jednali nadřazeně a domnívali se, že nám budou poroučet. Jednou jsem slyšel Volá Londýn. Ještě předtím vysílala Paříž. Hlásili, že se tvoří armáda a kdo může, ať přijde pomoci. Řekl jsem o tom kamarádovi Ludevítu Čambalovi. Dohodli jsme se, že půjdeme bojovat. Když vidím, co se děje dneska, je mi z toho do pláče.

Cesta trvala asi pět měsíců?    

Šli jsme balkánskou cestou. Jeli jsme do Nitry a tam čekali, až zamrzne řeka, abychom mohli pokračovat. Ten, co nás převáděl, šel první a spadl do otvoru v ledu, pomohli jsme mu ven a všichni jsme byli mokří. Až po pěti kilometrech jsme dorazili k domu, ženské tam draly peří, ale pochopily. Osušili jsme se, vyspali se a druhý den v devět hodin nás saně odvezly do Šuran. Ale vlak nepremával, protože bylo hodně sněhu. Co teď? Sami dva jsme se dali po kolejnici na Nové Zámky, kde jsme nasedli na německý rychlík. Někdo nám poradil, abychom si koupili maďarské noviny a dělali, že čteme, abychom se s nikým nemuseli bavit. Maďarsky jsme neuměli. Mezi třetí čtvrtou ráno jsme přijeli do Budapešti. Informovali jsme se, jak se dostat na francouzské velvyslanectví. Před ním stál policista. Mysleli jsme, že to prasklo. Nevěděli jsme, že před každým velvyslanectvím je hlídka. Po pár dnech jsme se vydali za maďarské hranice, do Jugoslávie. Pomáhali nám čeští lidé, dávali nám balíčky do vlaku. Slaninu, chleba. Penízky utíkaly, byli jsme rádi za pomoc. Dostali jsme se na jižní hranice. Cesta vedla přes bažiny. Skupinu, kde byl Čambala, chytli, ale celníci byli dobráci. Doporučili jí, aby se vrátila kousek dál, že tam je jiný velitel. Tento že by všechny poslal zpět na Slovensko. S Čambalou jsme se opět setkali až v Jugoslávii, v Zagrebu. Pak už byla cesta organizovaná, nemuseli jsme se spoléhat jen sami na sebe.

Spolu jste byli u spojařů ve Francii a pak ještě v Anglii i ve Skotsku, kde jste už vy sám absolvoval parašutistický výcvik.

Ano. Čambala mluvil slovensky a byl příliš mladý, já také, ale mně bylo osmnáct a jemu teprve šestnáct a půl. Komise pro parašutistický výcvik vybírala. Mezi vojáky byli i takoví, kteří se napili a moc mluvili a to nebylo dobře. Ty vyloučili hned a po čase další, kteří se neosvědčili.

V Anglii jste se také dozvěděl smutnou zprávu o svém tatínkovi.

Potkal jsem se s Chválou z naší jednotky a on mi ukázal noviny, které tam vycházely pro vojáky. V jednom článku psali o popravě několika lidí a mezi nimi byl můj otec. Pomáhal Židům při ilegálním překročení hranic.

Dalo vám to další zatvrzelost?

Šéf zpravodajského oddělení Moravec mi vyjádřil soustrast v dopise, který mám dosud schovaný. Tak se ještě více zatvrďte a připravte se na svůj úkol, psal mi.

Absolvoval jste parašutistický výcvik. Po cvičných akcích přišel čas ostrého seskoku.

Podařil se nám až napotřetí. Vedli nás Poláci. Říkali, že nás shodí na metr přesně. Smáli jsme se tomu, protože se málokdy stalo, že nás shodili přesně na místo, na které měli. Když skočíte, nevíte, kde přesně jste. Dostali jsme tři záchytné adresy. Domluvili jsme se, že budeme skákat dva a dva. Letadlo muselo udělat ještě jednu rundu. Byli jsme unavení, usínali jsme. A najednou, že půjdeme dolů. Koukáme z okýnka, všechno bílé. Sněhu bylo nad kotníky, dvacet třicet centimetrů. Pole bílá a lesy černé; jak předtím svítilo sluníčko, sníh z jehličnanů spadal. Zkoušeli jsme novinku – materiál jsme měli v pytlích připevněných k padáku na provaze dlouhém asi dvanáct metrů. Provaz byl starý, a jak se trochu víc napnul, třem z nás se přetrhnul a materiál spadnul. Na ploše nesmělo nic zůstat, vše se muselo zakopat, ale nešlo to, protože byl mráz a sníh. Zanesli jsme věci do lesa, do křoví, poskládali padáky a nepotřebné věci a naházeli na ně sníh. Kam ale půjdeme? Po půlhodině jsme přišli na polní cestu, pak na další silnici, kde už byly ukazatele. Německé a pod nimi české. Ze tří adres byla nejblíž Tarapka. Samota, pět domků u lesa, zdálo se nám to tam nejlepší. Měli jsme ale smůlu.

Co se tam stalo?

Začal štěkat jeden pes, druhý, pak všichni. Našli jsme domek, kde jsme se měli ukrýt, ale jeho majitel nás nepustil dál, bál se ostatních lidí. Řekl, abychom přišli další den. My jsme tam nemohli čekat, nevěděli jsme, co by bylo ráno, proto jsme se vydali na druhou adresu.

Ke Korábkům do Hradiště.

Ano, pan Korábek nebyl doma, šlo po něm gestapo, to jsme ale nevěděli. Paní Korábková, u které byla žena, co pomáhala s hospodářstvím, nám řekla, ať přijdeme za chvíli, a pomocnici poslala domů.

Paní Korábková ale neznala heslo. Pamatujete si na něj?

Samozřejmě. Že bychom chtěli nějaký chleba. A odpověď měla znít: „S máslem?“ My jsme opakovali, že chceme kousek chleba a paní Korábková na nás koukala. Vysvětlili jsme jí, že to je heslo. A ona říkala, že před dvěma dny tam spali gestapáci, čekali na manžela.

Měli jste velké štěstí, že jste se s nimi nestřetli.

I proto, že nás přijala. Ukazovali jsme jí pistole, čokoládu, ale to mohli Němci nastražit. Paní Korábková koukala z jednoho na druhého, bylo znát, jak přemýšlí, co má udělat. Po chvíli řekla: „Chlapci, já vám věřím…“ a pomohla nám. To od ní bylo krásný.

Setkal jste se paní Korábkovou po válce?

Asi jednou, měla syna, oženil se a krátce po válce zemřel. Snacha paní Korábkové byla v Chrudimi na oslavě mých čtyřiadevadesátých narozenin.

Chrudim je vaše armádní rodina, že?

Přesně tak, protože jsem tam seskočil. Znali mě obyvatelé, co nám pomáhali, znají mě vojáci a zdraví mě, jako bych byl jejich velitel. Jsem tam oblíbený a je to krásný. Byl jsem tam na narozeniny. Letos mě žádali, abychom se šli podívat na místo, kde jsme skočili, chtěli si to označit. Jeli jsme tam, ale bylo bláto a čekala nás oslava narozenin, proto jsme odjeli.

A sešel jste se se všemi, se kterými jste se původně domlouval, že odejdete do zahraničního odboje?

Mělo nás odejít pět, odešel jsem s Čambalou, dva byli na Moravě a jeden, Slovák, se omlouval, že mu to nevyšlo. Narukoval do slovenské armády a byl na východní frontě. Společně jsme se po válce nesešli. Čambala se vrátil jako tankista, po válce byl u Klatov, pak šel na Slovensko, oženil se a žil v Brně. S tím jsem se vídal. Zemřel tři neděle poté, co jsme se naposledy viděli.

Za války by vás ani ve zlém snu nenapadlo, že po jejím skončení bude váš boj pokračovat.  

Nás parašutisty zavírali. V roce 1949 jsem sloužil jako velitel roty v Podbořanech. Bylo poledne, oddychový čas, sedím v kanceláři a přijde voják od brány. „Pane nadporučíku, máte na bráně návštěvu.“ – „Co si přejete?“ – „Potřebujeme s vámi mluvit.“ – „Prosím.“ Začali koktat. „No, víte, to teď nejde, musíme do Prahy.“ – „Proč do Prahy?“ – „To uvidíte.“ Měli ruce v kapsách. Hned jsem věděl, že v nich mají připravené pistole. Říkám: „Já si jdu pro brigadýrku.“ – „Ne, ne, ne.“ Měli strach, že bych utekl. Popojeli jsme, čekalo tam druhé auto a jeli jsme do Prahy. Na hlavní štáb na Vítězném náměstí jsme přijeli kolem půl páté a potom do vojenské věznice na Hradčanech, do vyšetřovací vazby, do Domečku. 

Tam jste byl na samotce devět měsíců?

To bylo hrozné. Ze začátku přišel jeden, kterého jsem znal. „Ježíšmarjá, Jardo, co tady děláš?“ ptal se. „To bych sám rád věděl,“ odpověděl jsem mu. „Znáš nějakého Nechanského?“ – „No, samozřejmě, vždyť jsme spolu za války seskočili.“ – „Ježíšmarjá,“ řekl zase, odešel a víckrát jsem ho neviděl. Pak začalo vyšetřování. Vždy přišli dva nebo tři a jeli jsme na hlavní štáb. Pořád se ptali, co mám s Nechanským. Věděl jsem, že dělal vysokou školu v Praze, já vojenskou akademii v Milovicích. Po válce nám nabídli, že buď můžeme pracovat na ministerstvu zahraničí, nebo zůstat v armádě a udělat si akademii. Zavolal si mě přednosta vyšetřujících a zase se ptal: „Vy nic nevíte?“ – „Když se mě na něco zeptáte, tak vám odpovím.“ – „Já mám na vás dost času.“ Čekal jsem asi čtrnáct dní. Zkoušeli na mě udělat habaďúru. V noci se nevyšetřovalo. Jednou navečer přišel mladíček a jel se mnou na hlavní štáb. Na stůl dal pistoli a nechal mě samotného. To bylo nahrané, abych skočil po pistoli. Nebyla nabitá, zato by říkali, že jsem chtěl utéct. Stál jsem tam v klidu, za chvíli se mladík vrátil a jeli jsme zpátky. Nakonec mě dali do případu generál Paleček a spol. Byli jsme čtyři vyšetřovaní, akorát Paleček měl svého advokáta a my ostatní obhájce ex offo. Když řekl, že jsem se ke všemu přiznal, už jsem vzteky vyskočil: „K čemu jsem se přiznal?!“ Nic na mě neměli. A obhájce takhle mluvil. Paleček dostal devět let, další devět a tři a já dva roky.

Musel jste mít pocity bezmocnosti…

Honily se mi hlavou všelijaké myšlenky, člověk byl rád, že aspoň na něco myslel. Co s námi chtějí udělat? Povezou nás na Sibiř? Co jsme provedli? Poměry v Domečku byly nepředstavitelné. V noci se muselo svítit, ruce nad dekou, když nebyly, bouchali na dveře a ruce ven, i v zimě. Nebyl tam záchod, jen kýble, ráno se otevíraly jedny dveře za druhými a nosil se ven odpad.

Pak jste ještě dostal rok nucených prací v ústecké čtvrti Všebořice.

Musel jsem se hlásit na úřadu práce, kde mi nabídli práci v továrně, ve sklárně a ve stavebnictví, které jsem si vybral a dobře vydělával. Když stavba skončila, šel jsem do ČSAD, dostal místo skladníka a za dva roky jsem dělal vedoucího MTZ, měl jsem na starosti materiál, pohonné hmoty. Tam jsem se seznámil s mojí budoucí ženou Drahomírou a oženil se. Když už jsme měli dceru, začal jsem jezdit s tirákem do Řecka a Iráku. Bylo to nebezpečné, jezdilo se přes Turecko, kde přepadávali a rozbíjeli vozy.

V roce 1968 jste se dočkal zadostiučinění?

Částečné rehabilitace. Když mě rehabilitovali úplně po revoluci, byl jsem už v důchodu. Chvíli jsem pak ještě pracoval v zahradnictví, sloužil jsem noční a hlídal teplotu orchidejí. Měl jsem rád zahradničení, u svého domku jsem pěstoval ovocné stromy.

generálporučík v. v. Jaroslav Klemeš

Poslední žijící válečný parašutista.

Narodil se 31. ledna 1922 v Čadci v rodině českého berního úředníka. Dětství a mládí prožil ve Skalici.

Vyučil se obchodním příručím.

V lednu 1940 uprchl s Ludevítem Čambalou do Francie, kde bojoval ve spojovací četě.

Po porážce Francie se dostal do Anglie a Skotska, kde prošel výcvikem parašutistů a od roku 1941 se připravoval na shoz na území protektorátu.

Po válce se stal důstojníkem z povolání.

V roce 1949 ho propustili z armády a vyšetřovali v hradčanském Domečku.

Za dva roky vězení v komunistickém režimu (1950–1952) a rok nucených prací v ústeckých Všebořicích ho v roce 1968 rehabilitovali částečně a v roce 1990 plně.  

Ocenění a vyznamenání: Medaile za hrdinství (1997), Záslužný kříž ministra obrany I. stupně (2002), Kříž obrany státu ministra obrany ČR (2010), jmenování do hodnosti generálporučík (2015).

Nyní žije v Domově pro válečné veterány v Praze.

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V KVĚTNOVÉM ČÍSLE JIHOČESKÉHO ČASOPISU BARBAR! V TRAFIKÁCH V PRODEJI ZA 49 KČ. 

Předplatné můžete pořídit zde.