Případ Kazar: Schovávali se osm let

Osm let se schovávat ve svém vlastním domě. Někdy i pod podlahou kozího chlívku. Nesmět k lékaři, do obchodu, do hospody. Hrozná představa. Ale nikomu o tom neříct? Držet celé tajemství v sobě? To je snad ještě horší věc. Takový příběh dokázala v 50. letech minulého století napsat jen Šumava.

„Ještě že jsem měla a mám hodného a věrného muže, který se celý život staral nejen o mě, ale také o všechny děti,“ začíná s vyprávěním Žofie Hundsnurcherová, dívčím jménem Kazarová.

Sympatická sedmdesátnice. Veselá, upovídaná. Nezkazí žádnou legraci.  I když by se její životní příběh dal sepsat do hodně dramatické knihy, bere ho s humorem. Z přízvuku je trochu poznat, že se v Čechách nenarodila. Na Šumavu se rodina Kazarova přistěhovala z Maďarska, hned po druhé světové válce, v roce 1945. Žofii bylo tehdy pět let. Nejprve se stěhovali z místa na místo. Bydleli v dnes již zaniklé šumavské vesnici Polka v domku po odsunutých Němcích.

„Odstěhovali jsme se v momentě, když nám někdo zapálil dům. Takových požárů bylo tehdy dost. Pravděpodobně pomsta za odsun. Nikdo se Němcům nemohl divit, že dělali takové věci,“ uvádí Václav Hundsnurcher, Žofiin manžel. I jeho otec byl Němec. Matka ale původem Češka. Proto sám do odsunu nemusel.

Pak se Kazarové přes Račí Dvůr přestěhovali do Nových Hutí. Žofie se v devatenácti letech, už jako matka syna Jana, kterého měla za svobodna, seznámila se svým mužem Václavem. Tomu bylo na jejich domě od začátku něco podezřelého. Jen nevěděl co. „Když jsem přišel na návštěvu, něco se mi nezdálo. Žofie se mi ale líbila a nechtěl jsem o ni přijít. Tak jsem se jí zeptal na rovinu, ať mi poví, co je v jejich domě špatně. Byl jsem hodně překvapený. Samozřejmě jsem příběh jejich bratrů znal, jako celá Šumava. Ale stejně jako všichni ostatní jsem si myslel, že jsou dávno v Německu,“ popisuje.

Od té doby byl do příběhu nejznámějších a nejvytrvalejších vojenských zběhů totalitního Československa – Pavla a Ondřeje Kazarových – zavlečený i jejich budoucí švagr Václav.

KLUCI UTEKLI Z VOJNY

Bratři Pavel a Ondřej nemohli vydržet na vojně a oba utekli. Starší Pavel jako první. Ten byl na vojně více než rok, pak se mu zastesklo a utekl domů. To se psal rok 1954. „Chtěl se vrátit do kasáren, ale matka mu to zakázala. Bála se, že ho po návratu zavřou, tak zůstal doma,“ vypráví sestra Žofie.

Mladší Ondřej šel na vojnu chvíli po Pavlově útěku a vzal si z něj příklad. Na vojně nevydržel ani do přísahy. Utekl a také se schoval doma. „Michal byl strašně žárlivý. Už před vojnou se oženil a nesnesl, že jeho žena bude bez dohledu. Tak utekl z kasáren kanalizací a schoval se doma na Nových Hutích,“ doplňuje Žofie.

Paradoxní je, že ani ona sama nevěděla, že se její bratři skrývají doma. Rodiče jí to nechtěli říct, aby ho neprozradila. „Zdálo se mi divné, že babička pořád sedí u dveří do špajzu a nechce mě tam pustit,“ uvádí. Jednou ale babička usnula, tak malá Žofie otevřela dveře, strčila dovnitř hlavu… a hned dostala facku.

„Byli tam schovaní mí bratři. Hned mě chytli a vysvětlili mi, že o nich nesmím nikomu říct ani slovo a lhát musím třeba i policistům,“ popisuje Žofie.

Zdálo by se – jednoduchá věc. Když ale tohle tajemství držíte téměř deset let, stane se z něj noční můra. Velkému nervovému vypětí byli vystaveni všichni a neustále. Kdykoliv mohli být odvezeni. U výslechu byla Žofie, stejně i ostatní příbuzní každou chvíli.

„Skrývali se jako plachá zvěř. I ten dům byl pro ně příliš velký a nebezpečný svou rozlohou. Často žili uzavření v jedné místnosti s ženskou, která zpola zešílela z toho vypětí, pár čtverečních metrů pro život bez práce a volného pohybu v přírodě, družnosti. Proč tak žili? Proč se odsoudili do takového těžkého doživotního vězení? Ze strachu? Před čím? Z nenávisti? Báli se trestu?“ píše ve svém románu Bílý list Rudolf Kalčík. Známý šumavský spisovatel věnoval příběhu bratrů Kazarů celou knihu.

K ŽITÍ TO NEBYLO. ALE VYDRŽELI JSME

Jakmile měla Žofie příležitost, přestěhovala se pryč. „Bylo to v jednom ohledu strašné dětství. Sice jsme žili jako rodina spolu, ale každou chvíli jsem byla u výslechu. Policajti mě strašili psem, vyhrožovali. Jako rodina jsme drželi pohromadě, ale k žití to nebylo,“ vypráví.

Pavel a Ondřej zatím důmyslně vybudovali lepší úkryt. Ze špajzu se přestěhovali do skrýše pod kozím chlívkem. Během dne byli většinou doma, když hrozilo nebezpečí, rychle se schovali do úkrytu. Občas ven museli, aby se nezbláznili. Ale to bylo většinou v noci. Za bílého dne jen výjimečně. S rodinou měli úmluvu, že když byl „čistý vzduch“, tak na znamení dávali za okno květinu. U domu měli taky dva velké psy, kteří na příchozí divoce štěkali. „Bála jsem se tam chodit, když jsem nosila výplaty,“ vzpomíná Jana Dvořáková, která v té době dělala účetní státních statků, kde byli zaměstnaní rodiče všech sourozenců.

HLAVNĚ NEONEMOCNĚT

Největší problémy pro oba bratry nastaly, když se u nich objevily zdravotní potíže. Ondřeje jednou strašně rozbolelo břicho. K doktorovi samozřejmě nemohl. Co teď?! „Vysvětlil mi, jak a kde ho břicho bolí a šla jsem místo něj na vyšetření. Lékaři u mě samozřejmě nezjistili žádné problémy, ale aspoň mi dali prášky, které Pavlovi pomohly,“ uvádí Žofie.

Když mladšího Ondřeje bolely zuby, tak mu je jeho bratr trhal pomocí kleští jako kovář ve středověku. „Podruhé šel Ondřej k zubaři a vydával se za svého bratra Honzu, se kterým si opravdu byli hodně podobní. Je zajímavé, že ani zubař je neodhalil,“ dodává.

Jednou se mu ale podoba s mladším bratrem nevyplatila. V onen osudový den vyrazili Pavel a Ondřej na procházku za bílého dne. Riskovali. A v prostoru Pravětínské Lady potkali dva lesníky. Jeden z nich uprchlého Ondřeje pozdravil. Myslel si, že se jedná o jeho bratra Honzu, se kterým se dobře znal. Osudově se ale zmýlil. Odpovědí byla střelba ze speciálně upravené malorážky a dvě těžká zranění.

Naštěstí oba dva lesníci střelbu přežili. Jeden upadl do bezvědomí, ale druhý se doplazil na silnici, kde ho našel ležet pekař, který ráno rozvážel pečivo. „Jeden už se do práce nevrátil, byl v důchodovém věku. Druhý přišel o oko, ale vrátil se do lesa. Po čase se odstěhoval do vnitrozemí,“ vypráví Jaroslav Kuboň, dlouholetý borovoladský hajný a posléze také předseda Městského národního výboru Borová Lada.

TŘI TISÍCE CHLAPŮ V AKCI

Čtyři dny po nich všichni bezvýsledně pátrali. Všechny příbuzné drželi doma nebo je odvezli do vazby. Akce Kazar se zúčastnilo na tři tisíce péesáků, členů Veřejné bezpečnosti a vojáků. Podle vojenských historiků se jednalo o největší akci pohraniční stráže na našem území. V říjnu roku 1962 došlo k úplnému překrytí státní hranice v úseku Bučina, Knížecí Pláně, Lipka, Kubova Huť, Horní Vltavice, Kunžvart (dnešní Strážný). Na první pohled až nečekaná demonstrace síly. Na ten druhý se ale není čemu divit. Pro všechny příslušníky ozbrojených složek představovali bratři Kazarové velikou ostudu.

Posuďte sami – před spravedlností se skrývali od roku 1954. Osm let! I přes velké nervové vypětí uprchlíků i příbuzných, stres a strach, přežívali většinou doma. V drtivé většině spali ve své posteli, jedli s celou rodinou u stolu.  Je pravda, že jednotliví členové rodiny byli velmi často u výslechu, že u nich vojáci dělali prohlídky, celá rodina byla zralá na psychiatra. Jaký byl ale reálný výsledek pátrání po uprchlících?

„Nepamatuji, že by vojáci přišli nečekaně nebo náhle,“ popisuje Žofie. Podle jejích slov o nich vždy rodina věděla. „Naše babička bydlela pod námi. Vždy nám dala echo, že jdou vojáci a kluci se schovali,“ popisuje jednoduchý princip. „Za celou dobu ani jednou nepřišli jinudy, ani jednou nás nepřekvapili,“ doplňuje.

Zvláštní? Jistě! Obzvláště u takhle důležitého a ostře sledovaného případu vojenských dezertérů, o kterých si celé roky vyprávěla minimálně celá Šumava. Navíc Ondřejova manželka porodila po dobu, co se skrýval, celkem šest jeho dětí. Navíc v porodnici do rubriky jméno otce uvedla: Ondřej Kazar. V nemocnici si prý klepali na čelo a mysleli, že není normální a je to její zbožné přání. Byla to ale holá pravda.

VĚZENÍ PRO CELOU RODINU

Do 23. října 1962 byla veškerá vojenská opatření bezvýsledná, vyhlášená vojenská pohotovost byla zrušená. Václav Hundsnurcher navíc po dohodě s ostatními členy rodiny poradil vojenským velitelům jednoduchou věc. Všichni už toho měli plné zuby. Znal oba své švagry výborně, věděl, že v lese se vojákům schovají, kdykoliv budou chtít, znali tam každou větvičku, ale jsou velice fixovaní na domov a svůj dům.

„Věděl jsem, že nás odněkud stejně pozorují, a když tu vidí uniformy, tak nepřijdou. Proto vojáci odešli a ve stodole zůstalo jen několik členů Veřejné bezpečnosti,“ vypráví. Celá rodina už si přála, aby byl konec. Věděli, že takový život musí skončit a i když to pro někoho skončí vězením, všem se uleví. Svou roli při rozhodnutí o stažení vojáků sehrála i vypuknuvší karibská krize. „Nepůjdou nikam. To nejsou agenti nebo buržoust, který je

doma v Plzni i na Novém Zélandě. Jsou to Jánošíci naruby, zmodernizovaní, dvě třídy maďarské obecné školy a potom Šumava čtyřicet pět. Ti neutečou. Vůbec je to nenapadne,“ napsal ve svém románu Rudolf Kalčík.

25. října 1962 před polednem byl zatčen Pavel Kazar, druhý den ráno jeho bratr Ondřej, vyhladovělý a k smrti vyčerpaný. „Požádala jsem zasahující, aby bratrům nedávali na ruce pouta. Moje přání splnili. Navíc oběma dovolili, aby se před odjezdem umyli a najedli,“ vzpomíná Žofie.

Ve vězení strávili 14, respektive 15 let. Trest ale dopadl i téměř na celou rodinu: tři roky si odseděli oba rodiče, Ondřejova manželka Vincencie a Michal, bratr Žofie. Žofie jako jediná zůstala na svobodě a starala se o všech šest Ondřejových dětí. K tomu měla čtyři vlastní. Vychovala jich deset – Jan, kterého měla Žofie ještě jako svobodná. Žofie, Václav a Erika, to jsou jména vlastních dětí. Ondřej, Vincencie, Vlasta, Jana, Terezie a nejmladší Otta, což byly děti bratra Ondřeje.

„Jednu chvíli u nás bydlel můj bratranec s dětmi. Potom i jedna starší dcera s dětmi po rozvodu. Nakonec i vnučka. Celý život jsme měli okolo sebe hodně dětí,“ vypráví s úsměvem oba manželé. Všechny děti postupně sami provdali nebo oženili.

VÝLETY NA PANKRÁC

O peníze prý neměli nouzi. I když se museli pořádně otáčet, aby rodinu uživili. Josef pracoval jako řidič u státních statků a Žofie si ještě k domácímu maratonu přidávala krmení dobytka. Na výlety rádi jezdili především za tetou na Kvildu. Třeba když byla na Kvildě tradiční hubertská zábava, zapřáhl Václav za traktor valník, s Žofií zabalili děti do dek, vyskládali je na valník a jelo se. Teta měla devět dětí, tak si měly navzájem o čem povídat, děti se nenudily.

Stačili i navštěvovat celou rodinu rozesetou po kriminálech v celé republice. „Máma se švagrovou byla v Pardubicích, táta na Pankráci, jeden brácha ve Valdicích, druhý v Ostrově nad Ohří a ten třetí, co se neskrýval, jen o všem věděl, byl v Bytízi u Příbrami. Kolikrát jsme se rozdělili a každý jsme jeli jinam, abychom všem přivezli něco na přilepšenou,“ vypráví Žofie.

Když se Vincencie, manželka bratra Ondřeje, vrátila z vězení, o děti nejevila vůbec žádný zájem a odstěhovala se do Vimperka, kde si hned našla náhradní rodinu. Ondřeji Kazarovi soud odpustil jeden rok trestu a vrátil se tak o jeden rok dříve než jeho bratr Pavel. To se psal rok 1977. Ani on se po návratu ke svým dětem neznal. Oba dále pracovali u státních statků v Horní Vltavici. Pavel již zemřel. Ondřej bydlí v Horní Vltavici stále, odmítl však svou minulost jakkoliv komentovat.

„Nepochopila jsem, proč se takto zachoval. Proč to udělal a odmítl svoje vlastní děti. Děti jsou rozeseté po celé republice a nás berou jako maminku a tatínka,“ uzavírá Žofie.