STARŠÍ NEŽ REPUBLIKA

Bylo jí tři a půl roku. „A stalo se, že ta moje nevlastní máma… Prostě… Něco jsem udělala, já už nevím co. A ona mě vystrčila ven za dveře, na dvorek. A zamkla. Byla tma, měsíc svítil, vítr, větve se houpaly. Bála jsem se. Brečela jsem… Poprchávalo a klepala jsem se zimou…“ Potom přijel její otec. Jezdil domů až pozdě večer, protože pracoval u vlakové pošty. Navečeřel se a zeptal se své nové ženy: „Liduška už spí?“ Macecha si uvědomila, že děvčátko několik hodin stojí venku. Zapomněla na ni. Liduška ji nezajímala, byla jí na obtíž. Ale jak to, že ji otec neviděl u dveří? Vyhlédla na dvorek. Dítě tam nebylo.

„Začali mě hledat. Ale… Tam vedle měli řeznického psa, takového velikého, který rozvážel maso a takové věci. Asi jsem ho znala, protože jsem se ho nebála. On vždycky ke mně přišel a zase odešel. A když přišel potřetí, tak já se ho chytla kolem krku a šla jsem s ním. A vlezla jsem s ním do jeho boudy. A teď oni mě hledali a já jsem v té boudě usnula. Poněvadž jsem byla mokrá a ten pes mě hřál. Hledali mě i sousedi a paní domácí najednou povídá: Kde je ten náš pes je? A tak mě našli v té boudě. Pak byl soud…“

To proto, že to nebylo jediné týrání a zanedbávání, kterého se macecha dopouštěla na malé Lidušce. Psal se rok 1920. V mladém Československu vzniká Církev československá, z Ruska se vracejí legionáři i rudoarmějec Jaroslav Hašek. A tříletou Lidušku si k sobě natrvalo odváží její babička. Sousedé nebyli nevšímaví a upozorňovali, že dívenka musí od macechy snášet špatné zacházení. Babička to šla oznámit na policii.

Tehdejší Lidušce je dnes devadesát sedm let a jmenuje se Ludmila Látalová. Narodila se 15. března 1917. Naše republika je o rok mladší. Dvacátého osmého října si připomínáme Den české státnosti. Málokoho při tom napadne, že pořád ještě žijí lidé, kteří se narodili v době, kdy se o české státnosti jen snilo. Už je jich maloučko. Na ulici je spatříme jen výjimečně. Mnozí z těch nemnohých tráví svůj pozdní podzim života v domovech seniorů. Na lůžku a ve vzpomínkách, které nemají komu vyprávět. Čas jim ubírá síly a někdy i paměť.  Dvě takové ženy žijí v domově pro seniory ve Veselí nad Lužnicí.  

ZE ŠESTI DĚTÍ

„Vy jste se narodila v roce 1915, viďte, paní Švecová?“  Babička sedí na lůžku a s úsměvem přikyvuje: „Jo, jo.“ „A kolikátého?“ Úsměv vystřídá nejistota. „No… Ježišmarjá… Asi… Jednadvacet nebo…“ Asistentka paní Milady Švecové doplňuje, že se narodila 27. března v Plavsku na Jindřichohradecku. V jižních Čechách žije celý život. „Bylo to za první světový války, tu já nepamatuju, to jsem byla eště malinká. A vím, že můj tatínek v ní bojoval a vrátil se hodně nemocnej,“ usměje se Milada Švecová. Nit se navázala. Vzpomínky zalétají do dvacátých let, do doby dětství, kdy mladou republiku soužila poválečná bída.

„Tenkrát se nám žilo těžko. Chalupa na dluh, měli jsme dvě kravičky a malý pole. Na tom poli jsme si pěstovali pro sebe a eště jsme měli kousek připachtovanej z vobecního, aby z něj bylo krmení pro kravičky. Nás dětí bylo šest. Pět děvčat a jeden kluk. Tatínek pracoval jako dělník. Myslím, že nebyl ničím vyučenej. Prostě dělal, co kde bylo třeba. A když ho začala víc trápit ta nemoc – von měl taky silnou záduchu –, tak dělal doma a pak si zase šel něco sehnat. A maminka? To víte, děti a všecko na starosti.“

Jídelníček měli chudý. Co políčko dalo. „Většinou jsme jedli brambory a polívky, zelnice. Bylo to dobrý, my jsme nebyli fajnový. Maso jsme měli jenom na nějaký svátky. Co se dělo v politice, vo tom jsme se doma nebavili. Večír jsme chodívali jeden k druhýmu na besedy a sousedi si povídali, co kdo zrovna dělá. Tu bídu měl tenkrát kdekdo.“ A dárky k Vánocům? „Nepamatuju se. Já myslím, že to tenkrát ani nic moc takovýho nebylo. Všecko bylo skromný.“

SEDLÁK NEBYL ZLEJ

Děvčata z chudých rodin na vsi měla svou budoucnost narýsovanou. Vychodit obecnou školu, sehnat nějakou práci a pak se vdát. Miladu dala maminka sloužit k sedlákovi. Z toho, co u něj zažila, by se ale drastický sociální román napsat nedal. „Von nebyl zlej. Měl sedʼnáct kusů dobytka. U dobytka měl svoje lidi. Já dělala s vostatníma v poli, poklízeli jsme. Sedlák nám dával jídlo a jedli jsme, co jedli voni doma. Taky to někdy vošidili, ale to se dalo vodpustit. Vstávali jsme ráno v pět, pak jsme šli na pole a dělali jsme, dokaď bylo vidět. Jestli jsme byli unavený? Ále, my jsme byli zvyklí.“

Přešla dvacátá léta, začala třicátá. Hospodářská krize. Chudý rozpočet rodiny se ztenčil ještě víc. „Peníze doma nebyly. My děti jsme rodičům přispívali tím, co jsme vydělaly. Já se v tý době vdala. Manžela jsem poznala u muziky. Jmenoval se Rudolf a byl vyučenej ševcem. Bydleli jsme ve Vydří.“ Jenomže drobné ševce zničil Baťa. Dokud Rudolf pracoval v ševcovské firmě v Hradci, ušil i boty pro svou manželku. Brzy se ale musel ohlížet po jiné práci. „Dělal dělníka na stavbách. A mně se narodila dcera Zdena.“

Aby i Milada vydělala nějakou korunu pro domácnost, sehnala si práci na doma. „Štrykovala jsem futrály do koženejch rukavic do továrny do Etynku. Dali mi na to takovou mašinku, tu jsem si přidělala na stůl. Každej tejden jsem vozila hotovou práci do Hradce a voni si tam pro to z Etynku jezdili. A ušlo to. Nás bylo víc takovejch, co jsme to dělali.“ Zlomové dějinné události šly mimo ni. Hleděla si svojí práce, rodiny a pak – pak už je pro ni jen dnešek. Válku, osvobození a další léta už odnesla řeka zapomnění. Jak se dostala z Vydří do domova ve Veselí, neví. Ale jedno ví jistě: „Byl to dobrej život.“ Těší se z toho, že si sama zvládne dojít od lůžka ke stolu a v domově se jí líbí.

OD MACECHY K BABIČCE

Zato její o dva roky mladší sousedka, paní Ludmila Látalová, to má jiné. V domově je také spokojená, ale nemůže vstát z lůžka. Hodně ji to mrzí. A její paměť? Ta je výborná, ale při dlouhém hledění na strop jí do mysli přihrává nepříjemné zážitky z dětství. „Maminka mi zemřela krátce po porodu na tuberkulózu. Tatínek se oženil a na mě dostával sto korun jako příspěvek za první dítě. To byly tehdy velké peníze, protože byla veliká bída. A ta jeho nová žena byla velice pěkná, ale taky byla velice pěkná potvora. Já jí byla na obtíž. Šlo jí jenom o tu stovku.“

O rodině svého otce neví nic. „Měl z druhého manželství děti, ale vůbec je neznám. Jednou jsem potkala jeho syna, to už jsem byla vdaná. Tátu jsem pak viděla jen jedinkrát. Když jsem se vdávala, poslala jsem mu oznámení, a ani neodpověděl. Zazlíval babičce, že ho udala, že se mnou jeho žena špatně zacházela. Ale to byla pravda. Třeba navařila plno kynutých knedlíků a nutila mě je pořád jíst. Když jsem je nesnědla k obědu, tak mi je dala k večeři a pak další den, když už se to nedalo jíst, třeba napětkrát. Nic jiného jsem nedostala. Táta nebyl doma, ten o tom nevěděl. A nebyla to jediná věc, co mi dělala.“

STARÝ PÁN ZAPOMNĚL BONBONY

Přízvuk paní Ludmily napovídá, že pochází z Moravy. Narodila se v Brně a její rodina bydlela v Břeclavi. Odtud si ji babička vzala na vychování do Valče u Hrotovic. „Bydleli jsme v chalupě jen samy dvě, protože dědeček už nežil. Babička byla krásný a zvláštní člověk. Když šla ven, tak za ní naše dvě kozy šly v zástupu. Vůbec je nezajímal jetel okolo cesty. To mně vždycky utekly do žita, když jsem je šla pást, ale babičku poslouchaly, i když jim nic neříkala. Stejně ji poslouchaly i slepice a vždycky ji vítaly, když přišla v poledne z práce domů, aby mi dala najíst. Měla jsem babičku moc ráda, dobře se o mě starala.“

V té době kolem ní doslova projely dějiny. Blízkých Hrotovic měl navštívit prezident Masaryk. Děti se na něj upřímně těšily. „Učili jsme se o něm ve škole. Vzpomínám si na básničku: Tatíčku starý náš, šedivou hlavu máš, dobře je tu ještě s námi, dokud ty jsi mezi námi. Stáli jsme v rozestupech kolem silnice a drželi jsme se za ruce. Děti z celého okresu. Jeho přivezlo auto, kolem nás projíždělo pomaloučku, abychom ho viděli, a on nám kynul rukou. Říkalo se, že když byl na Slovensku, rozhazoval mezi děti bonbony v papírkách. Mysleli jsme, že nám taky nějaké hodí, ale asi mu došly. Nevadí, aspoň jsme viděli starého pána. Tak se mu říkalo.“

FARÁŘOVA POMSTA

Po první světové válce vznikla Církev československá a mnoho zklamaných katolíků do ní přešlo. Paní Ludmila si vzpomíná na agitátory, kteří chodili po obci a vybízeli k přestupu. Její babička usoudila, že v nové církvi se bude cítit lépe. Když se to rozkřiklo, přiběhl místní kaplan. „Já tomu nemůžu věřit, že chcete přestoupit, říkal, ale babička mu pověděla, že už do nové církve vstoupila. Tak se odtud odhlašte, přemlouval ji kaplan. A babička povídá: Já přece nemožu jednou tam a jednou sem. To by o mně řekli, že su blázen. Já byla ráda, že od katolíků odešla.“  

Katolický farář nechtěl o svoji ovečku přijít. Poslal kaplana za babičkou i druhý den. Tehdy kaplan prozradil, že farář by jí mohl způsobit těžkosti. Měl v obci slovo. „Babička, neustoupila,“ vypravuje paní Ludmila. „A pak přišla krize a taková bída, že lidé si vařili polévku i z krmné řepy pro dobytek. Chodili prosit na obec, jestli by mohli dostat nějakou podporu. Moje babička taky. Jedním z těch, kdo o tom rozhodovali, byl právě farář. A ten se zasadil o to, že jsme podporu nedostali.“ Proto na faráře paní Ludmila nevzpomíná ráda. Má k tomu ještě jeden důvod. „Vždycky nám děvčatům říkal: Narovnej se, a při tom nám mačkal na hrudník. Ale co my jsme tehdy věděli o nějakém osahávání! To jsem pochopila až později.“

SLOUŽIT DO PRAHY

Ve čtrnácti letech dokončila základní školu a bylo třeba, aby se o sebe začala starat sama. Toužila pracovat jako zdravotní sestřička. Studium stálo tři tisíce, a babička je neměla. A tak Ludmila alespoň zkusila štěstí v Praze. Bydlela tam její teta. Byla zrovna těhotná a potřebovala, aby se jí někdo pomáhal s tříletým chlapečkem. Její příbuzná jí ale pomocnici záviděla. „Naschvál mě ponoukala: Ty jsi hloupá, pomáháš jí zadarmo, najdi si tady v Praze nějaký místo, vyděláš si peníze. Nakonec mi sama místo našla a teta se urazila. Šla jsem sloužit do nóbl rodiny. Měli klučíka, mohly mu být tři čtyři roky, Pepíček se jmenoval. Ale jak byl sprostý! Nikdy předtím ani potom jsem od nikoho neslyšela tolik sprosťáren. Šli jsme třeba na procházku a on drze povídá: Kup mi bonbony! Jak jsem mu je mohla koupit, když jsem sama neměla peníze? Hned mi začal před lidmi tak nadávat, že se to i dneska stydím opakovat.“

Pepíček byl sprostý a milostpaní vlastně taky, jen používala vybraná slova. Místo první výplaty dala Ludmile šaty, které nepotřebovala. Ještě to zdůvodnila slovy, že si všimla, že dívka nic nemá, proto se jí šaty hodí. „Jenomže ty šaty byly průsvitné a paní mi nedala kombiné. Takže jsem neměla co nosit pod nimi a byly mi k ničemu. Paní vedla malý krámek na Smíchově, její manžel jezdil s elektrikou a musela jsem je oslovovat milostpaní, milostpane. Na Prvního máje mě drželi zavřenou doma. Milostpaní říkala: Ještě byste se tam připletla do nějakého houfu a my abysme vás pak šli vyreklamovat!“

NEZAMĚSTNANÍ V BOUDÁCH

Výjevy vrcholící krize třicátých let ale Ludmila viděla v Praze na vlastní oči. Dodnes je jí nezaměstnaných lidí líto. „Ti chudáci neměli vůbec nic. Stavěli si venku z bedniček takové boudy v nich bydleli. Celé rodiny. Bylo to v Nuslích.“ Sociální napětí viselo ve vzduchu, zatímco v rodině, kde sloužila, ji Pepíček častoval jednou nadávkou za druhou. Vydržela to dva roky a pak se jí naskytla možnost sloužit u ještě lépe postavené rodiny. To ale nebylo důležité. Hlavně že neměli děti.

 „Pán pracoval jako prokurista v ČKD. Byl starší a měl krásnou mladou paní. Jezdili každý rok k moři. Mívali vzácné hosty. Jednou k nim přijel na večeři dokonce jugoslávský atašé. Podávali se šneci. Nabídli i mně, ale nechutnalo mi to.“ Další její štace po Praze se odehrála v rodině, kde se starala o stařenku nemocnou rakovinou. Pomáhala jí ráda. Měla pocit, že je zdravotní sestřička. „Paní už neudržela moč, stolici, bylo to náročné. Když jsem jí umývala, já jsem se styděla, že jsem mladá, a ona se styděla před mladým děvčetem. Ale nakonec jsme spolu vždycky všechno zvládly.“

RECEPT NA DLOUHÝ ŽIVOT

V té době se na pouti ve Vršovicích seznámila s budoucím manželem. Vdávala se v předvečer války. Za vojáka z povolání. Ukončeme její vyprávění ve stejném období, kdy paměť opustila její sousedku Miladu Švecovou. Paní Ludmila si ale pamatuje všechno. Válku šťastně přečkali, narodily se jí děti, s manželem důstojníkem se často stěhovali, nějaký čas bydleli i v Českých Budějovicích ve Čtyřech Dvorech. Do domova pro seniory ji přivezli loni, když upadla a zlomila si obratel.

Dvě ženy, skoro stejný věk, ale různé osudy. Zato recept na dlouhověkost mají obě skoro stejný. „Jak jsem měla volnou chvilku, šla jsem do lesa,“ prozrazuje Ludmila Látalová. „Taky jsem měla hodně hodného muže. Nikdy jsme se nehádali.“ A její sousedka Milada Švecová připojuje: „Doma jsme se měli všichni rádi, i když byla bída. Bejvala jsem hodně venku. A když to šlo, ráda jsem si pořádně vodpočinula. I pohodlí je dobrý.“