Jak jste se k práci na Lipně dostal?

Skončil jsem se studiem stavařiny na pražské ČVUT, dostat se do takových končin na umístěnku, to byla hračka. Nikdo o takové místo neměl zájem, všichni študáci se tlačili do Prahy, a pokud to šlo, tak ne do výroby, ale spíš do projekce, přípravy nebo do úřadů. Já měl touhy zcela opačné. Jsem křtěný Vltavou, narozený v Budějcích a od nejútlejšího dětství jsem jezdil s rodiči na ryby a v zimě na lyže na Šumavu. Na Vltavu od soutoku Teplé a Studené dolů, od Smrčiny po Třístoličník a Haidmühle v zimě. Nehledě k tomu, že jsem studoval speciálně takzvanou velkou vodu a energetiku, tedy přehrady a energetické využití vodních toků. Navíc má první žena, spolužačka, byla stejného ražení. Já jsem nad ničím jiným ani nepřemýšlel.

Jaký se tehdy psal rok?

Oba jsme nastoupili na stavbu Lipna v jejích počátcích hned po škole, byl květen 1953. Mým prvním úkolem bylo dostavět staveništní laboratoř, vybavit ji přístroji a uvést do provozu. Stalo se, a já ji předal manželce, která ji pak mnoho let výstavby vedla. Mezitím jsem si odskočil na vojnu, na dlouhé dva roky a čtvrt. Ani na vojně jsem se ale stavařiny nezbavil.

Bylo vaše angažmá na Lipně výjimečnou částí vašeho profesního života?

Těžko říct, všechny byly důležité, ale byla první. My stavaři máme kliku. Každá stavba, kterou jsem dělal, byla originál. Vždycky jsem litoval ty, kteří stavěli opakované, typizované stavby. Takže těžko srovnávat. Porovnám-li jen ty čtyři přehrady, na nichž jsem pracoval a dovedl do kolaudace a do provozu, každá měla své kouzlo i stavařskou zajímavost.

O které přehrady šlo?

Lipno, což je zemní hráz s betonovým přelivným objektem, jediná naše podzemní hydrocentrála severského hlubinného typu s 3,5 kilometru dlouhým odpadním tunelem do Vyššího Brodu. Další nádrží byly Nechranice na Chomutovsku v severních Čechách, nekonečná zemní hráz, statisíce kubíků násypů. Další Želivka I, která stále zajišťuje vodu pro Prahu. Slouží jako velká úpravna vody se dvěma stotisícovými vodojemy. Dále Vrchlice na Kutnohorsku, což je jedna z mála klenbových železobetonových hrází u nás. Kromě osmi let strávených na Lipně jsem dva roky vedl útvar ve Větřní a rekonstruoval zdejší papírny včetně 120 metrů vysokého komínu a věží pro dopravu štěpek, tři roky jsem vedl technickou přípravu na stavební správě Vodních staveb v Táboře a předvýrobní přípravu Želivky v Praze. U Vodních staveb jsem pracoval celkem 18 let. Pak se z Vodních staveb vyčlenil Metrostav a já jsem šel do podzemí.

Jaké jste měl na Lipně úkoly?

Po vojně jsem se stal stavbyvedoucím vtokového objektu včetně vtokových zakřivených tunelů do tlačných šachet. Po dokončení jsem se stal technickým vedoucím a později hlavním stavbyvedoucím podzemní hydrocentrály. Tu jsem po třech letech, v roce 1961 dovedl ke kolaudaci spolu s ostatními podzemními objekty. Povrchové objekty, jako například přeložky silnic, rozvodna, nebo terénní úpravy se kolaudovaly postupně. Kolaudace podzemí byla konečnou tečkou za výstavbou vodní nádrže Lipno.

Kolik lidí tehdy na stavbě přehrady pracovalo?

Ta čísla asi nikdo přesně nezjistí, protože se osazenstvo neustále střídalo, přicházelo a odcházelo. V kterési publikaci o Lipně jsem se dočetl, že se při stavbě vystřídalo na dvacet sedm tisíc pracovníků. Já to nevím. Makat na Lipno se často chodilo z výkonu trestu, sem tam přišel některý specialista i pro výdělek. Přirozeně, nejlépe placení byli raziči, těch nebylo nikdy dost. Získávali jsme zkušené party ze Slovenska, po skončení tehdejších ražeb železničních tunelů. Pracovali u mě zajímaví lidé, kteří se mi vryli do paměti, například Slovák propuštěný ze sovětského gulagu, po odstavení Stalinova pobočníka Beriji v Sovětském svazu. Taky chudák, který utekl z Československa do Kanady, vrátil se, ale u nás ho hned zavřeli. Při práci v lese mu umrzly prsty na obou nohách. Každý víkend jezdil za sestrou do Plzně, kam ale obvykle nedojel, opil se už v Budějovicích, odkud mi ho v pondělí zase poslali zpátky.

Bydlel jste v té době na Lipně?

Na sídlišti v Lipně nad Vltavou jsme měli garsonku, kde jsme žili před narozením druhého syna, pak jsme dostali byt v Budějovicích. Od začátku jsme na víkendy jezdili do Budějovic k mým rodičům.

Z Lipna jste odešel do Větřní, kam to bylo potom?

Rokem 1971 jsem začal pracovat ve funkci vedoucího odboru realizace metra u nového podniku Metrostav, který vznikl z Vodních staveb vyčleněním osmnácti set zaměstnanců. Tomu jsem se věnoval deset let, až do roku 1980. Od roku 1981 jsem přešel jako technický asistent k podnikovému řediteli Metrostavu, na dalších deset roků. V letech 1987, 1988 a 1989 jsem vždycky na tři měsíce pracoval v Alžírsku u podniku Géni Sider, s nímž jsem připravoval smlouvu o účasti Metrostavu na výstavbě metra v jeho hlavním městě Alger.

V důchodovém věku jsem ještě čtyři roky pracoval jako specialista pro úsek trasy A na Černý most a pak až do roku 2007 jsem zastával funkci sekretáře Českého tunelářského komitétu ITA/AITES. Dnes už si užívám důchodu a bydlím v řadovém domě ve Zvoli u Prahy.

Byla stavba Lipenské přehrady tou největší stavbou, kterou jste řídil?

Nebyla. Největší pracovní záběr jsem měl jako hlavní inženýr, dnes bychom řekli výrobní náměstek, stavební správy dvou vodních staveb při dokončování vodní nádrže Nechranice a současném zahajování dalších dvou přehrad Želivka a Vrchlice.

V roce 1961 jste Lipenskou přehradu uváděl do provozu. Co si pod tím můžu představit?

Vlastnímu uvedení do provozu předcházejí přejímky jednotlivých částí stavby a jejich předávání následnému dodavateli technologické části stavby. Provozní zkoušky jsou vždycky o trochu náročnější, aby se spolehlivost bezpečně ověřila. Závěrečná kolaudace má další důležitý efekt: je to poslední možnost, jak z investora vyrazit poslední peníze, třeba pozdržené z různých důvodů.

Závěrečná dofakturace prý přinesla firmě šest set tisíc korun. Na tehdejší dobu veliké peníze. Dnes byste dostal pochvalu a odměnu.

V plánovaném hospodářství to nebylo tak jednoduché – když to nebylo v plánu! Často tu historku vyprávím a budí vždy zasloužený smích. Byla to plánovací nedisciplinovanost.

Jak to tehdy v okolí Lipenské přehrady vlastně vypadalo ve srovnání s dneškem?

Myslím, že to ani nejde srovnávat. Hlavní zábrana tu byla – hraniční pásmo. Panství péesáků. Chodili jsme s tehdejší manželkou na výlety, jezdili, po svých i na lyžích – ale všechno jen po levém břehu. Pravý byl zapovězený.

Jaký se v té době na Lipně vedl společenský život?

Náš společenský život – to byl sport. Nejen na Lipně, ale na každé stavbě jsem využíval místních možností. Na Lipně to byl motorismus, jezdili jsme oba s manželkou motocyklové soutěže a věnovali se i závodní střelbě. Když jsme byli na Želivce, bydleli jsme nedaleko tenisových kurtů, a tak jsem se vrátil k tenisu, který jsem za mlada závodně hrával.

Vaše srdeční záležitost je ale především atletika.

Především vytrvalostní běh. Za to ale mohla infekční žloutenka, po její sladké dietě jsem začal tloustnout, a to jsem nemohl připustit. Jako dorostenec jsem závodně běhal, a tak jsem opět začal – a už mě to nepustilo. Sportem jsem byl postižený od nejútlejšího dětství asi i kvůli tomu, že jsme měli obchod se sportovními potřebami. Dvakrát jsme o něj přišli. Jednou ho měli na svědomí gestapáci, podruhé komunisti. Ale na běhání jsem kvůli tomu nezanevřel! Po roce 1990 jsem založil a stal se předsedou Sdružení veteránů Českého atletického svazu. Dosud jsem jeho čestným předsedou.

Podporuje vás manželka?

Společné sportovní zájmy máme i se současnou manželkou. Zúčastňujeme se běžeckých závodů na suchu i na sněhu ve veteránských kategoriích doma i ve světě. Organizujeme sportovně turistické zájezdy pro naše atlety veterány, ME, MS, World Masters Games a jiné zajímavé akce, například 100. Boston Marathon, NY Marathon, veteránská mistrovství Tchaj-wanu či Jižní Ameriky. Po pětadvaceti letech činnosti jsme načali už druhou stovku cest, navštívili osmačtyřicet zemí všech kontinentů, strávili jsme na nich 1047 dnů za účasti 3296 osob, závodníků včetně doprovodu. Sportu se věnují také rodinní příslušníci, například Velkou Kunratickou běhá téměř dvacet členů rodiny od dětí až po veterány.

Máte ještě dnes na Lipně nějaké známé?

Známé už na Lipně žádné nemám, nevydrželi. Nepamatuji dnes, že by ještě žil někdo z tehdejšího vedení stavby. Zůstal jsem poslední. Někteří tam pobyli celých deset, možná jedenáct let, prožili tam významnou část svého života. S manželkou sem občas jezdíme a touláme se po Šumavě.

Pokřtil jste unikátní knihu o Lipensku, která ukazuje dnes zatopené vesnice pod hladinou Lipna. Co na ni říkáte?

K té knize mám, myslím, jiný vztah než běžný čtenář – moc toho ještě osobně pamatuji. Škoda že jsem se o její přípravě dozvěděl pozdě, určitě bych k některým místům měl co dodat. Více o knize Lipno – krajina pod hladinou na straně 66.

Karel Matzner

O sobě

Je mi teprve 87 let, jsem ženat, mám čtyři vlastní a dvě vyženěné děti. Ke koníčkům asi možno taky uvést mou publikační činnost. Jako spoluautor a odborný redaktor jsem se podílel na vydání pěti knih o metru, byl jsem přes deset let šéfredaktorem bilingvního časopisu Tunel. Byl jsem odborným poradcem, spoluautorem komentářů, scénářů a průvodcem při natáčení po stavbách metra, dvou celovečerních filmů: Lidé z metra, Píseň o stromu a růži a krátkých filmů: Tunely pod městem, Stanice za městem, Koleje pod Prahou, Stavíme pražské metro, sběrné filmy 1985–1987. Letos mi vyšla ilustrovaná publikace Toulky historií veteránské atletiky.

...CELÝ ČLÁNEK BYL UVEŘEJNĚN V ŘÍJNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!