Unikly demolici

Vila J. N. Krale, Prachatice

Jeden z typických případů, kdy byl dům s neobyčejnou historií nejen svého stavitele, ale i majitele prakticky odsouzen k likvidaci. Vila Johanna Nepomuka Krale.

Tento dům, dnes v nekončící kauze spolku Živá vila kontra městský úřad, byl postaven v letech 1931–1932 v Prachaticích. Koncem 19. století se uskutečnila jízda prvního vlaku na trati Číčenice – Prachatice. Důsledkem zprovoznění tratě dochází k hospodářskému rozvoji v celé oblasti. Již od roku 1915 je zmiňována firma Joh. Kral mezi obchody se smíšeným zbožím, v roce 1923 uvádí jihočeský obchodní a průmyslový adresář firmu Kral & Schroll, provozující obchod železem a železářským zbožím a velkoobchod koloniálním zbožím, a kolem roku 1931 firma provozuje v Prachaticích nákladní autodopravu, velkoobchod koloniálním zbožím a pražírnu kávy a oříšků.

V tomto roce se Kral rozhoduje pro stavbu rodinného domu, pod jehož projekt se podepisuje vídeňský architekt Fritz Reichl. Osud stavitele F. Reichla je paralelní s mnoha osobnostmi židovského původu tehdejší doby. Roku 1939 opouští Vídeň a hledá azyl v Istanbulu. Po přesídlení do Ankary tam vede architektonickou kancelář až do roku 1946. Poté emigruje do USA, v New Yorku se etabluje v architektonickém prostředí a brzy získává místo u svého přítele ze studií Richarda Neutry v Los Angeles. V roce 1950 založí v Los Angeles vlastní ateliér s Maxem Starkmannem kolegou z Neutrovy kanceláře, nazvaný Reichl&Starkman. Mezi jeho americké projekty patří i v roce 1949 stavba nájemního domu v Beverly Hills v Kalifornii, i o šest let později rodinný dům jeho syna v Pittsburghu.

Rodinný dům Johanna Nepomuka Krale patří k nejhodnotnějším puristicko-funkcionalistickým stavbám jižních Čech. Jedinečností Reichlova návrhu v Prachaticích je prostá kubická hmota, z níž vystupuje pouze přízemní kubus arkýře na jižní straně a verandy na východní. Vila odráží vliv architektury Adolfa Loose, který je patrný v sevřené hmotě stavby a v symetrické podobě průčelí. Na Loose také odkazuje skladba oken, výsuvná pravidelně rozmístěná „anglická okna“.

V případě prostorového uspořádání domu se v suterénu nacházela sušárna, garáž, kotelna a sklepy, přízemí i první patro tvořila jako osu dispozice průběžná chodba. V přízemí se nacházel pokoj pro služebnou a kuchyň se spíží. Jižní část dispozice tvořily obytné místnosti, odkud se vstupovalo do hlavního obytného prostoru. Tento prostor, vybavený krbem, se jen náznakově odděloval přizdívkou od proskleného arkýře, osvětlujícího celý prostor, a od jídelny, propojené s přípravnou menším výdejním okénkem. V prvním patře nacházíme chodbu s vestavěnou skříní, a to v jižní části spolu s dětským pokojem, šatnou a ložnicí se vstupem na terasu. Severní část dispozice se skládá ze schodiště, WC, koupelny, pokoje pro služebnou a pokoje pro hosty.

Přestože rodina Kralových po odsunu mizí, v těchto dnech se po jedenasedmdesáti letech podařilo Hansu Kralovi, synovi původních majitelů, navštívit svůj rodný dům. A dům samotný? Prvního září byl díky aktivitě spolku Živá vila zapsán na seznam kulturních nemovitých památek, čímž byla zmařena jeho plánovaná demolice.

Spolkový dům Slavonice

Slavonice jsou malé, ale malebné město na pomezí Čech, Moravy a Rakouska. Jsou renesanční branou do České Kanady. Unikátní atmosféru města vytváří celá řada měšťanských renesančních domů, s bohatě zdobenými štíty, reformační sgrafitovou výzdobou, kde vedle psaníčkových sgrafit lze vidět i složité figurální scény, stejně tak i slavonické podzemí s bizarním systémem chodeb.

Ve Slavonicích stojí i jeden dům, Spolkový dům, který v čase můžeme vnímat jako mladý, přesto s výjimečnou historií, osudem úzce spjatým s místními lidmi; při vzniku národnosti německé, po 2. světové válce české.

Základní kámen domu, mimochodem zřejmě jako přirozená součást zbytků hradebních zdí, byl stavebníky položen v roce 1932. Rok před tím byl ve Slavonicích založen spolek sdružující místní německé spolky (sportovní, divadelní, pěvecký, karetní a další) pod zastřešujícím názvem Spolek Německý dům. Spolek si dal za cíl postavit dům, jako zázemí pro spolkovou činnost. V tehdejších stanovách spolku bylo zakotvení, že členy nesmí být ani Češi, ani židé, ani jiní. Na stavbu byla zorganizovaná sbírka, přesně byly zapisovány příspěvky místních obyvatel. Z tohoto období se dochovaly pečlivě vedené dokumenty, náčrty budoucího domu, který byl postaven a otevřen v roce 1932.

V říjnu 1938, kdy bylo Německu podstoupeno československé pohraničí, odcházejí ze Slavonic všichni Češi, židé a další národnostní menšiny. Spolkový dům nemá štěstí, v roce 1943 byl spolek kolem Německého domu zrušen a jeho majetek včetně domu byl převeden do majetku města. S koncem druhé světové války Německý dům ztrácí své původní jméno a začíná se mu říkat Kino. Po odsunu německých obyvatel v červnu 1945 zůstává město prakticky prázdné.

Po roce 1952 dochází k uzavírání hranic s Rakouskem; domem postupně prošli v lidových soudech 50. let sedláci, kteří odmítli svůj nedávno nabytý majetek vložit do Státních statků. Zde jim byl přečten rozsudek, majetek zabaven, a byli odváženi do vyhnanství, případně do vězení.

Po srpnu 1968 přichází nemilosrdná normalizace a jakýsi paskvil, známý jako tzv. reálný socialismus. Mezníkem pro spolkový dům se v roce 1979 stává stavba nového kulturního domu, nově přichází i vize, poněkud nepatřičná, která počítala s rozšířením kapacity stávajícího kina na 400 diváků. Dům se v roce 1986 uzavírá, nastává stavební ruch, který však končí sametovou revolucí v listopadu 1989. Budova se uzamyká do sebe a dalších 15 let z povzdálí sleduje místní společenské dění, pomalu chátrá a mění se v ruinu.

Až v roce 2001 se začíná probouzet k životu, mnozí pamětníci a rodáci postupně odhalují své vlastní vzpomínky a naděje. Ten barák cítí šanci. V roce 2002 jej občanské sdružení Slavonická renesanční společnost získává do pronájmu. Přes veškeré budoucí nepříjemné peripetie (např. vypovědění smlouvy o pronájmu) je dům nabídnut k prodeji ve veřejné soutěži a v roce 2005 za dva miliony korun koupen Slavonickou renesanční společností.

V listopadu 2006 je na obnovu bývalého kina založena nová organizace – obecně prospěšná společnost Slavonická renesanční. Bývalý „Německý dům“ začíná být známý pod jménem Spolkový dům. Začíná mravenčí práce kolem architektonických studií (v roce 2009 byla oceněna Hlávkovou nadací, v červnu 2013 byl projekt vybrán na světový festival architektury do Londýna), stavebního povolení a získání dotace. Konečně v listopadu 2012 je položen základní kámen nového Spolkového domu, 23. listopadu 2013 je zprovozněn a slavnostně otevřen veřejnosti.

Nový Spolkový dům nabízí mimo jiné kulturní, sociální a vzdělávací programy, a zde vzniknuvší Návštěvnické centrum je k dispozici turistům.

Jako důkaz velmi povedené přestavby byl nominován na prestižní mezinárodní cenu Mies Van Der Rohe 2015.

Vila Maria – Tábor

Koncem 19. století v Táboře za Bechyňskou branou vzniká čtvrť jednopatrových vilek. V roce 1901 v Příběnické ulici stavitel T. Brdlík staví vilu, která dostává jméno Maria. Zajímavostí je, že ji samozřejmě projektuje podle vlastního návrhu, zároveň však zve ke spolupráci sochaře Františka Bílka – v té době bylo zcela standardní rozdělení kompetencí, že stavitel bazíruje na konstrukci samotné, jiný architekt či výtvarník dolaďuje okrášlení domu z vnějšku – konkrétně Bílek navrhuje fasádu.

Vila je jedna z prvních secesních staveb v jižních Čechách, fasády táborské vily Maria se vyznačují odvážně taženými křivkami a patří tak k nemnoha ukázkám vlivu bruselsko-pařížského secesního stylu Art Nouveau na ranou českou modernu. Místo rostlinné výzdoby, typické pro ranou modernu či secesi, použil Bílek v barevně odlišených omítkách symbolický motiv vosí hlavy, který se objevuje i na štítech domu. Toto neobvyklé zobrazení má odvracet vše zlé a svou magickou mocí chránit před čarami a kletbami.

Motiv vosí hlavy je vidět i na mřížích okének v soklu stavby; dvojici oken v uličním průčelí František Bílek vsadil do kruhu, jak to bylo pro secesi typické, orámování jiných oken se podobá klíčové dírce. Vila stojí na poměrně velmi svažité parcele, kterou vymezují ulice Příběnická a Novákova. Dům je vystaven terasovitě. V jižní polovině byl situován sklep, na němž stojí zvýšené přízemí, ve kterém se nacházejí hlavní obytné prostory, o patro výš je obytné podkroví. Komfort pro návštěvníky vily tvořila i veranda na severozápadním nároží, s okny vsazenými do dřevěné konstrukce. Ze zmíněné verandy se do domu vstupovalo dveřmi se secesně zformovaným zámkem a klikou. Domem se vine kamenné schodiště s výpravným zábradlím, obohacené secesními motivy květin. Ve všech podlažích se zachovaly původní fládrované dveře, v chodbách někde i původní dlažby. Za domem se do prostoru otvírá příkře se svažující zahrada.

Ještě na přelomu první dekády byla vila neobydlená a její stav s plynoucím časem začínal být tristní. Dnes je dům po rekonstrukci. Zcela v péči nového majitele.

Restaurace Rudolfov – Jindřichův Hradec

Vydáte-li se z centra Jindřichova Hradce kolem zámku, překročíte most se stavidlem přes řeku Nežárku, pokračujete podél silnice, kde minete dvě bývalé vily, přičemž vstoupíte do aleje mezi stromy a dál podél řeky, než opět vyjdete u silnice, a už máte na dosah bývalou výletní restauraci Rudolfov.

.. CELÝ ČLÁNEK, kde píšeme kromě vily J. N. Krále i o Spolkovém domu ve Slavonicích, táborské vile Marii a jindřichohradecké restauraci Rudolfov, ČTĚTE V ZIMNÍM DVOJČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!