Vyzpovídal jsem španělského krále
Jindřich (Henri) Jiří Štěpán Adolf Opper se narodil v malém městečku Blovice na Plzeňsku, odtud přízvisko de Blowitz. Chlapec z židovské rodiny byl dobrodruhem a beznadějným romantikem už od dětství. Dostal do vínku nadměrnou dávku fantazie, proto se jeho autobiografie s názvem „Mé paměti“ bere často spíše jako román než literatura faktu. Například Opperův otec byl židovský obchodník, což malému Henrimu evidentně nestačilo. Ve svých memoárech totiž uvádí, že se narodil na zámku v Blovicích. Den po porodu jej bez odkladu pokřtili, malý Jindřich měl podle lékaře slabé srdce a nemusel žít dlouho.
V tomto příběhu může čtenář nalézt hned několik fakticky dohledatelných lží. Blowitz byl židovského původu a jeho otec nikdy nevlastnil zámek. Katolíkem se stal Henri ze své vůle až ve dvaatřiceti letech.
Další zajímavou historkou, kterou blovický rodák ve svých pamětech popisuje, je unesení cikány. Šestiletý Jindřich si hrál v zámeckém parku, odkud jej cikáni unesli, zatímco si otec vyjel na lov. Tato vymyšlená traumatizující příhoda dopadla pro Jindřicha naštěstí dobře. Cikáni špatně zabočili k řece, přes niž nevedl žádný most. Ocitli se v pasti a otec budoucího novináře svého synka zachránil.
DO SVĚTA
V patnácti odešel Opper do světa studovat jazyky. Opuštění rodných Blovic doprovází dalšími příhodami. Popisuje procestování rakouského císařství, k němuž se váže i setkání s věštkyní v Chorvatsku. Ta měla předpovědět, že: „Usedne k jednomu stolu s králi a princi.“ Jestli se věštba opravdu udála, necháváme čistě na úsudku čtenáře. V případě nenapravitelného romantika, kterého kolegové novináři rádi přirovnávají k Járovi Cimrmanovi, těžko odhadovat.
Po ekonomickém krachu rodiny se Jindřich rozhodl hledat štěstí v Americe. Shodou náhod skončil nakonec ve Francii. Zde prožil většinu svého života a zahájil zázračnou novinářskou kariéru. V roce 1849 jmenovali Henriho profesorem jazyků na Tours Lyceé. V záznamech francouzského ministerstva školství o něm současníci mluví nejprve kladně jako o výborném profesorovi, následují ale už méně nadšené zprávy o Henriho dluzích. Ty vyústily k přeložení do Marseille. V Marseilli dostal místo profesora a tady také začala i celá jeho novinářská kariéra. V dobových hlášeních lze najít narážky na Blowitzovu výstřednost a ješitnost v kontrastu s učitelskými kvalitami.
K výstřednostem patřily například bílé kravaty ve spojení s růžovými košilemi (uvědomme si, že je druhá polovina devatenáctého století). Když se módní vkus spojil dohromady s Henriho metr a půl „vysokou“ obézní postavou, jejíž tvář lemovaly zrzavé licousy, nelze než dát těmto připomínkám za pravdu.
Pikantností také zůstává, že Opper v pamětech patrně zapomněl na správné datum své svatby. Ve svých záznamech se nesekl o den, ale o rok. Podle popisů měl nádhernou vysokou ženu o jedenáct let starší než on. Krása jeho manželky může vzhledem k Henriho vzhledu působit neuvěřitelně, ale pravdou zůstává, že i kromě ní měl velký úspěch u žen. Stal se známým sukničkářem, ačkoliv prožíval šťastné manželství. Až do smrti svou ženu nazýval „Madonou“. Šťastný to muž.
NOVINÁŘ TIMESŮ
První Opperovy dochované články se týkají prusko-rakouské války. Otiskly je lokální noviny Gazzete du Midi v šedesátých letech 19. století. Společně se změnou politické situace povolovala ve Francii i cenzura tisku, což prospělo celému novinářskému odvětví. Jestli prospěla hlavní postavě tohoto článku, je diskutabilní. Blowitz s kuráží sobě vlastní stihl v dalším desetiletí zabránit císařskému kandidátovi k dosažení postu vládce Marseille. Neúspěšný kandidát jménem Lessepse se chtěl nenáviděnému novináři přirozeně pomstít. Žádal jeho vyhoštění ze země. Následující události by samy o sobě zvládly naplnit obsah románu. Zahrnují mimo jiné povstání v Marseille, vyznamenání Blowitze řádem čestné legie a jednání o míru s Prusy. My je ale protentokrát přeskočíme a podíváme se rovnou na nejslavnější etapu Opperova života.
Začíná roku 1871, kdy se Henri stává pařížským korespondentem britského listu „The Times“. Poučeného čtenáře nepřekvapí, že náš pařížský korespondent téměř neuměl anglicky. To mu ale nezabránilo stát se nejvýznamnějším novinářem těchto britských novin.
Henriho začátky v Timesech nebyly jednoduché. Z pozice korespondentova asistenta se nejprve propracoval k samostatnému korespondování. Protože novinář často musí články posílat do redakce v nejrychlejším možném čase, nenechával Henri své texty kontrolovat. Nechtěl totiž, aby nejčerstvější novinky měly jiné noviny před těmi jeho. Zasílal sveřepě telegrafem do Timesů zprávy, které v novinách hodnotili jako uspěchané a neobjektivní. Henri tvořil sólokapry za každou cenu, v tom vězela jeho genialita i prokletí.
BISMARK, ALFONS A DALŠÍ
Blowitzovou specialitou se staly rozhovory. Rád mluvil s významnými představiteli své doby. Mezi vyzpovídané státníky patřil například německý kancléř Otto von Bismarck, španělský král Alfons XII. nebo francouzský císař Napoleon III. (vnuk Toho Napoleona). Díky své vynikající paměti rozhovory před respondenty nepsal, aby je neznervózňoval. Někteří lidé pak ještě dodávají, že na co zapomněl, to si vymyslel.
S rozhovory souvisí i jeho trvalé přijetí na místo pařížského korespondenta. Pozici dostal za rozhovor se španělským králem Alfonsem XII. Celá událost proběhla na Silvestra roku 1874 a doprovázela ji opět řada neočekávaných událostí.
Kvůli nachlazení Blowitz zůstal 31. prosince v posteli a četl noviny. V nich se dozvěděl, že Alfons XII. byl prohlášen za krále. Okamžitě vyrazil na španělskou ambasádu, kde mu informaci potvrdili. Odcestoval do Španělska a díky známosti s hrabětem Buñuelem pronikl do paláce španělského krále. Před bránou stála stovka španělských novinářů, zatímco blovický rodák pohodlně vjížděl dovnitř kočárem. Hrabě přemluvil nového krále, aby Henrimu poskytl krátký rozhovor a bum! Breaking new byla na světě. Těžko uvěřitelné? Zvykejte si. Nutno dodat, že samotné setkání Blowitze s králem zaujalo tehdejší tisk. V La Liberté vyšel například článek: „Alfons XII. a korespondent Timesů.“
VOJNA A MÍR
Po prusko-rakouské válce vznikl prusko-německý stát. Ve Francii založení nového státu vyvolávalo obavy. Ty panovaly i u německých státníků, kancléř Bismarck proto začal Německo připravovat na preventivní válku s Francií. Druhá strana ze strachu hledala pomoc u ruského cara Alexandra II., nemohla to ale udělat příliš okatě. Francie proto požádala Henriho Blowitze o pomoc. Tehdy již známý novinář se sešel s francouzským ministrem zahraničí, nechal si celou problematiku vysvětlit a následně zasáhl.
Napsal do britských Timesů článek, v němž upozornil na riziko preventivní války, kterou se Německo chystá vyhlásit Francii. Na vztahy těchto dvou mocností tak upoutal mezinárodní pozornost, tedy i pozornost cara. Protože text ale vyšel v britských novinách, nemohl nikdo tvrdit, že s ním má Francie cokoliv společného. Článek si přečetl i car. Shodou okolností v té době navštívil německého císaře Viléma I. a Blowitzův text přinutil oba panovníky o preventivní válce jednat. Přes další politické tahanice nakonec obě strany ujednaly mír. Hrdina Henri v celém dění sehrál hlavně roli prostředníka předkládajícího informace. To už je ale poslání novináře.
Henri byl velice odvážný, chtělo by se říci až drzý. Za jeho nejznámější novinářský úspěch považují historici získání obsahu tajné Berlínské smlouvy. Tu znal Henri ve stejný den jako státníci, kteří ji měli podepsat. Bismarck tehdy pozval do Berlína představitele nejmocnějších států světa, aby se dohodli na jedné z otázek světové politiky. Konkrétně jednali o Osmanské říši. Shodli se na tom, že veřejnosti a tisku o svých jednáních nic neprozradí. To Blowitze nezastavilo. Za pomoci špionské metody, kdy si s jedním mladíkem vyměňovali tajné zprávy v cylindrech, měl Blowitz, a potažmo i britské Timesy, nejčerstvější novinky, zatímco konkurence mohla jen tiše závidět. Jenže to nebylo všechno. Jindřich Opper svého opravdového sólokapra vytáhl až nakonec. Podařilo se mu získat závěrečnou smlouvu, kterou státníci přijeli podepsat a zveřejnit ji ve stejný den, co ji státníci podepsali. Jak se mu podařilo obsah smlouvy získat, zůstává historii záhadou.
Vliv českého rodáka na dobovou žurnalistiku byl zkrátka obrovský. Henriho tehdejší asistent Thomas Barclay o něm prohásil: „Blowitz byl novinář a nic než novinář, oddaný Timesům tělem i duší, připraven obětovat celý svůj život profesním povinnostem.“ A o pravdivosti tohoto tvrzení nemůže být pochyb.
Listopadové číslo časopisu Barbar na stáncích v prodeji za 49 Kč!
Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!
Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!