Rodokmeny od mojedejiny.cz

Thumbnail

Zabíjela, protože neuměla žít

Olga Hepnarová je poslední popravená žena v Československu. Ve dvaadvaceti letech si půjčila náklaďák, vjela na nástupiště tramvaje na Strossmayerově náměstí v Praze a přejela dav lidí. Skóre: osm mrtvých, mnoho zraněných. Před čtyřiceti lety, 12. března, jí kat navlékl na krk oprátku. Tím skončil život Olgy Hepnarové z Prahy, která absolvovala diagnostický pobyt v dětské psychiatrické léčebně v jihočeských Opařanech.
Nezmizely ale otázky, jestli to tak muselo dopadnout. Od dětství se nechovala jako jiní, neposlouchala, utíkala z domova, pokusila se o sebevraždu. Na lidi nahlížela jako na svoje tyrany, přestože ani ona se k nim nechovala přátelsky. S rodiči si nerozuměla. Hledala lásku, nenašla. Jen jediný muž se do ní zamiloval. Ona jeho intimní city občas opětovala jen proto, aby nebyla sama. Psychiatrům vyčítala, že jí nepomohli. Pak se odhodlala k činu. Pomstít se lidem jako takovým.
Spisovatel Roman Cílek o ní napsal knihu, kterou už třikrát v dalších vydáních doplnil o nové poznatky. Podle přemíry různě podložených zpráv na internetu se skoro zdá, že k případu Hepnarové se už nedá nic dodat. Roman Cílek ale přesvědčil, že je to stále živé téma.
Josef Musil
29. Duben 2015 - 06:57

Knihy Romana Cílka čtu už léta. Líbí se mi jejich nestrannost, svěží styl a poctivá snaha dobrat se pravdy z věrohodných faktů. Témata jsou to těžká. Zločinci váleční i civilní. Příběhy jejich obětí. Utrpení, smrt. Co mi asi tento osmasedmdesátiletý spisovatel původem z jižních Čech, který v sobě nosí tolik smutku světa, řekne jako první? pomyslel jsem si před naší schůzkou. Přišel, podal mi ruku a řekl skromně: „My autoři si tykáme. Ahoj, já jsem Roman.“

V případu Olgy Hepnarové se hlavně zmiňuje její čin, kdy náklaďákem naschvál přejela nevinné lidi. Co ale bylo skutečnou rozbuškou, že se takovou věc rozhodla spáchat?

„Měli pověsit spíš toho psychiatra než ji!“ Pozor, to nejsou moje slova. A už vůbec ne moje přání, protože já jsem byl vždycky proti trestu smrti. Tohle na křtu knížky vykřikla jedna účastnice. Myslím ale, že přesně odhalila ten moment, kdy se Hepnarová rozhodla vraždit. Tehdy ji její přítel donutil, aby šla k obvodnímu psychiatrovi na Praze 10. Doprovázel ji. Lékař je přivítal slovy, že je konec pracovní doby a Hepnarová že si nepřinesla doporučení. Ona mu přesto řekla, že se cítí psychicky špatně a chce do nemocnice do Bohnic. „Vemte si dovolenou,“ odbyl ji a ještě dodal, že psychiatrická léčebna není místo k odpočívání. Pak už Hepnarovou nic nezastavilo. Desátého července 1973 si půjčila náklaďák a přejela lidi na zastávce tramvaje na Strossmayerově náměstí.

Její chování 10. července jsi v knize zmapoval skoro po minutách. Vzpomeneš si, co jsi v tu chvíli dělal ty?

Úplně na minutu vím jen to, co jsem nedělal. Nečekal jsem ve 13.30 na tramvaj na Strossmayeráku. Jinak bych si s tebou dneska nepovídal. Anebo bych musel mít velké štěstí, protože tam se lidé zachraňovali i skokem do výlohy.

Co to bylo za den?

Úterý. Takže jsem byl v práci. Sice v Praze, ale daleko od místa činu. Dá se i odhadnout, na co jsem ten den myslel. Jsem fanda tenisu a Kodeš vyhrál Davis Cup. Zrovna se vracel do Československa a já si o tom asi sháněl informace. Je to podivné; jeden mladý člověk si tehdy splnil svůj sen, a druhý vlastně taky. Ale v tom záporném smyslu. Hepnarové bylo dvaadvacet.

A tobě?

Šestatřicet. I já si plnil svoje sny, i když to tak na první pohled v té normalizaci nevypadalo. V devětašedesátém mě vyhodili z vydavatelství Československý voják, mimo jiné kvůli mojí reportáži o Svobodné Evropě z osmašedesátého. Ten den, kdy to Hepnarová udělala, jsem už dávno pracoval jako vedoucí redaktor časopisu podniku Konstruktiva. Nejklidnější léta mého života. Noviny jsme měli hotové za dva dny a já se pak věnoval tomu, co považuju za svoje poslání. Literatuře faktu. Tiše jsem si mapoval politické procesy padesátých let a věřil, že jednou přijde doba, kdy texty vydám knižně. Je docela možné, že v úterý odpoledne jsem byl na cestě za některým ze svědků. Pokud jsem v tu chvíli vycházel z redakce a mířil na tramvaj, šel jsem po Novodvorské v Praze 4. Hepnarová naštěstí jela s náklaďákem jinudy.

Kdy ses dozvěděl, co provedla?

Brzy, hned ten den. Zpráva se mezi lidmi šířila rychle. To je takový zákon: Když systém chce něco utajit, tak to sice utají, ale zároveň otevře ohromné množství fám. Fámy byly mnohem horší než realita. Šeptalo se, že si tam někdo s někým vyřizoval politické účty a při tom zabil hodně lidí. Prý dvacet. Na místě činu ale zahynuli tři, dalších pět zemřelo později. A k tomu další zranění lidé.

Copak se tohle dalo ututlat? Vždyť se to stalo na veřejnosti, plno svědků...

Však se taky vysoká místa začala obávat, aby to nebylo něco podobného jako Palachův čin, jenže brutální vůči veřejnosti. Aby to nebyla roznětka k akcím proti režimu. Třiasedmdesátý rok, tuhá normalizace. První dotaz na vyšetřovatele byl, z jaké rodiny Hepnarová pochází. Hodně by se hodilo, kdyby to byla dcera nějakých disidentů. Odpověď: Je to běžná rodina pracující inteligence, rodiče řadoví členové strany. Tohle se režimu nehodilo do krámu. „Četka“ vydala stručnou zprávu, že došlo k neštěstí. Řidička najela vozem na čekající lidi. Tohle smělo vyjít v novinách. Víc nic.

Jak jsi zjistil, co se skutečně stalo?

Přímo od kriminalistů. Měl jsem už tehdy mezi nimi přátele – to víš, spisovatel krimi literatury. Nejdřív jsem telefonoval Miroslavu Kučerovi, známá tvář, dodnes jsme kamarádi. V té době taky hlásil zprávy v televizním pořadu Federální kriminální ústředna pátrá. „Člověče, to bylo zvláštní,“ povídá, „já jsem tam seděl ve studiu a pořád jsem čekal, kdy mi dají podklady k tomuhle případu, a oni už mi nic nedali.“ V té chvíli ještě nevěděl, že ministerstvo vnitra s okamžitou platností zakázalo poskytovat informace sdělovacím prostředkům a všem nezainteresovaným osobám.

Do provedení rozsudku smrti se už tedy neobjevila žádná oficiální zpráva?

Před popravou vyšla v Rudém právu relativně delší zpráva, že se s ní koná proces a byla odsouzena k trestu smrti. Vylíčili ji jako člověka, který neuznává jakoukoliv autoritu, nechce se podřizovat zákonům společnosti, záměrně provokuje a vymýšlí krvelačné plány na zabití lidí. Nikde jsem ale nenašel zprávu, že byla vykonána poprava. Když popravují mladou ženu, přirozeně to způsobí zájem. Lidi by si pak mohli klást otázky, jakou roli v tom hráli psychiatři, jestli tomu mohli zabránit a jestli je vůbec soudnictví spravedlivé. Tehdy totiž byl nejvyšší trest odnětí svobody patnáct let a po něm už následoval trest smrti. Nehledě na to, že socialistická morálka hlásala, že špatné jedince převychová.  

Takže jsme zase u politiky.

Netvrdím, že proces s Hepnarovou byl politický, byť bylo jeho zadání zcela jednoznačné: Takovéhle věci se můžou stávat někde v New Yorku, ale ne v poklidné socialistické zemi. K tomu všemu Hepnarová od začátku tvrdila, že nemá s politikou nic společného. Že je to odplata společnosti za to, že se k ní špatně chová. Co s tím? Utajit.

Zkus případ Olgy Hepnarové stručně popsal pro někoho, kdo o ní ještě nikdy neslyšel.

Holka, která byla zrozena pro bolest. A tu bolest vnímala mnohem intenzivněji než kdokoliv z nás. Věci, které my přecházíme jako samozřejmost, třeba že nám v tramvaji někdo šlápne na nohu nebo se nelíbíme učitelce, protože nám něco nejde, prostě tyhle věci ona vnímala jako spiknutí proti své osobě. Z toho vznikla její teorie pomsty společnosti.

Ale ona přece věděla, kdo jí údajně škodí. Proč pomstu nesměřovala vůči konkrétním lidem?

Došla k přesvědčení, že na světě není nikdo, kdo by neměl v úmyslu jí škodit. Poměrně dlouho hledala člověka, o kterého by se mohla opřít. Toužila po dívce, protože ji to v té době sexuálně táhlo k děvčatům. Ale pro svou strašně komplikovanou povahu nikoho na stálý vztah nesehnala. Její představy o pomstě měly vývoj. Při vyšetřování se pak svěřila, že se chtěla dostat ke zbrani, zastřelit nejdřív rodiče a pak střílet náhodné lidi. Když ale nenašla nikoho podle svých představ na společný život, všichni lidé – kromě ní – se octli v jedné množině. Nezabránili, aby se jí ubližovalo, a sami by měli v plánu jí ublížit. Ona stála proti celé té množině a chtěla ji za trest zničit. Bylo jí lhostejné, s kým začne.

To jsou informace, které se na veřejnost nedostaly, ale tys některé znal od kriminalistů. Zajímal tě v té době tenhle případ? Uvažoval jsi, že o něm napíšeš knihu?

Ne. Dělal jsem na jiných případech, především na těch procesech z padesátých let. Tu a tam jsem si napsal nějakou detektivku. K jejím materiálům bych se v té době stejně nedostal. To se dalo udělat až po devadesátém roce, když se trochu otevřely archivy.

Ale předtím ses o tu věc cíleně nezajímal. Co tě k tomu pak motivovalo?

Paní profesorka Helena Válková, donedávna ministryně spravedlnosti. Někdy na konci devadesátých let mi příběh Hepnarové připomněla. Spolupracovali jsme spolu už v osmdesátých letech, kdy jsem psal knížku o kriminalitě mladistvých. A teď mi řekla: „Co kdybyste zpracoval kauzu Hepnarové? Já se o ni zajímala a připadá mi, že to nebyl čistý proces.“ Paní Válková tehdy u nás zastupovala německé vydavatelství právnické a ekonomické literatury C. H. Beck. Nabídla, že takovou knížku by vydali. „A lze se dostat ke spisu?“ zeptal jsem se. „Já to zařídím.“ A zařídila.

To se dá?

Dá. Oficiálně, žádná černota. Když už je pachatel po smrti, je to snadnější. Dostal jsem souhlas soudce, že smím celý spis prostudovat. Bylo v něm všechno, včetně psychiatrických vyšetření a korespondence, která jí chodila do vězení. Samozřejmě jsem musel přistoupit na spoustu vázacích věcí. Třeba že svoje výpisky předložím ke schválení a že svědky nebudu uvádět plným jménem. Půl roku jsem seděl v soudní studovně a vypisoval.

Někde jsem četl, že se z toho spisu něco ztratilo.

Ztratily se její psychiatrické posudky. V tom ale nemám prsty. (směje se) Mám alibi, že když moje knížka vyšla, tyhle materiály ve spisech ještě byly. A pak už jsem do spisu nešel. Aspoň zůstaly moje výpisky, které jsem si z posudků pořídil.

Co tě při studiu spisů nejvíc překvapilo?

Že Hepnarová ve své podstatě nebyla programově zákeřně zlá, jak by se dalo z povrchních zpráv soudit, ale že byla opravdu nemocná a nešťastná. To samozřejmě neomlouvá, že zabila těch osm lidí na refýži. Nejhorší na tom je, že se považovala za nejutlačovanějšího člověka, a svou mstu obrátila právě proti nejnevinnějším lidem. Tehdy na té zastávce stáli převážně důchodci, kteří nedokázali utéct. Když jsem studoval spis, rozestřel se přede mnou příšerný lidský osud člověka, který při svém narození dostal hodně špatně rozdané karty a pak s nimi hrál tím nejhorším způsobem.

Jaká tedy byla, když si odmyslíme její prostředí a vztahy?

Ohromně vzdělaná, přesněji samovzdělaná. Když si pak z vězení psala dopisy s přítelem Mirkem, byl to skutečný dialog dvou intelektuálů. Citují Sartra, Camuse, Dostojevského… Ale vybírají z jejich pokladnice myšlenek jen chmurné prvky. Jenže prostředí a vztahy, které Hepnarovou obklopovaly, odmyslet nemůžeme. U nich doma v rodině vládla zvláštní mrazivost, neustálý nesoulad. I její sestra Eva se snažila co nejdřív dostat pryč. Zvládla to. Vystudovala vysokou školu, rychle se vdala a uplatnila se v životě. Olga by se také uplatnila, jenže byla psychicky nemocná. A když nenašla žádné pochopení v rodině, kde se destruktivně nastartovala už v dětství, nemohlo to pak dobře dopadnout, ani když v dospělosti z rodiny odešla a snažila se protloukat životem. Nebyla připravená čelit překážkám, neměla nikoho, koho by měla hluboce ráda. Říkala, že kdyby takový člověk byl, znamenal by pro ni pevný bod ve světě.

Za příčinu svojí frustrace uváděla i to, že je lesba a že ji to údajně naučily holky při diagnostickém pobytu v dětské psychiatrické léčebně v Opařanech.

Nemyslím si, že byla lesba. Spíš byla sexuálně nevyhraněná. Když jí do cesty vstoupil přítel Mirek, udržovala s ním sexuální styk jen proto, aby vůbec někoho blízkého měla. Ten vztah jí ale po intimní stránce nevyhovoval. Na druhou stranu on ji chápal a snažil se jí pomoct. Když neuspěli u lékařů, snil o tom, že vybudují komunitu podobně odvržených lidí a budou si tam žít podle svého. To ale v té době bylo u nás nemyslitelné. Pro Mirka je Olga ústřední postavou jeho života. Pořád žije myšlenkami na ni.

Jak ses k němu dostal?

Nebylo těžké se na něj doptat v jeho prostředí. Mnohem těžší bylo vzbudit v něm důvěru. „No jo, zase o ní budete psát, že to byla krvavá hyena za volantem,“ odbyl mě. Nedivím se mu. Když čtu, co o tomhle případu píše bulvár, který vychází jen z nějakých útržků, co kdo kde od koho opsal, já bych na jeho místě jednal podobně. Řekl jsem mu: „Budu to psát nejpoctivěji, jak umím.“ „Uvidíme,“ řekl a tím to skončilo. Pak vyšlo první vydání a on si knížku přečetl. Sám mi zavolal: „Pojďte na pivo tady na Smíchově.“

To musí být zvláštní pocit, jít na pivo s někým, kdo nejspíš prozradí tajemství.

Ano, hodně zvláštní pocit. Sedli jsme si do podobně zvláštní hospody čtvrté cenové skupiny, a když jsme vypili druhé pivo, položil na stůj balíček dopisů, které mu Olga psala z vězení. Ty nikdo jiný nikdy neviděl. Z nich jsem konečně pochopil, jaká ve skutečnosti byla. Ukázky jsem zahrnul do dalšího vydání.

Knihu už jsi doplnil potřetí, Mirka uvádíš pořád jako Miroslava D. Jenže on už není neznámý, studenti o něm natočili film a ví se, že se jmenuje Miroslav David. Chápu, že neuvádíš příjmení svědků, ale proč je to i u osob obecně známých?

Protože dodržuju slib, který jsem dal v době, kdy mi umožnili přístup ke spisu. Možná by Miroslav se zveřejněním svého příjmení souhlasil, ale já se ho na to při naší schůzce neptal.

Dalšími blízkými Olgy Hepnarové byli její rodiče. Jak reagovali, když jsi je oslovil?

Otec už nežil, matka ano. Byla ale neprůstřelná. Sehnal jsem její telefonní číslo a zavolal jsem. Skoro bez odpovědi zavěsila. Poprosil jsem pak svoji kamarádku, aby jí zavolala. Spoléhal jsem, že ženská ženskou spíš obměkčí. Ale dopadla stejně jako já. Už se k paní Hepnarové nedostanu, protože zemřela.

A Olžina sestra Eva?

Ta naštěstí žije. Setkat se s ní nebylo jednoduché, ale nakonec na schůzku kývla. Zlobila se na mě, že se v tom šťourám. Vlastně jsem se od ní skoro nic nedozvěděl. Jen mi vyvracela moji teorii o tom, jak to v jejich rodině chodilo. A sice že tam spolu válčili dva rodiče, kteří se neměli rádi, ale nerozvedli se. Součástí jejich boje bylo, že si rozdělili děti. Pocitově. Takže otec velmi nenáviděl Olgu. Ona i líčí, že ji mlátil. Je možné, že přeháněla, ale pravda je, že na ni byl tvrdší než na Evu. Matka ji chránila, jenže Olga to za ochranu nepovažovala. Nakonec z toho vznikl mezi oběma sestrami nepřekonatelný odpor.

Jak to Eva vyvracela?

Jen řekla: „Všechno to bylo jinak a já o tom nechci mluvit.“ Nikdy se nesmířila s tím, že jsem knihu napsal. Zároveň musím podotknout, že mě za to nikdy nežalovala.

Tu nevraživost, alespoň ze strany Olgy vůči Evě, může přece potvrdit fakt, že Olga se roku 1970 pokoušela v noci zapálit chalupu, kam jezdila s rodiči na prázdniny. Eva tam zrovna spala a jen náhodou nedošlo k neštěstí.

Teď jak bylo čtyřicet let výročí od popravy, nějaký bulvár napsal: „Chtěla upálit svoji sestru!“ Ani jsem to dál nečetl. Takhle píšou autoři, kteří se s tím moc nepářou. Jenomže kde je pravda? Olgu za to nikdo neusvědčil. Přiznala se sama až po třech letech, když ji vyslýchali v souvislosti s jejím zločinem na Strossmayeráku. Tvrdila, že nevěděla, že je sestra uvnitř. Chtěla zničit něco, na čem si rodiče zakládali. Musela ale vědět, že tam spí dva staří lidé, kteří se o chalupu starali. Prostě u Olgy není stoprocentně jisté nic kromě jejího činu na Strossmayeráku a pak popravy. Nechal jsem za ni sloužit zádušní mši a také za její oběti. Pozval jsem i Evu, ale nepřišla tam.

Není to potvrzení skutečnosti, že Olgu dodnes nenávidí?

Ne. Jak jsem už řekl, když jsme se osobně setkali, neměla z toho radost. Ale na závěr schůzky si se mnou připila na klid Olžiny duše. A také na klid duší jejích obětí.

Olžinu duši skoro dva roky přetřásali při soudních líčeních. V posledním vydání knihy jsi jim věnoval hodně místa, ale nechci tady ty informace zdvojovat. Spíš by mě zajímalo, proč jsi neuváděl zprávy od vězeňkyň, které vyšetřovatelé dávali s Hepnarovou do cely jako donašečky?   

Podle mého názoru nebyly jejich informace zajímavé. Ve spisu se plno věcí často opakuje. Hepnarová chtěla, aby se jí naslouchalo. Ostatně než spáchala zločin, poslala do časopisů dopisy a v nich požadovala, aby o ní novináři psali. Dokonce si přála, aby o ní napsal knihu Adolf Branald. V celém případu vlastně nebyla z hlediska kriminalistiky žádná neznámá. A když pochopila, že ji čeká trest smrti, poděkovala soudcům za dobrou práci a řekla, že ho přijímá. Neodvolala se. Nakonec celý její hrozný příběh končí vlastně jako sebevražda. Jenže asistovaná sebevražda. Vzala s sebou osm nevinných lidí.

Člověk, který pro sebe žádá smrt a záměrně si k tomu zajistí příčinu, přece nemůže být normální. Dneska by skončil na psychiatrii.

Dneska ano. Bylo to do určité míry možné i tehdy. Její pohled na svět byl vyloženě nemocný. Zároveň ale zdůrazňovala, že svůj čin udělala proto, aby všem bylo jasné, že otloukánci se musejí umět bránit. Litovala jen toho, že nezabila víc lidí. Zvláštní poselství malosti a velikášství. Obhájce Otakar Topič – i když přidělený ex offo – se hodně snažil, aby ji uznali jako schizofreničku. Přizvaní psychiatři a psychologové prohlásili, že Hepnarová netrpí žádnou duševní chorobou, která by měla vliv na rozpoznávací a ovládací schopnosti ve vztahu k trestnému činu. On se přesto nevzdával. Byl přesvědčený, že existuje doklad, že její diagnóza je schizofrenie a že ji stanovil některý lékař v Opařanech. Když tam Olgu pozorovali, bylo jí čtrnáct a patnáct let. Dochodila tam osmou třídu a celou devátou. Rodiče ji do Opařan poslali na základě doporučení psychiatra pražské kliniky, kde předtím Olgu hospitalizovali. Schizofrenie se nedá vyléčit, takže by ten doklad o diagnóze z dětství byl pořád platný. Jenže se nenašel.

Co když opravdu nebyl?

A co když byl? Třeba ho někdo záměrně zlikvidoval nebo schoval. Zadání procesu bylo podle mého názoru zcela jasné. Když se proces připravoval, všechny materiály prošly revizí. I kdyby ten doklad existoval, obhájce ho neměl najít. A on vyvinul značné úsilí, aby se k němu dostal. Byl to psycholog, určitě věděl, co hledá a proč. Třeba to tak ale nebylo, kdo ví. Fakt je, že pro obhájce to byla katastrofa, když Hepnarovou popravili. Ještě v sedmdesátých letech spáchal sebevraždu.  

Zkoušel jsi zmapovat i jeho život?

To už by ta knížka byla příliš objemná. Nepíšu v ní ani o jeho sebevraždě.

Dvanáctý březen 1975. Poprava Olgy Hepnarové. Kolují zprávy, které čerpají z Hrabalova textu, že se před popravou prala, pak se pomočila a pokálela.

Hrabala miluju, ale tohle jsou hospodské povídačky, se kterými on pak ještě dál pracoval ve svých uměleckých textech. Co se týká posledního dne Hepnarové, je jisté jen to, že věděla, že nemůže přežít. Existuje pouze strohý zápis soudního lékaře o tom, že poprava byla provedena. I kdyby se přihodilo, co se jí přisuzuje, v zápise by se to neobjevilo.

Mohli by to ale potvrdit nebo vyvrátit ti, kteří u toho byli.

Ty neseženeš. Když někdo řekne, že mluvil s katem nebo s jeho pomocníky, tak si myslím, že lže. Kat odvedl svoji práci, okamžitě ho převeleli někam jinam a další exekuci prováděl někdo jiný. Vše v nejpřísnějším utajení. Zkoušel jsem najít katy v jiných případech, ale vždycky jsem narazil. Všichni se mi vysmáli.

Jak tedy asi umírala Hepnarová?

Dobře, řeknu, co není v knížce. Bude to znít skoro wolkerovsky. Hepnarová neměla strach ze smrti. Bála se umírání. Vězeňské tamtamy jí prozradily, jakým děsným způsobem se popravuje. Karla Hermanna Franka po válce pověsili velmi milosrdně, protože spadl do hlubokého propadliště. V těch „osvícených“ letech, kdy popravovali Hepnarovou, měli propadliště mělké a kat si v podstatě mohl s odsouzeným pohrát, jak chtěl. Někde jsem četl, že Horáková umírala skoro čtvrt hodiny. Představa smyčky kolem krku a dlouhého dušení… V takových chvílích se pral každý druhý. To už nebojuje člověk, ale jeho reflexy. Obávaný kanibal a vrah žen Hojer před popravou zlomil katovi prst. Že se Hepnarová poprala, je možné. Do dalších detailů bych nešel.

Bylo by zajímavé zmapovat, co v den popravy dělala rodina Hepnarových.

To je vlastně jediná věc, kterou jsem se od Evy, za svobodna Hepnarové, tak trochu dozvěděl. Ptal jsem se jí, co dělali to ráno, když jejich dcera a sestra měla oprátku na krku. Eva odpověděla: „U nás se o tom vůbec nemluvilo.“

Ani slza neukápla...

Vnější slza. Na ty já příliš nevěřím. Vždycky říkám, že ten kdo nejvíc vyvádí na pohřbu, nemusí být ten, kdo nejvíc trpí. Někdo tam třeba sedí v koutě s nehnutým obličejem a může trpět víc.

Ale co vlastně měli dělat?

Podívej, Hepnarovi bydleli v Konviktské ulici, Olgu popravili na Pankráci. To je poměrně blízko. Když jsem psal o politických popravách padesátých let, manželky popravovaných manželů stály venku před budovou a čekaly, jestli uslyší ránu. Chtěly být nablízku aspoň symbolicky. Sám to znám z vlastní rodiny. Mého tátu zastřelili nacisti v Táboře za heydrichiády. Do osvobození jsme bydleli v Soběslavi, narodil jsem se v Budějovicích, ale to bych odbočoval od tématu. Nicméně když už jsem se zmínil o Budějovicích – Hepnarová tam nějaký čas chodila do školy. Rodiče ji nechali přeřadit z Prahy, aby přišla do jiného prostředí. Ale ničemu to nepomohlo.

Tvoje kniha o Olze Hepnarové vyšla čtyřikrát v různých nakladatelstvích, je tedy úspěšná. Co nejzajímavějšího jsi díky ní prožil?

Teď mě napadá, co jsem prožil nejsmutnějšího. Byl jednou jeden inteligentní mladý člověk, jmenoval se Viktor Kalivoda. Zúčastnil se dokonce soutěže Chcete být milionářem? Na lidi se neusmíval, zrovna jako Hepnarová. Rozešel se s dívkou, chtěl si vzít život. Neměl k tomu sílu. Když si přečetl moji knížku o Hepnarové, rozhodl se, že se pomstí lidem jako takovým. Hepnarovou si vytyčil jako vzor a chtěl dokončit, co ona nestačila. Bylo mu dvacet osm. Vzal pistoli a šel do lesa náhodně střílet lidi. Dneska ho známe pod přezdívkou Lesní vrah. Dozvěděl jsem se o té jeho inspiraci a napsal jsem mu do vězení dopis. Vysvětloval jsem mu, jak hluboce se mýlí, když knihu takto chápe. Neodepsal mi. Spáchal ve vězení sebevraždu.

Nemáš pocit, že tě Hepnarová tak trochu využila jako spisovatele?

Určitě ne. Ta knížka má smysl a odezvy čtenářů to potvrzují.

A její poselství?

Příběh Olgy Hepnarové nejenže není návodem k opakování, ale je naléhavým, skoro až prosebným varováním před cestou, která nikam nevede. To říkám s pocitem plné odpovědnosti jako spisovatel literatury faktu. A že to tak opravdu je, potvrdili mladí režiséři Tomáš Weinreb a Petr Kazda. Podle knížky natočili co nejpravdivější film o životě Olgy Hepnarové a já mám z jejich práce velikou radost. Film se právě chystá do kin. Snad otevře oči těm lidem, kteří si nevědí rady se svým životem, a také naznačí ostatním, že mají hledat cesty, jak pomáhat nešťastným lidem.