Žitný mlýn měl 252 vlastníků
Píše se rok 1896 a společenstvo českobudějovických krupařů kupuje od potomků mlynářského rodu Roblových mlýn na pravém břehu Vltavy poblíž poříčského zámečku. Už při koupi mají v plánu tento starobylý mlýn zbořit a vystavět o padesát metrů výše mlýn nový.
Dvoupatrová budova nového mlýna byla výstavná, jak dokládá plán z roku 1896. Na zdobné fasádě se vyjímal velký nápis „Umělecký a válcový společný mlýn v Poříčí“. Stavba trvala čtyři roky, vodní kola byla nahrazena Girardovou turbínou. Společnost jej však provozovala jen do roku 1906. V té době probíhala krize způsobená levnou konkurenční moukou z Maďarska. Další příčinou neúspěchu bylo nedostatečné využití vodní síly z náhonu a také fakt, že strojově nebyl nejlépe vybaven. Mlýn se tak dostal do prodeje. Nejprve byl nabídnut rodině Zátkově z nedalekého mlýna v Březí, ti však o poříčský mlýn zájem neměli.
V tuto chvíli vstupuje do děje Václav Tutter, 26letý učitel z Kamenného Újezdu. Podařilo se mu přesvědčit 252 lidí ochotných jít do společného plánu. Každý z nich si koupil jeden nebo více podílů na společném mlýně. Jeden podíl vyšel na sto korun. Společně založili družstvo utvořené z rolníků z širokého okolí a roku 1906 mlýn koupili. Nastala nová éra tohoto mlýna, trvající až do konce 2. světové války.
Začátky byly těžké. Budova mlýna byla sice krásná, ale potřebovala modernizaci. Také cena, za kterou mlýn družstvo koupilo, byla poměrně vysoká. Družstvo v čele s V. Tutterem ihned pořídilo nejnutnější stroje k mletí pšenice. První rok hospodaření skončil menší ztrátou, druhým rokem byla ztráta o mnoho větší, tehdy se mezi lidmi rozhlašovalo, že se družstvo rozpadne, a mnozí netrpěliví z něj dokonce vystupovali. Třetí rok už byl ziskový a od té doby družstevní mlýn prosperoval a stal se skutečným dobrodiním pro široké okolí. Obilí od rolníků kupoval za velice slušné ceny a poplatek za semletí byl velice nízký. Koncem roku 1925 mělo družstvo 688 členů, kterým se každoročně vyplácel 10% úrok. Družstevní mlýn zpracovával tehdy pšenici, žito a ječmen. Hotové výrobky vyměňoval členům družstva za obilí a také prodával v Budějovicích a širokém okolí. Mouka mletá výhradně z domácího obilí měla výbornou pověst. V kanceláři byly tehdy jen dvě síly a ředitel. V závodě pracoval stárek, devět mlynářských, sedm dělníků, čtyři kočí a jeden skladník, dohromady 25 zaměstnanců.
Václav Tutter opravdu myslel na dobro zaměstnanců a členů družstva. Už v roce 1911 bylo vytvořeno starobní pojištění. Modernizace mlýna postupně pokračovala. V roce 1916 došlo k výměně Girardovy turbíny za dvě turbíny Francisovy, které dodávaly elektrickou energii do mlýna a okolních obcí. Vybudoval se 300 metrů dlouhý plavební kanál pro vory. Za 1. světové války mlýn tajně dodával mouku chudým z nejbližšího okolí. S velkou pravděpodobností se o to zasloužil právě Václav Tutter, který byl svou dobrosrdečností znám.
V roce 1920 bylo postaveno železobetonové silo, jehož střecha byla nejvyšším bodem mlýna a je tomu tak vlastně dodnes. V roce 1922 byla vybudována uzavírací a vpouštěcí stavidla na náhonu, roku 1926 došlo k prodloužení a prohloubení odpadního náhonu. V roce 1930 bylo přistoupeno k rekonstrukci jezu poničeného velkou vodou. Václav Tutter, jako ředitel, musel řešit i různé spory, například s majitelem zámečku a velkostatku Stanislavem Dobiášem o staré vodní kolo nebo s bratry Zátkovými ze sousedního mlýna v Březí, kterým se nelíbilo zvyšování poříčského jezu.
Dobrodiní V. Tuttera se projevilo také v roce 1930, kdy po krachu amerického dolaru došlo k celosvětové krizi a nezaměstnanosti. Aby zmírnil následky, zaměstnával lid z okolí na tzv. nouzové práce, jako bylo čištění mlýnské stoky apod. Nešlo ani o to, kolik práce se udělá, ale o to být přítomen. Roku 1931 se postavilo druhé silo, roku 1935 vyrostla patrová administrativní budova.
Václavu Tutterovi šlo nejen o prosperitu tohoto závodu; chtěl, aby se jeho zaměstnancům vedlo dobře. Nepovažoval je jen za snadno nahraditelnou levnou pracovní sílu, ale za důležitou součást podniku, bez níž by závod nefungoval. V roce 1938 se začaly stavět dva bytové domy pro zaměstnance. Tehdy 58letému Václavu Tutterovi zbývaly už jen čtyři roky života.
Václav Tutter se narodil v roce 1880 ve Velkém Bednárci na Jindřichohradecku jako druhý potomek rolníka Ignáce Tuttera a jeho ženy Marie. Měl sedm sourozenců, z nichž tři zemřeli brzy po narození. Ve čtrnácti letech přišel o maminku. Zemřela na tuberkulózu ve věku 35 let. Jeho otec už se znovu neoženil. Po vychození obecné školy v Bednárci nastoupil V. Tutter na Zimní hospodářskou školu v J. Hradci. Po roce přešel na hradeckou měšťanku, kterou ukončil se samými výbornými na vysvědčení. Ve studiu pokračoval na učitelském ústavu v Plzni, studium ukončil roku 1901. První učitelské místo dostal ve Zborově u Českých Budějovic, kam 13. 9. 1901 nastoupil jako zatímní podučitel. Učil tam jen jeden rok, přesto si ho stačili ve Zborově oblíbit a neradi se s ním loučili. V roce 1902 dostal 22letý Václav Tutter místo zatímního učitele obecné školy v Kamenném Újezdu. Za čtyři roky se žení s Josefou Vondruškovou z Plavnice. Ten rok byl pro něj zlomovým. Vedle toho, že se oženil, stal se také předsedou dozorčí rady nově založené společnosti „Rolnické obilní skladiště, válcový mlýn a pecnářství spol. s.r.o. v Poříčí“, která vznikla na jeho podnět. S poříčským mlýnem bude Václav Tutter spojen až do své tragické smrti v roce 1942.
Svatba Václava Tuttera a Josefy Vondruškové se konala 21. 7. 1906 v Kamenném Újezdě. Josefa byla z lepší rodiny. Její tatínek Josef Vondruška byl schwarzenberský hospodářský správce. Už jeho otec a děda byli knížecími truhlářskými mistry ve schwarzenberských službách a podíleli se na výzdobě zámku Hluboká. S Josefou měl dva syny: Zdeňka a Miroslava, kteří si jako malí hrávali se sestřenicí Zdeňkou, dcerou školního inspektora Roberta Vondrušky. Děvčátko pak sepsalo své vzpomínky na dny trávené u strýčka a tety Tutterových ve své autobiografické knize. Tím děvčátkem je česká spisovatelka Zdeňka Bezděková, autorka mnoha děl, z nichž nejznámější je kniha pro děti s názvem „Říkali mi Leni“. Starší ročníky ji budou určitě znát z povinné školní četby.
Z obou synů Tutterových se stali lékaři. Zdeněk byl obvodním lékařem ve Velešíně a Miroslav zrovna působil na pražské dětské klinice prof. MUDr. Josefa Švejcara, když mu přišel od bratra z Velešína telegram se strohým, ale děsivým vzkazem: „Okamžitě přijeď kvůli otci!“
Den před tím, ve čtvrtek 2. července 1942 před sedmou hodinou ráno, přijelo do mlýna černé gestapácké auto. Poté, co tam V. Tuttera nezastihli, vydali se pro něj domů do Kamenného Újezdu. Byly to osudné minuty, kdy mohl z mlýna někdo dát vědět, aby Václav utekl. Nestalo se, všude panoval strach o vlastní životy a vlastní rodiny, a tak byl Václav Tutter, který sám pomáhal protiněmecky smýšlejícím lidem hledat úkryty, zastižen v sedm hodin ráno doma nepřipraven. Ve svém bytě v prvním patře byl sám. Jeho milovaná Józinka se té hrůzy nedožila, zemřela v listopadu 1940 v českobudějovické nemocnici. V bytě se gestapo zdrželo asi půl hodiny, podle očitých svědků bylo dolů do obecního úřadu slyšet dupání těžkých gestapáckých bot a zvuky odtahování nábytku, jak vše prohledávali. Mnoho písemností ten den zabavili a už je nevrátili. Bylo zřejmé, že gestapo se snaží v jeho bytě najít něco, co by ho usvědčilo z protiněmeckého smýšlení a činnosti a co by vyzradilo jeho spolupracovníky.
Když se gestapáci v Tutterově bytě dostatečně vyřádili, vyvedli ho ven a byt zapečetili. Odvezli ho ve svém autě před četnickou stanici v Kamenném Újezdě, odkud významný člen gestapa Willi Steinmann, kterému se přezdívalo „Schöne Willy“, telefonoval nadřízenému na českobudějovické gestapo: „Operace se zdařila.“ Václav Tutter mezitím seděl v gestapáckém autě a plakal. „Snad podruhé ve svém životě, neboť byl ocelové povahy a silných nervů. Bloudil očima po návsi, jako by si chtěl vtisknouti v paměť obraz pro posilu v těžké hodině,“ popisuje v kronice tuto událost Tomáš Müller, Tutterův blízký a celoživotní spolupracovník.
Snad se v duchu loučil s místem, které pro něj znamenalo domov a které tolik, i s jeho obyvateli, miloval. Černé auto se rozjelo směrem na Křemži vyzvednout zatčeného učitele a ředitele školy v Křemži Josefa Kubeše. Oba dva pak gestapo odvezlo do Tábora. Ještě téhož dne večer byli oba popraveni spolu s dalšími patnácti oběťmi toho dne. Jeho poprava nebyla v českých novinách ani na pověstných plakátech zveřejněna. Jen německý tisk oznámil, že pro přípravu velezrady a schvalování atentátu na Heydricha byl zastřelen Václav Tutter. Zda opravdu v jeho bytě gestapáci něco našli nebo zda někdo při mučení vyzradil jeho jméno, to nevíme. Jisté je, že Václav Tutter, jako představitel české inteligence a významný veřejný funkcionář a hospodářský odborník, byl gestapu trnem v oku.
Zpráva o zatčení V. Tuttera se v rozšířila velice rychle. Tomáš Müller to popisuje: „Za půl hodiny věděl každý u nás i v okolí tuto hroznou zprávu. Viděl jsem tehdy plakat ženy i děti a viděl jsem slzy v očích mužů a starých chlapů. Zaťaté pěsti v kapsách a bezmocný vztek.“
Mlýn v knize
„Od žijících potomků Václava Tuttera jsme získali řadu informací, dokumentů a fotografií, které nejsou nikde zveřejněny. Chystáme tak knihu, bude chronologicky popisovat ucelenou historii mlýna v Poříčí od první písemné zmínky z roku 1379 po současnost. Část bude věnována starému mlynářskému rodu Roblových, který v Poříčí po tři generace působil. Velká část pak popisuje historii družstevního mlýna z roku 1896 a osobnost jeho nejvýznamnějšího představitele Václava Tuttera. Nejsme historici, vědečtí pracovníci ani spisovatelé, kniha tudíž není odbornou prací, ale vložili jsme do ní svůj zájem a nadšení pro odhalování věcí dávno zapomenutých a nikde nezveřejněných. Kniha vyjde díky podpoře současných majitelů mlýna, za což jim velice děkujeme.“ (Monika Waldová, Petr Lexa)