Bluesová loď jede dál

„To je blues,“ řekl by jim Karel Machart, pro přátele Kája. Takhle to říkal, když něco zavánělo smutkem a on se v tom nechtěl babrat. Jenomže Kája jim to už nepoví. Odešel do bluesového nebe a zde na zemi zanechal dost lidí, kterým je bez něj smutno. Čtrnáct dní po jeho smrti se u stolu v klubu Highway 61 sešli tři jeho přátelé, aby na něj alespoň krátce zavzpomínali. Současní majitelé klubu Pavel a Martina Doležalovi a fotograf Tomáš Fantyš.

V jihočeské vesničce Kočín, kde se roku 1959 narodil, byl se svou hudební vášní sám. „A to mu vůbec nevyhovovalo. Vadila mu nejen malá vesnice, ale i malost doby. Byl vnitřně svobodný a chtěl tak i žít,“ říká Pavel Doležal. Nejdřív musel jít v linii, kterou mu určovali jiní. Rodiče z něj chtěli mít v práci inženýra a po práci hospodáře na rodinné usedlosti.

„Toho inženýra jim splnil. Ale už na škole jasně ukazoval nelibost s komunistickým režimem. Práci nemohl sehnat a nakonec se nad ním někdo smiloval v Pramenu. Stal se z něj úředník,“ vypravuje Pavel a jeho žena Martina dodává: „Na té vesnici trpěl. Lezlo mu na nervy, že se musí starat o zahradu a zvířata, když by mohl odjet někam do města, kde se hraje živé blues.“ V takových chvílích bral flintu a v ponuré stodole střílel krysy. Používal je jako krmivo pro zvířata. „Bavil nás historkou, že když vystřílel všechny krysy, střílel do starého nádobí, které se tam povalovalo. Pak pár let nato zašel ve městě do starožitnictví a zjistil, že rozstřílel celkem velký majetek.“ 

Brzy se ozvali vojenští páni. Jako vysokoškolák mohl mít pěknou vojnu, ale opět si pustil pusu na špacír. Martina o tom něco ví: „Naschvál ho poslali sloužit na nějakou hodně zastrčenou posádku mezi slovenské cikány. Nejdřív to tam měl drsné. Tři chlapi ho napadli, a on je přepral. Tím si získal respekt. Ochranu si nad ním převzal místní zabiják a pak už na Káju nesměl sáhnout nikdo. Vojáci za ním chodili, aby jim psal dopisy domů, protože neuměli ani psát. Když pak přišly balíky, dělili se s ním o jídlo i o peníze.“ Pavel si myslí, že díky tomu se zrodila Kájova schopnost sehnat v neblahých podmínkách nesehnatelné. A tím pro něj za dob socialismu byly gramodesky zahraničních bluesmanů.

„Když se vrátil z vojny, jezdil na černé trhy s deskami, kde se dalo. Nedávno nám vyprávěl, jak se snažil dostat pro desky do západního Německa.“ Tehdy se muselo žádat o devizový příslib a úředníci dlouho zkoumali, jestli je žadatel dostatečně uvědomělý, aby v prohnilé cizině nezůstal. „Možná by ten příslib dostal, jenže předtím šel na koncert nějakých folkařů. Na takových akcích se potloukalo plno estébáků s nastraženýma ušima, kdy se ozve něco proti režimu. O přestávce Kája povídá kamarádům: Chci jet do Německa. A do Německa se jezdí jen jednou – podotkl významně. V tu ránu u něj byl estébák: Poslouchejte, jak jste to myslel? Kája se s ním zhádal a estébák zařídil, že nedostal povolení k cestě.“

To už byl Kája v Budějovicích. Vesnickou usedlost prodal po smrti svých rodičů. Z jihočeské metropole ho to ale táhlo dál, na Západ. A tu přišla sametová revoluce. Hranice dokořán. A ještě dostal zajímavou nabídku. „V Budějcích se zakládalo Občanské fórum. Za Kájou jako odpůrcem komunistů přišly právě ty největší kurvy, co mu dělaly problémy už na škole, a aby do toho šel s nima. Do prdele, to jste ztratili paměť? zařval na ně. Vy to tady chcete měnit?!“ Místo do Občanského fóra to vzal směr Amerika. Konečně ve svém živlu! Originál blues, nová přátelství, kontakty. Sám neměl ambice hrát blues, ale chtěl slyšet všechno dobré, co se v tomhle žánru hraje. Jenomže když se vrátil, zase seděl u úřednického stolu.

„Vystřídal pár podniků, nakonec pracoval na vedoucím místě v pivovaře,“ pokračuje Martina. „Tam si jednoho dne přiznal, že ho to papírování prostě nebaví. Že lepší by to bylo dole, mezi chlapy, co koulejí sudy. I by si víc vydělal. Ale to by musel koulet v Rakousku. Pro Káju žádný problém. Sebral se a jel do neznáma. Slušně si tam vydělal.“ A hned věděl, do čeho investovat. Šířit blues všemi dostupnými prostředky. Na Lipně si s kamarádem Jaroslavem Brabcem pronajal penzion a začal v něm konat koncerty českých bluesových kapel. V roce 2004 si pronajal restauraci Vatikán v Budějovicích na Lannově třídě. Tam už občas zval i muzikanty ze zahraniční. A teď bylo třeba vychovat skalní publikum. Z Karla Macharta se doslova stal věrozvěst bluesové hudby.

„Nadchl lidi, najal mikrobus a jezdil s nimi za blues,“ vkládá se do hovoru klubový fotograf Tom Fantyš. „Nejdřív samozřejmě na známý festival do Šumperku, ale brzy nás vozil i po Evropě. Třeba Polsko, Španělsko a pak hlavně Amerika. Chicago, Memphis. Věděl přesně kam. Dá se říct, že naučil Budějčáky poslouchat blues. Když se někde konal festival, pořadatelé už počítali s hojnou návštěvností z Budějc.“ V takové situaci si už byl jistý, že posluchači v jihočeské metropoli udrží vlastní bluesový klub. Patnáctého dubna 2006 ho otevřel u Černé věže. Název Highway 61. Brzy klub získal tak dobrou pověst, že i zahraniční bluesmani, když jeli na šňůru přes Česko, nejdřív hráli v Budějovicích a pak až v Praze.

V roce 2012 přesunul klub do jeho současného působiště v Kulturním domě Slavie. To už věděl, že o bluesmany a jejich fanoušky nebude mít nouzi a že si může dovolit rozšířit repertoár i o příbuzný žánr, jazz. Highway 61 dostal přídomek Jazz & Blues Club. „Od té doby jsou Budějce republikově brané jako Mekka blues,“ připomíná Tom Fantyš, „a je to jenom díky Kájovi.“ Jeho pravou rukou byl Pavel Doležal, parťák oddaný blues. Jenomže čím víc se dařilo klubu, tím víc odcházelo zdraví Karla Macharta. Pavlovi a jeho ženě předal vedení klubu a dál se staral jen o dramaturgii. A muzikanty.

„To nebylo jako jinde, že hudebníci zahrají, dostanou honorář a jedou domů,“ připomíná Martina. „Seděl s nimi do rána u stolu, povídal si s nimi, pak jim ukazoval krásy Budějovic. Lidem s ním bylo tak dobře, že mu i známí světoví muzikanti psali, že u něj chtějí hrát, klidně i za symbolický honorář, hlavně když budou s ním.“ Jeho čas se ale krátil. „Sem tam prohodil, že ho bolí břicho a doktoři nevědí, co s tím, a tak si z toho dělal srandu,“ přidává se Pavel „Letos v lednu se ale ukázalo, co to je. Rakovina jater. A šlo to tak rychle, že to asi nečekal ani on. Zemřel doma, v noci na 25. února. Bylo mu 56 let.“

Jakmile se ta zpráva rozkřikla, přišly na web klubu kondolence z celého světa. Toho dne večer se konal koncert slovenské kapely Bluesweiser. Akce, kterou ještě stačil sjednat Kája. „Muzikanti přijeli a nevěřili svým očím,“ vybavuje si atmosféru Pavel. „Natřískaný klub a hosti mají slzy v očích. Vstupné se nevybíralo. Bylo to na Kájovu památku.“ Když koncert skončil, všichni se shodli, že dílo, kterému dal Karel Machart tolik let svého života, musí pokračovat. Pavel a Martina Doležalovi dál pevně drží kormidlo jihočeské bluesové lodi a Martin si navíc přibral funkci dramaturga. „Jedeme dál tak, jak to chtěl Kája. Je tu jeho aura, opravdu. My ji vnímáme a muzikanti taky. Ale teď by nám nejspíš Kája naznačil, že už máme skončit s povídáním, protože je to blues. A blues se má hrát a poslouchat. Na jihu Čech v Highwayi.“