Cesta do jiné reality

Placht je označován jako malíř džungle, malíř šamanských vizí vyvolaných ajahuaskou, mystický výtvarník, který propojuje západní tradici s tradicí indiánských kmenů Amazonie. V uměleckém světě má řadu předchůdců, kteří buď propadli kouzlu exotiky přírodních národů (Gauguin, Boggiani, Nejedlý a Hněvkovský), nebo sami prošli branami vnímání díky experimentům s psychotropními látkami (Baudelaire, Rops, Masson a umělci z francouzské skupiny Le Grand Jeu, k níž patřil i náš Josef Šíma).

Už v osmdesátých letech minulého století, kdy studoval AVU v ateliéru Arnošta Paderlíka, býval tehdejší československou kritikou označován za jednu z nejzajímavějších osobností generace. V devadesátých letech byl odborným asistentem v ateliéru monumentální tvorby Jiřího Načeradského a později i externím asistentem Aleše Veselého. Během té doby však odjel na půlroční stipendium do USA, kde vystavoval a seznámil se s mecenáškou umění Medou Mládkovou, která mu poskytla měsíční azyl a podporovala ho.

SETKÁNÍ S ŠAMANEM

V roce 1993 vystavuje v Miami, kde poprvé vidí obrazy peruánského šamana Pabla Amaringa, toto setkání je doslova iniciací na jeho životní i umělecké cestě. Odjíždí do Peru, navštěvuje Amaringa a u něho poznává malíře Dimase Paredese Armase a jeho otce, proslulého šamana Dona Laurencia. Účastní se léčebných rituálů a seznamuje se s fenomenální kulturou kmene Shipibo.

„Můj životní příběh se spíš než románovému dobrodružství podobá řadě nesouvislých filmových záběrů ústících do neřešitelných situací,“ píše ve svém deníku. „Svá osudová rozhodnutí jsem často prováděl pod vlivem návalů spontánní kreativity než pragmatické životní logiky.“

Placht tak získal podobnou zkušenost jako kulturní antropolog Mnislav Zelený, který dostal v Amazonii své indiánské jméno Atapana. Zelený se do hloubky zabývá nejen životem indiánů, ale i jejich uměním. „Pro indiány má každá čárka a každý bod hluboký význam, který začínáme pomalu nahlížet až nyní. Teprve po více než století bádání etnologů a kulturních antropologů odhalujeme opravdovou hloubku jejich umění,“ napsal pro monografii Otto Plachta El Libro Mágico. Indiáni podle něj „skrze umění stvrzují svou víru v duchovní realitu, svou sounáležitost s celým univerzem“.  Zamýšlí se, zda Placht přijal za svou tradici grafických ornamentů kmene Shipibo, nebo jestli se stal její součástí. „Kdo je vlastně kdo?“ ptá se a Plachtovo dílo samo odpovídá – jsme jedno. A básník Gato dodává: „Poněvadž je malířem, který dokonale ovládá své řemeslo, i velmi citlivým pozorovatelem a člověkem s věčně hledajícím duchem malého dítěte, jsou výsledkem díla, která sama o sobě slouží jako průchody do jiných realit.“

OŽIVENÉ MÝTY

Historička umění Vanda Skálová, která se Plachtovým dílem zabývá, přirovnává tohoto malíře k imaginární postavě vypravěče, podobné postavě z románu peruánského spisovatele Maria Vargase Llosy. „Putuje a vypráví mizející příběhy, oživuje staré mýty a přidává k nim své reflexe a vlastní mytologii zcela v intenci Plachtova bezprostředního vztahu k prostředí, v němž v Peru žije.“ Právě narativností podle ní navazuje na jeden ze silných proudů imaginace, který je českému uměleckému prostředí blízký.

„Pokaždé, když se dotknu plátna, začne se to znovu odvíjet. Příběh v řeči obrazů. Pohlcen barvami vize a rytmem dějů otevírám trhlinu v čase a prostoru. Tentýž příběh v nové podobě, bohatší o právě prožité, a chudší o to, co jsem radši zapomněl. V okamžiku vhledu vznikají další a další variace, které mě snad učí rozpoznávat, co ještě představuje reflexi mého nitra a co už je sebeklam. Co je skutečné a co už leží za hranicemi vnímání. Co lze malovat, co se má jen vyprávět a o čem se mlčí.“ svěřuje se ve své knize Placht.

Ředitelka Egon Schiele Art Centra Hana Jirmusová Lazarowitz se svěřuje, že sály galerie zaplnily obrazy lesů a pralesů z jiných kontinentů, že o Plachtově díle jen dlouhá léta slýchávala, protože žil většinou v peruánské Amazonii. Podařilo se jí navázat kontakt a společně začali s přípravami výstavy, „rozvinuly se nápady a návrhy do prostoru našeho domu tak, že postupně obsadily tři tisíce metrů čtverečních“. Otto Placht přizval i svého dlouholetého přítele Dimase Paredese Armase, jehož část výstavy nese přiléhavý název: Vize a sny ajahuasky. Do třetice dotvářejí prostory galerie Obrazy z džungle českého malíře Jaroslava Hněvkovského, který opustil Evropu roku 1909 a bývá označován za českého Gauguina, protože mu učarovala indická džungle a maloval o hladu a v zimě, pobýval v horských výšinách u kmene Kánikatů. Zamiloval se do místní dívky, lovil pro kmen ptáky a sám se živil kořeny pečenými na ohni.

VYTVOŘENO Z PRALESA

Hněvkovského životní osud do jisté míry připomíná i osud Otto Plachta, i on se mezi domorodci zamiloval, a dokonce založil rodinu. Od žen kmene Shipibo se naučil připravovat přírodní barvy, sám si sbíral suroviny, vařil barvy z materiálů, které mu dal prales, a maceroval je. Vůbec mu nevadila tlumená barevnost pohybující se od žluté, přes zelenkavou a šedomodrou po hnědé a červenohnědé valéry, až po temně černou. Zajímavé je, že barevnost obrazů je pokaždé jiná, malba buď bledne, nebo ztemní a odstíny mění časem svou sytost. Pracuje s barvou, k níž má zcela jiný vztah než k průmyslově vyrobeným barvám. Z jeho díla čiší nadšení z objevování nových možností a příprava barev připomíná postupy dávných alchymistů. Tajemství je tak prostoupeno celou jeho tvorbou, malování se stává posvátným rituálem a na rozměrných lněných a bavlněných plátnech vznikají spontánní výjevy, v nichž se prolíná realita s vizemi a mýty. Jeho obrazy diváka zcela pohlcují a vtahují do imaginárních světů, v nichž mizí jakékoli hranice.

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ZÁŘIJOVÉM ČÍSLE JIHOČESKÉHO ČASOPISU BARBAR! V TRAFIKÁCH V PRODEJI ZA 49 KČ. 

Předplatné můžete pořídit zde.