Jan Štifter: příběh Kathy pro Čechy i Němce

Přijít to muselo. A je to tady. Novela Kathy, kterou napsal šéfredaktor Barbara Jan Štifter podle příběhu vlastní babičky. Na začátku listopadu ji vydává nakladatelství Pikador Books spisovatele Jana Cempírka.

Že se asi něco klube, dalo se vytušit už podle Honzova úvodníku v únorovém Barbarovi. „Moje babička chodila pěšky pět kilometrů do školy a cupitala bosa, nebylo na boty. A když vyrostla, skončila válka, ona onemocněla a zůstala na půl roku v nemocnici, zatímco její děti štípaly na špalku starý chleba, protože je neměl kdo živit. Takhle si představuju dobu, která je horší než naše současnost,“ odpověděl si tehdy Honza, když sám sobě pokládal otázku, zda žijeme v těžké době.

Vyjádřil možná jen setinu těžkostí, jimiž musela projít jeho babička se svými dětmi. To nejlepší, nejsilnější a nejdrsnější si nechával pro knížku. Drželo ho to léta. Vlastně už od dětství, když zvědavě prohrabával starý kufřík. V něm našel zažloutlý tiskopis z 5. dubna 1946. Překvapeně četl, že jeho babička Kateřina je – nepřítel republiky! Protože je Němka. A že státu propadá žalostný zbytek osobních věcí, které jí zapomněli ukrást ruští vojáci.

Jak dokázala žít bez majetku, když měla děti? Proč se to všechno stalo? Jak to, že byla Němka, když se za svobodna jmenovala Zahradníková? U Štifterů doma o tom nikdy nepadlo slovo. Mluvilo se o příbuzném z matčiny strany, ten bojoval proti Němcům jako partyzán. Ale o druhé babičce, Kateřině Štifterové, vydal Honzovi svědectví až kufřík. „Nemohl jsem ji znát. Zemřela v prosinci 1964. Bylo jí padesát,“ vysvětluje. „Ten podivný formulář jsem objevil jen proto, že ho pozůstalí zapomněli spálit. Jinak se po ní prakticky nic nezachovalo. Kromě jejích dětí. A ty mlčely. V době, kdy jsem se jich na to ptal, už byli staří a jeden po druhém umírali. Nikdo se k té době nechtěl vracet.“

A přece se našel někdo, kdo nakonec zavzpomínal. „Tátova sestra Maruška. Ta měla ten starý papírový kufr. Říkal jsem jí babi, protože mi zastupovala právě babičku. Byla o třináct let starší než můj táta a vlastně ho vychovala. Kateřina totiž měla mého tátu až ve čtyřiceti a zemřela, když mu bylo deset. Maruška dlouho váhala, jestli má dítěti takové věci říkat. Když ale jsem nedal pokoj, rozpovídala se. Nejdřív mi vysvětlila, že vlastně není moje babička, ale teta. Pak začala vyprávět Kateřinin příběh, jak si ho pamatovala z dětství a potom z doslechu od dalších lidí. A já se nestačil divit.“

Kateřina se narodila v roce 1914, v říjnu, teď to bylo přesně sto let. Osud jí namíchal špatné karty hned po narození a nechal jí s nimi hrát po celý její poměrně krátký život. Milovala svoji maminku, ale ta jí brzy zemřela. Toužila stát se učitelkou, ale otec to zakázal. Zamilovala se, otěhotněla, ale dotyčný zapřel otcovství a vyvlékl se ze svatby. Pak se jí ujal milý muž z Českých Budějovic. Toužil ji chránit. Vzal si ji, měla s ním další děti. Byl to Němec. V předválečných Budějcích nic zvláštního. Zrovna jako česko-německá manželství.

Tuhle kartu, která zprvu vypadala jako příznivá, vzápětí osud přebil samými špatnými. Začala válka. Její manžel jakožto Němec musel narukovat do wehrmachtu. Na konci války upadl do zajetí. Kateřina se svými dětmi bolestně prožívala bombardování Budějovic, a když přišlo osvobození, dostala cejch zrádkyně národa. Jen proto, že její manžel byl Němec. Z předpeklí ji hodil osud rovnou do pekla a už ji tam nechal do smrti. „Příjmení? – Schwarzová. – Křestní jméno? – Kateřina. – Národnost? – Česká. – Zeptám se ještě jednou. Langsam und deutlich, Frau Schwarz. Národnost? – Česká. – Hm, chcete ze mě dělat vola.“

Takhle začíná novela Kathy. Jednání s úředníkem hned po osvobození. Od té doby už Kateřina neudělá svobodně vůbec nic. Stává se loutkou v rukách vítězné nenávisti, která když se nemůže vybít na jejím manželovi, bere si za oběť právě ji a její děti. Jednání s úředníkem pokračuje: „Tvůj starej je Němec. Ve wehrmachtu bojoval. Kolik asi voddělal našich? Národnost německá, zapamatuj si to! – Promiňte, ale… – Mně se neomlouvej. Patřila jsi k nim, k Němcům. Nasekala sis německý parchanty, a teď mi budeš vyprávět, jaká jsi Češka?“

Než Jan Štifter napsal tato slova, sesbíral všechna svědectví o své babičce. Pak se zahloubal do archivů, aby se dokonale seznámil s životem Českých Budějovic za protektorátu a po osvobození. Vyslechl vzpomínky pamětníků okupace, aby třeba věděl, jaké pocity měli nešťastníci v krytu při bombardování, kdy k sobě tiskli svoje děti pomočené strachy. A aby co nejvíc načichl prostředím, chtěl procestovat všechna místa v Budějcích a okolí, kudy osud vodil jeho babičku. A další překvapení.

„Budějce se od té doby proměnily tolik, že mě to zarazilo,“ říká Honza. „Ulice a domy, kde se odehrával život Kathy – dneska z toho skoro nic neexistuje. Přijde mi docela šílené, že za život jednoho člověka zemře taková hromada baráků. Odcházejí nejen lidé, ale i jejich prostředí. Kateřina žila na Rozumově dvoře na Číně, z toho domu už zbyla jen část. Pak ji dali s rodinou do lágru, ten už není vůbec. Na jeho místě stojí kulturní dům Metropol. Pak ji přestěhovali na Šmídovnu na Pražské, kde zemřela. Tam je dneska sídliště. Celá původní čtvrť vzala za své.“

Mizejí lidé, mizejí domy, mizejí vzpomínky. Honza psal svou novelu čtyři roky. Třikrát ji přepisoval. Lidé znalí literárního řemesla ho povzbuzovali, aby vytrval. Jeho cílem nebylo napsat literaturu faktu ani přesný životopis. Chtěl přiblížit dobu, kterou literatura a film zobrazovaly po dlouhá desetiletí jen ze strany vítězů. Díky příběhu své babičky ji může ukázat i z pohledu těch, kteří prohráli. Oni vlastně ani nehráli, jen stáli v nesprávný čas na nesprávném místě. „Kateřinu až do konce jejího života vláčejí jako hadr. Nenechají ji prosadit skoro vůbec nic, jako by neexistovala svobodná vůle,“ připomíná Honza.

Ačkoliv jeho původním záměrem bylo přinést svědectví o životě babičky a její době, postava se postupně proměnila v archetyp. Zrovna jako ostatní lidé, kteří v příběhu vystupují. Kdybychom žili v jejich době a pokud bychom se nestali hrdiny na správné straně barikády, byli bychom nejspíš některou ze zobrazených postav. Někdy dobří, někdy zlí. Někdy by nás osud ušetřil, někdy ne. Některé by nešetřil vůbec. Jako Kathy.

„Proto jsem pozměnil jména postav, které měly reálný předobraz,“ vysvětluje Honza. „Z Kateřiny Stifterové se stala Kateřina Schwarzová, jiná jména mají i lidé, kteří ji obklopují. Nejsou tam hodní Češi ani zlí Němci. Jsou tam jenom lidi.“ A zrovna tak nejsou v knize ani hluboké autorské úvahy, ani unáhlené soudy z pohledu současnosti. Je tam JENOM příběh. Bez patosu a bez oklik. Autor v sobě nezapře bytostného novináře. „Napsat jsem to prostě musel. Kvůli příběhu i kvůli tomu, abych se s tím sám vyrovnal,“ konstatuje Honza.

Kniha nemá žádnou předmluvu. Slušela by jí slova, která napsal táborský divadelník Karel Daňhel, když sepisoval neméně pohnutý válečný příběh babičky Markéty: „Nevím, proč je na světě tolik pomníků se sochami velkých vojevůdců a státníků. Dobývali, osvobozovali, okupovali, roztřískali, vybudovali, ubránili, potlačili, vyhlásili a kdovíco ještě. Nevím, proč už dávno všechny takové sochy nebyly odvezeny do hutí a přetaveny v jeden největší pomník na světě, pomník naší babičky Markéty, která všechny ty velké věci vojevůdců a státníků vydržela.“

Honza svým textem postavil takový pomník nejen babičce Kateřině, ale i všem bezejmenným, obyčejným lidem, ke kterým bývají slavné časy kruté. A ta krutost bývá v oněch časech bohužel natolik bezejmenná a obyčejná, že ji dokážou pojmenovat někteří jedinci až v následujících pokoleních. Pokud se o ní vůbec dozvědí. A proto – Kathy, novela od Jana Štiftera. Četba pro Čechy i Němce.

Knihu od 6. listopadu prodává www.kosmas.cz