Jihočeské tajemství Agathy Christie

Máš z Anglie nabídku, abys napsal knihu, nyní dokonce i divadelní hru. Jak ale tvé téměř detektivní pátrání začalo? Schválně nebudu hned prozrazovat, co jsi objevil tak závratného, budeme čtenáře trošku napínat, jako ve správné detektivce. Zůstaňme styloví.

Vše začalo, jako u většiny fanoušků, televizním seriálem o Herculu Poirotovi, který jsem zpočátku sledoval jen povrchně, nejdřív mě moc nebavil, jenže pak jsem viděl celovečerní film, a ten mě zaujal natolik, že jsem se pustil do původní knižní předlohy. Má první detektivka byla s obálkou od Adolfa Borna, jednalo se o poslední případ slečny Marplové, který měl název Zapomenutá vražda.

Takže tvá celoživotní láska a zároveň posedlost začala až s četbou?

Dá se to tak říct, protože knížky byly jiné než filmy, měl jsem víc prostoru pro vlastní fantazii.

Pamatuju si, jak jsi Agathu doslova hltal, četl sis při výtvarce i pod lavicí. Přelouskal jsi všechny její knížky?

Úplně všechny, byl jsem do ní zamilovaný. Nejdřív romány z rodinné knihovny, tedy tituly ze sedmdesátých let, a pak přes internet sebrané spisy, co vydává Knižní klub. Dostával jsem je postupně k Vánocům, svátku, k narozeninám, prostě jiné dárky by mi takovou radost neudělaly.

Který příběh u tebe vede?

Jednoznačně Temný cypřiš, ale mám rád všech jejích šestašedesát románů i čtrnáct povídkových knížek. Trvalo mi pět let, než jsem to všechno přečetl.

A do divadla jsi chodil? Jihočeské divadlo uvádělo Past na myši, to sis asi coby budoucí divadelník nemohl nechat ujít.

Přiznávám bez mučení, že jsem doteď žádnou její hru neviděl. Když uváděli Agathu v Budějcích, tak jsem byl ještě malý. Tři roky se chystám do Brna na Deset malých černoušků, ale z různých důvodů to nevychází. Ve Zlíně měla v říjnu premiéru Past na myši, tam bych také rád zajel. Zatím jenom sleduju recenze a moc se těším, snad jednou.

Vraťme se k tvé seminárce. V septimě jsi za mnou jako svým učitelem přišel s návrhem, že bys pod mým vedením psal o Agathě. Dlouho jsme přemýšleli, jak téma uchopit, a pak jsi najednou dostal skvělý nápad.

Byla to náhoda. Před lety jsem narazil na článek o Jihočešce Olze Simonové, o jejím dopisování s Agathou. Myslím, že to bylo přesně v době, kdy jsem propadl té čtecí mánii, tedy v roce 2010. Ten rok se slavilo 120. výročí narození autorky a na to konto vyšel jeden nenápadný článek, který jsem si vystřihl a schoval. A za čtyři roky jsem si na výstřižek vzpomněl, bylo to po našem pohovoru nad seminárkou, a přinesl ti ho ukázat. 

Kdo je vlastně Olga Simonová?

Dnes už je v důchodu, ale v době socialistického Československa byla učitelkou na základní škole v Prachaticích. Učila tenkrát ruštinu a dějepis. Byla členkou KSČ, protože ji tam hned po válce v roce 1945 nechal zapsat její tatínek. Bylo jí patnáct let. A na schůzích se tak nudila, že si tajně četla knížky v anglickém originále. Byla samouk a neexistovala jiná možnost, jak se v cizím jazyce zdokonalit. Úplně propadla detektivkám Agathy Christie.

Co na to soudruzi? Muselo se provalit, že si místo Anny proletářky čte Vraždu v Orient expresu.

Dokonce ji několikrát za to napomenuli, a když zjistili, že čte knížku od západního autora, tak měla velký problém.

„A kdesi v malém okresním městě Prachatice ukládá třicetiletá učitelka své dvě dcerky do postele. Když zhasne, dům se ponoří do tmy a ticha. Pak dojde do kuchyně a opatrně za sebou zavře dveře. Z šuplíku vytáhne pěkný dopisní papír, na který si našetřila, a posadí se ke stolu. Na hlavičku papíru nadepíše úhledným písmem: Prachatice, 20. 1. 1961. Ale jak dál? Co má napsat? Neklidně třepotá perem a přemýšlí. Již snad po sté jí hlavou proletí, že je příliš drzé psát takové osobnosti. Vzápětí si ale vzpomene na milý dopis z Britské ambasády, který jí poskytl tolik cennou adresu. Uvědomí si, že by bylo neslušné jejich chápavé pomoci nevyužít. Nerozhodně se zadívá na bílou nádheru za oknem, jež se sype na její zahrádku, zaplaší stín pochybností a pak konečně začne. Dear Mrs. Christie...“

Tys ale paní Simonovou v době, kdy tě napadl námět na seminární práci, neznal.

Ne, neznal. Vůbec jsem netušil, kde paní Simonová žije, ani jestli by byla ochotná mě přijmout. A tak jsem vyrazil za tebou, abych se poradil. Shodou okolností byla v té chvíli u tebe v kabinetu spolužačka z nižšího ročníku Klárka Pánková, která žije v Husinci. Poslouchá, jak se bavíme, a najednou prohlásí, že se v nejbližší době k paní Simonové chystá, že ji dobře zná, protože jsou obě z rodiště mistra Jana Husa. A mně spadla čelist.

Tomu se říká synchronicita.

Jo, byl jsem ve správný okamžik na správném místě. Vůbec by mě nenapadlo za někým ve škole jít a ptát se, jestli náhodou... Paní Simonová totiž i v důchodu doučovala jazyky. Až do svých osmdesáti let. A Klárka a její maminka k ní chodily, nejdřív coby studentky, později jako dobré sousedky vypomáhat se vším, co by už starší dáma sama nezvládla.

Já mám ale osobní zkušenost, že paní Simonová střežila dopisy jako ostříž, mně je třeba neukázala. Když se dozvěděla, že píšu román o Králi Šumavy Josefu Hasilovi, odmítla se se mnou dál bavit, třebaže byla nejlepší přítelkyní Hasilovy sestry Aloisie Součkové.

Věděl jsem, že paní Simonová byla k cizím lidem nedůvěřivá, nikomu mimo rodinu ty dopisy neukazovala a dát z ruky první vydání s osobním věnováním bylo pro ni naprosto nepřijatelné.  Důvod byl pochopitelný, už v době komunismu jí je chtělo několik lidí ukrást. Dokonce estébák, který byl také zamilovaný do Agathy, a tak si ty balíčky nechával. Jenže z dopisů se paní Simonová dozvěděla, jaké romány jí nechala i s věnováním poslat, a tak si stěžovala, a po dlouhých obstrukcích je dostala zpátky. Možná sehrálo svou roli to, že tehdy dostala za úkol učit anglicky i estébáky. Nakonec musel nakladatel posílat z Anglie knížky i tomu estébákovi.

To byl jediný případ?

Ne, po roce 1989 se jí pokusil knihy i dopisy ukrást jeden novinář. Tvrdil, že si vše jen půjčí, nechá nafotit a hned zas vrátí, už se nikdy neukázal. Musela pomoct policie. Po nepříjemných zkušenostech se s nikým o svých dopisech nechtěla bavit, zvlášť ne s novináři. Publicitu nikdy nevyhledávala, spíš se stranila. To byl i jeden z důvodů, proč o té vzájemné korespondenci téměř nikdo nevěděl.

Jak probíhalo tvé první setkání s Olgou Simonovou?

Jako dárek jsem nesl dort „Delicious Death“, tedy narozeninový dort Dory Bunnerové z příběhu Oznamuje se vražda. Celá rodina mě vřele přivítala, a zvláštní bylo, že mi paní Simonová ukázala dopisy hned první den. Byl jsem teprve druhý člověk mimo rodinu, který je četl. Asi jsem jí nějak padnul do oka, možná to bylo tím, že jsme si dlouho o Agathiných knížkách povídali a ona zjistila, že je všechny znám, že jsem stejný nadšenec jako ona. Dokonce mi půjčila jednu knihu s věnováním, když jsem jel na finále celostátní soutěže do Prahy. Jeden z porotců mě prosil, jestli si může sáhnout, byla to vtipná situace.

O Agathě Christie je známo, že byla plachá. Jak to, že v té záplavě dopisů lidí z celého světa ji zaujal právě ten od zaryté komunistky z Československa?

Agatha opravdu žila v ústraní, nechtěla ani vystupovat na veřejnosti. Navíc ten první dopis paní Simonové je dlouhý, má osm ručně psaných listů. V archivu Agathy Christie v Anglii jsem měl možnost číst tu druhou část korespondence, tedy dopisy paní Simonové. A ona nešetřila slovy chvály a obdivu, ale to jistě četla autorka i v jiných dopisech. Co ale v jiných chybělo, bylo líčení všedního života v socialismu, o starostech učitelky a matky, o lásce k rodné zemi, ale i ke komunistické straně, o té psala jako o matičce straně. To všechno tam je napsané s odzbrojující upřímností až naivitou a hlavně pokorou. A navíc bezchybnou angličtinou. Těch osm listů se čte jedním dechem, stejně jako detektivky Agathy Christie.

„Den v Greenway House začínal každé ráno, mimo přípravy snídaně a přečtení denního tisku, roztříděním pošty. Max Mallowan, Agathin manžel, udiveně povytáhl obočí, zaujala ho obálka z Československa. Vyšel z pokoje a vydal se s poštou ke schodišti a do prvního patra. Již z dálky slyšel vytrvalé klapání psacího stroje, které se s každým jeho krokem blížilo a stávalo se zřetelnějším. Konečně dorazil do pokoje své ženy a mohl tak před ni položit hromádku obálek, kde se navrchu skvěl dopis Olgy Simonové. Agatha Christie obálku z daleké a tajemné „Czechoslovakie“, na niž ji Max upozornil, zvědavě otevřela.“

V čem je celý ten příběh paní Simonové tak výjimečný?

Agathin vnuk, Mathew Prichard, tvrdí, že existuje velmi málo korespondence jeho babičky, kterou vedla s obdivovateli svého díla. Ona si dopisy schovávala, ale zřídka odpovídala. Většina fanoušků od ní dostala předtištěné přání do nového roku, jen málokdo jeden, maximálně dva dopisy. A mě napadlo, že její vnuk asi netuší, že si celých 14 let až do své smrti pravidelně dopisovala s učitelkou z východního bloku. Její dopisy jsou několikastránkové a dost osobní. Svěřuje se naprosto cizí ženě s obyčejnými lidskými starostmi s domácností, píše o své rodině, o dětech a vnoučatech, o tom, jak tráví svátky ve Walesu, ty dopisy jsou i o tvůrčí krizi, o mukách se psaním knih. Dokonce si obě ženy posílaly dárky k narozeninám, k Vánocům nebo Velikonocům. Paní Simonová poslala sadu českého křišťálu, broušených sklenic, jednou panenku v lidovém kroji, kterou darovala Agatha své pravnučce Alexandře k Vánocům. A skleněnou labuť, té se bohužel při přepravě zlomil krk a Agatha v jednom z dopisů píše, že ji slepila lepidlem.

Věděla vůbec něco o Československu?

Zpočátku ne, netušila ani, kde naše země leží. Ale díky přátelství, které mezi autorkou a její čtenářkou vzniklo, se začala zajímat. Díky paní Simonové se o naší vlasti dozvídala nové a nové informace. V jednom z pozdějších dopisů, přesněji z roku 1968, se s velkou starostí vyptává, jak Čechoslováci zvládají srpnovou okupaci sovětskými vojsky.

Ve své seminárce ale píšeš, že v prosinci roku 1969 dorazil paní Simonové balíček s novou knihou, a z ní jasně vyplývá, že si slavná detektivkářka myslela, že Československo leží někde na Balkáně.

To byl titul „Halloween Party“, do češtiny ho přeložili až v roce 2010 pod názvem Viděla jsem vraždu. Je tam postava Olgy Seminoff, která má být z Československa, z krajiny zvané Hecegovinia. Paní Simonová se tak dostala do jednoho z románů, často jí totiž na obálkách Agatha komolila jméno, a nejčastěji psala místo Simonová Seminoff. Popisuje ji jako menší, podsaditou, s olivovou pletí a vystouplými lícními kostmi a trochu šikmýma očima. Paní Simonová je blondýnka s modrýma očima a vždycky měla pleť jako padlý sníh. Ta postava hraje dost nelichotivou úlohu, je to lstivá manipulátorka. Prostě si autorka půjčila jméno a zem, i když oboje náležitě zkomolila.

K těm dopisům paní Simonové z Československa ses dostal jak?

Nejdřív jsem zjistil, že pobočka archivu Agathy Christie je v Londýně, tak jsem tam napsal dopis, ne mail. Přišlo mi to osobnější a bylo to navíc v duchu korespondence, kterou obě ženy vedly. To bylo v říjnu roku 2014. A osmého prosince mi přišla odpověď, se kterou jsem už nepočítal. Archivář psal, že našel deset dopisů paní Simonové, bohužel ty ostatní se ztratily během stěhování. Její dům Greenway se několikrát vyklízel a všechny věci se odvážely v bednách. Tak se stalo, že tu a tam něco vypadlo ven.

Paradoxně je tedy k dispozici torzo dopisů paní Simonové, ale Agathiny jsou všechny.

Tak to je, dvacet dopisů Agathy Christie, různá přáníčka a hlavně knihy. Agatha postupně poslala všechny své romány a povídkové soubory s osobním věnováním. Od roku 1961 až do roku 1976, kdy Agatha zemřela, i první vydání novinek. Za 14 let, co trvalo to nevšední přátelství, se do knihovničky paní Simonové ta kvanta knížek ani nevešla.

A kdy ti přišlo pozvání do Anglie? 

Díky archiváři se dozvěděla Agathina rodina o mé práci a té dlouholeté korespondenci. Byla to pro ně úžasná novina, hlavně pro vnuka Mathewa Pricharda, toho to zaujalo natolik, že mě v létě pozval. To jsem si nemohl nechat ujít, tak jsem neotálel a vyrazil. S Mathewem jsme si povídali a on si nakonec vzpomněl, jak jeho babička vyprávěla o své „penfriend“, dopisovací kamarádce z Československa.

V Anglii jsi byl hostem i na Festivalu Agathy Christie. Jak takový festival probíhá?

Nikdy jsem se nesetkal s tím, že by byl nějaký autor takhle oslavovaný. Přijeli lidi z celého světa, fanoušci z Japonska, USA, Austrálie, Kanady, Číny, Jihoafrické republiky, prostě z různých koutů planety. Několik tisíc lidí. Pozvali mě na zahajovací párty, to bylo v hotelu, kde měla líbánky. Oslavy 125 let od jejího narození trvaly celý týden, zúčastnila se jich spisovatelka Sophie Hannah, která píše další řadu románů o Herculu Poirotovi a na programu byla divadla, čtení, besedy a přednášky. S členy její rodiny jsem byl na projekci filmu Pavučina podle její divadelní hry.

Tam jsi dostal nabídku, abys svou seminárku rozšířil a vydal v Anglii knihu o korespondenci mezi Agathou a paní Simonovou.

Bavili jsme se o tom, jak to uchopit a nabídnout veřejnosti. Rodina byla velice otevřená myšlence, abych se do toho pustil. Překvapil je můj úspěch v naší republice, kdy jsem vyhrál několik kol středoškolské soutěže a v celostátním jsem byl druhý. Byli moc rádi. Dohodli jsme se, že zatím tomu necháme volný průběh. Přece jen jsem skončil gymnázium a ještě jsem se na něco takového necítil.

Jak ses dostal od Agathy Christie k divadlu? Dnes jsi prvním rokem na DAMU, kde studuješ obor herectví a autorská tvorba.

Spíš to je opačně. Odmala zpívám a hraju na klavír, pak jsem se v šestnácti dal i na divadlo. Na základce mě objevila paní Zíková v Mladém a doteď chodím na zpěv k paní Chromčákové. Později mi hodně pomohla Natálie Golovčenko, studuje druhým rokem brněnskou JAMU, a nakonec Lenka Krčková-Šestáková, která vedla v SUDu dramaťák. Baví mě psát a tvořit, na Česko-anglickém gymnáziu jsem chodil na seminář tvůrčího psaní, takže tenhle obor na DAMU je pro mě ideální. Studuju u pana profesora Vyskočila dialogické jednání, dneska už mu je 87 let. Je to inspirativní a všestranný člověk.

Co si pod tím dialogickým jednáním mám představit?

Je to na našem oboru jedna z hlavních disciplín, takový vlastní vynález pana profesora. Princip je jednoduchý, jdu sám za sebe a sám se sebou na plac, jsem hozený do prostoru a komunikuju sám se sebou, a to nejen slovy. Zkouším, jak zní můj hlas v prostoru, jak pracuje tělo, proč jsem udělal tohle gesto. Je to propojení fyzična s psychikou. A jde hlavně o objevení svého vnitřního partnera, kterého uvnitř máme všichni, ale v dnešní uspěchané době ho nepoužíváme. Pan Vyskočil říká, aby to byla hra, a ne hraní. 

Měls tedy možnost napsat o Agathě knihu, ale zvítězilo divadlo. Teď máš ale aktuální nabídku opět z Anglie, tentokrát na divadelní hru.

Z archivu Agathy Christie mi psali, jestli bych připravil dramatizaci té korespondence mezi paní Simonovou a Agathou. Prostě abych napsal a zrežíroval divadelní hru. K tomu příběhu je nutné najít klíč, jak to ztvárnit, a najít vhodné herečky. Už mám dvě vytipované. Navíc ta korespondence je sama o sobě dialogem. To mi přijde jako dobrý nápad, láká mě to. V poslední době nad tím přemýšlím, chci oslovit obě strany, rodiny paní Christie i paní Simonové a vše s nimi probrat. Mezi životy těchto dvou žen je spousta paralel, umím si představit, jak tenhle neobyčejný příběh uchopit. Je to výzva. Ty dvě se nikdy nesetkaly, mezi nimi byla železná opona, nemohly se navštívit. Jedna žila v demokratické zemi, a druhá v totalitní diktatuře. Byl by to i příběh o té době, době studené války. Představení, které je zatažené oponou a ona opona je sama o sobě vypovídajícím artefaktem.

„V prosinci 1975 dorazil do Prachatic poslední dopis, kde si Agatha zoufá nad svým chatrným zdravím a moc pozdravuje paní Simonovou a její dcery. V lednu 1976 přišel od zarmouceného Maxe Mallowana dopis, jenž oznamoval, že jeho milovaná manželka zemřela. Další dva roky udržovala Olga Simonová korespondenci s Maxem Mallowanem, který byl vděčný za povzbudivá slova. Stejně jako s Agathou se jednalo o přátelský vztah, ovšem ne tak hluboký. Korespondence trvala do roku 1978, kdy nakonec zemřel i on.“

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V BŘEZNOVÉM ČÍSLE: na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!