Když tě text praští

Protože se doposud nikomu nepovedlo obecně definovat slam poetry, moje první otázka nebude, co to slam poetry je, ale co je slam poetry podle tebe. Jak ty sám – coby slammer Šimon Felenda – chápeš slam?

Odpověď má pro mě víc rovin. Primárně mě na slam poetry fascinuje otevřenost. Třeba já jsem nejdřív x let psal poezii, pak jsem přešel k hip-hopu a odtud až ke slamu. Baví mě, že se to v tom dá kombinovat. Dostaneš mikrofon a dělej si, co chceš. To s sebou nese jistou komunitnost. Právě skrze onu otevřenost v sobě slam poetry kumuluje velmi zajímavé lidi, kteří si nejsou vůbec podobní.

Mohl bys uvést konkrétní příklad?

Já se například živím jako novinář, inženýr Puding jako architekt, Michal Kubala je kovář, ale v tomhle jsme si všichni rovni a všichni na stejné vlně.

Dalo by se z toho vyvodit, že je slam poetry pro každého?

K tomu, aby člověk byl dobrý slammer, musí být autentický a mít nějakou reflexi vlastních kvalit. Pokud člověk pouze přebírá, kopíruje a filtruje skrze sebe to, co už na scéně je, tak takový člověk pro mě do té věci nepatří.

A když se na to podíváme z druhé strany? Proč by člověk měl přijít na exhibici ve slam poetry?

Právě pro ten mišmaš. V prvních třech minutách se divák začne smát, v dalších může slyšet naprosto tragickou věc a v dalších ho improvizátor unese do vlastního vesmíru. Divákovi to přináší strašnou škálu pocitů, emocí a zážitků, které jinde nenajde. Oproti jiným druhům umění to má navíc přidanou hodnotu v tom, že divák na večeru aktivně participuje, podílí se na něm skrze bodování.

Kde všude v jižních Čechách může zájemce slam poetry navštívit?

Máme většinu okresních měst, jako je Tábor, Jindřichův Hradec či Strakonice, dokonce se slamy pravidelně dělají už i v Netolicích. Všude to lidi baví, za což jsem strašně rád. Kdybych to měl shrnout, obsazených míst je teď zhruba deset. A přibývají.

Mohl bys vyčíslit, kolik Jihočechů se v současnosti slamu věnuje?

V tuto chvíli dejme tomu osm. Je to tím, že byly jižní Čechy dlouho ospalé a zanedbané. Až skrze tvoji a moji práci se začaly probouzet, což pochopitelně vábí jak nové diváky, tak nové vystupující. Je nás zatím málo, ale ta základna má tendence se rozšiřovat. Věřím, že máme na to dotáhnout Plzeňský či Karlovarský kraj, které jsou momentálně na výši.

Dokázal bys přijít na nějaké slamové specifikum Jihočeského kraje?

Malebnost. Jižní Čechy jsou architektonicky i historicky krajinou pohádkových zámků, jsou hezké, v něčem zadumané, a kdyby si Neruda měl vymyslet kraj, tak to budou jižní Čechy. Podle mě se to odráží v textech, a to jak u mladších slamerů, tak u mě. Já tu malebnost spíše než do témat promítám do stylistiky, moje slamy mi připadají kudrlinkaté.

Už relativně dlouho žiješ v Praze. Cítíš ve svojí tvorbě nějaký střet těch dvou kultur?

Ano a vnímám to jako výhodu. Stran jihočeských témat mám například text o ježdění na vodu, Budějce Vltavou hodně žijí, ale napsat tento text mi dovolil až přesun do Prahy. Dovolilo mi to podívat se na věci s nadhledem. Až tady jsem začal jižní Čechy reflektovat, vnímat je s nějakým odstupem a hledat jejich specifika. Zároveň mě Praha kumulací slamerů a tím, jak často se tu slamy dějí, velmi motivuje. Chci to, co tady mám rád a co jsem se tu naučil, přenést do jižních Čech.

Cítíš povinnost vůči rodišti? Že bys mu měl něco splatit za to, že tě vychovalo?

Asi ano. Ale spíš přinést než splatit. Jsem člověk, který svým způsobem získal možnost dostat se dál, možnost překročit vlastní kraj, a skrze to můžu město, které mě vychovalo, učinit bohatší. Myslím si, že je to tak správně.

Cítíš u sebe nějakou proměnu coby básníka po přesunu z Budějic do Prahy?

Přesun do Prahy mi dal pěkných pár facek. Před čtyřmi lety, kdy jsem ještě žil v Budějicích, jsem měl pocit, že mi jihočeský kraj patří. Slam poetry jsme aktivně dělali jen dva, já a Michal Kubala, který je primárně improvizátor, a tak jsem si myslel, že nic není nad moje texty. Pak jsem se přesunul do Prahy, a najednou jsem v té disciplíně viděl spoustu kvalitnějších lidí, než jsem já, což mi dalo velkou zpětnou vazbu. Pochopil jsem, že úrovní je mnohem víc, než jsem si myslel, a že hranice jsou někde úplně jinde.

Máš nějakou vizi, jak bys chtěl, aby jihočeský slam vypadal?

Moje vize je taková, že jsme plně soběstačná scéna, která není závislá na performerech zvenčí. Protože když teď pořádám akce, vždycky pozvu někoho, kdo je na špici celé republiky, aby diváci viděli to nejlepší a jak daleko se to až dá dotáhnout. Současně bych chtěl, abychom měli minimálně deset aktivních měst a aby se akce v kraji odehrávaly aspoň dvakrát za měsíc. To je stran organizátorství.

A v umělecké rovině?

I já bych se chtěl stát mistrem republiky. To ani ne primárně kvůli sobě, ale protože si myslím, že ten titul v něčem poskytuje kraji legitimitu, aby tam žánr víc rostl. V tomhle měřítku to pomůže jednak kraji a jednak slamu jako takovému. To, co té věci můžu přinést, vnímám v obou rovinách. Stejně tak jako chci jihočeskému kraji přinést co nejlepší slamy, chci přinést slamu co nejvíc performerů, co nejvíc míst, kde se může odehrávat, a co nejširší diváckou základnu, která to může vnímat.

A kromě eventuálního mistrovského titulu máš nějaké kroky a plány?

V tomto jsem hodně pragmatický. Od šesti do pětadvaceti let jsem dělal sport, a tak na to koukám dost sportovně. To pro mě znamená co nejvíc psát a psát co nejkritičtěji vůči sobě, aby texty byly co nejúspěšnější. Reflektovat to pak skrze diváky a skrze další a lepší slammery, než jsem já, zpátky do sebe. Když například píšu nebo se učím něco performovat, tak to posílám kamarádům, aby mi dali pokud možno kritickou reflexi, díky které se můžu posunout dál. To je první způsob. Druhý způsob, kterým se to dá dělat, je dávat o sobě vědět jako o jednotlivci a rozšiřovat povědomí.

Takže marketing?

Takže marketing.

A když se přesuneme k organizační rovině?

Na každou akci, kterou pořádám, se snažím brát některého z aktivních jihočeských slammerů, aby se mohli zlepšovat a zároveň si vytvářet vztah k místům, kde vystupujeme. Vždycky je dobré organizovat akce a vystupovat na místech, kam se rád vracíš. Slibuju si od toho i to, že budu třeba jednou delegovat organizaci na různých místech jiným jihočeským slammerům.

Zmínil jsi, že jsou místa, kam se rád vracíš. Od toho bych se odpíchnul k propírané slamové komunitě. Nakolik tě u slamu drží společenství lidí?

Pro mě osobně je to nedílná součást. Kdybych to nevnímal, chápal bych slam jen jako platformu. Komunitnost je obrovskou přidanou hodnotou. Navzdory soutěži jsme většinou kamarádi. Navzájem se od sebe učíme. Kromě toho, že jsou to z velké části produktivní, specifičtí a inteligentní lidé, tak je to pro nás trochu útulek, kam můžeš na pár chvil utéct a být absolutně sám sebou.

A když se obrátíme jen k tobě, jaký je tvůj tvůrčí proces? Pokud bychom třeba měli pomoci nějakému čtenáři k vlastnímu vyjádření, máš nějaký recept, jak napsat slam?

Fajn věcí je, že se slamy nemusejí psát, lidé můžou improvizovat. Já osobně, když píšu text, vycházím z nápadu. Buď mě napadne několik obratů, nebo mám téma, nebo natolik silný zážitek, že ho prostě potřebuju přenést na papír. Následně námět rozpracovávám a dostávám se hlouběji a skrze jeden nápad se dostávám k dalším nápadům. Ovšem tím, že člověk napsal text, práce nekončí, protože člověk ještě musí text předvést a říct lidem, což je stejně otevřené jako samotná tvorba textu. Buď můžete stát u mikrofonu, nedělat nic a nechávat za sebe hovořit text, anebo zapojit špetku herectví. Jsou lidé, kteří své výstupy stavějí hlavně na tomhle. Ideální způsob je spojit sílu textu a sílu performance.

Věříš v inspiraci?

Podle mě jsou dva typy autorů. Buď jsi konstruktér, to znamená, že vezmeš nějakou reálii a přetváříš ji do textu, což není můj případ, anebo máš nějakou emoci, kterou potřebuješ vyjádřit. Vzhledem k tomu, že emoce často vychází z konkrétní situace nebo fenoménu, tak v tomhle měřítku v ni věřím. Většina textů, které mám u sebe rád, vzešla z nějakého prvotního impulzu. Nikdy to nebylo tak, že bych si řekl: „Tak, a teď napíšu text o…“

Nebojíš se, že najednou přestanou chodit dostatečně silné impulzy?

Pokud jsi tenhle typ autora, tak je dobré žít tak plný život, aby ty impulzy přicházely. Někdy to cíleně vyhledávám – hraniční situace, které mě můžou nějakým způsobem inspirovat. Je pravda, že se rád pokouším o překračování vlastních hranic. To je podle mě cesta, jak nevyhořet. Síla tohoto typu psaní podle mě tkví v autentičnosti a síle momentu.

Mohl bys nás závěrem pozvat na nějakou jihočeskou akci?

24. dubna se slam poetry opětovně předvede v rámci budějického literárního festivalu „Literatura žije!“ a 16. května se potřetí ukážeme v Českém Krumlově. (pozn. redakce: rozhovor byl veden před vyhlášením opatření proti koronavirové pandemii)

Článek vyšel v jarním speciálu časopisu Barbar.

Jarní číslo časopisu Barbar v prodeji mj. na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz