Lehkost vs. Tíha

Patříš k nejvýraznějším představitelům žánru slam poetry, řada čtenářů možná nebude vědět, co to vlastně je. Mohl bys nám ho přiblížit?

Slam poetry je performativní žánr vzniknuvší ve Spojených státech v osmdesátých letech jako opozice vůči autorskému čtení. Všechno, co potřebuješ, je mikrofon a diváci. Vystupující si připraví text nebo improvizuje a diváci jeho výkon bodují na škále od jedné do deseti. Nesmíš mít rekvizity a tvůj výstup musí být autorský.

To zní celkem nenáročně. Myslíš si, že slam poetry může dělat každý?

Na to je těžká odpověď. Slam je totiž těžký nejen tvůrčím způsobem, ale i psychicky. Diváci tě bodují a performeři se mezi sebou neustále srovnávají. To, že někdo jiný dosahuje lepších výsledků, je demotivuje. Tak to ale podle mě být nesmí. Proto každýmu doporučuju, aby si slam poetry vyzkoušel. Pořádáme pravidelně po celé republice akce speciálně pro nováčky a určitě jde o obohacující zkušenost. I z tvůrčího hlediska je slam nesmírně obohacující.

Cítí mezi sebou slameři řevnivost? Soutěžní parametr by tomu napovídal…

Mimo pódium je většina etablovaných slamerů strašně milá, vstřícná a míra přijetí je u téhle komunity abnormální. Někteří říkají, že pro ně slamová komunita, lidi kolem slamu, představují větší motivaci se tomu věnovat než samotné vystupování.

Do značné míry stojíš za vybudováním jihočeské slamové scény. Jak na jihu Čech vypadal slam, když jsi ho začal produkovat, a jak vypadal po těch třech čtyřech letech, tedy v roce 2019, než přišla pandemie?

Jižní Čechy byly zelená louka. Jezdili jsme občas do klubu vedle kavárny Široko, který dnes neexistuje. Ze začátku to bylo těžký, protože nevystupovali lokální performeři. Během let se ale podařilo vybudovat síť klubů, kam jsme jezdili a snad ještě jezdit budeme. Průser taky je, že v rámci jižních Čech vystupuje málo slamerů. Musíte se zkrátka víc snažit a být co nejlepší, protože třeba oproti západu v tomhle ohledu hodně zaostáváte.

Sám jsi to nahodil – jak bys porovnal jihočeskou slamovou scénu se západočeskou, a možná i atmosféru jižních Čech se západními?

Jižní Čechy patří k nejkrásnějším místům v republice a to se promítá do tvorby zdejších autorů. Je klidnější, zamyšlenější, což za mě odpovídá atmosféře jihu Čech. Když přijedu do Českých Budějovic, tak cítím, že nemusím nikam spěchat. Naproti tomu, jakmile přijedu na západ, cítím jistou tíhu. Kdybychom uspořádali slamový turnaj – jižní Čechy versus západní, mohl by se jmenovat: Lehkost versus Tíha. Zatímco jih bych definoval skrze malebnost, západ mi zase připadá neukotvený. Protože pominu-li Plzeňský kraj, tak v Karlovarském kraji je i historicky málokdo doma. Lidem chybí kořeny. Zatímco obyvatelé Budějovic a okolí své kořeny mají. Nechci ale tvrdit, že jedno je lepší než druhé. Oboje má svůj aspekt krásy.

Zkusil bys ten aspekt krásy u obojího nějak zformulovat?

Jižní Čechy tě mají rády bezpodmínečně, zatímco na západě si musíš lásku zasloužit. Němci tomu říkají Hassliebe – nenávistná láska. Obě místa mají specifický magnetismus. Jižní Čechy tě mají rády jako máma – bezpodmínečně. Proto taky podle mě není jih ve slamu tak konkurenceschopný.

Tvoje poslední kniha Falknov Calling se odkazuje k vyrůstání v západočeském Sokolově. Proč právě tohle téma?

Mám víc teorií. Za prvé jsem hypersenzitivní, a nemám pod kontrolou, co se mi vynoří v hlavě. V Sokolově jsem prožil dvacet let života, a potřeboval jsem konfrontaci s dětstvím, abych do něj pronikl. Za druhé mi realita jako taková pro tvorbu nestačí. Myslím, že se potřebuju konfrontovat s realitou, abych ji mohl překračovat a psát, řekněme surrealisticky.

A počítáš s tím, že bys svoje zážitky či dětství tímhle vyřešil? Nebo jde jen o proces?

O řešení mi nejde. Spíš je musím přijmout. Dříve jsem si myslel, že vyrůstat na malém městě je handicap. I proto jsem chtěl Sokolov umělecky uchopit. Kniha mi pomohla v porozumění životu na maloměstě, protože mi došlo, že nemá smysl brečet nad omezenými možnostmi a podobně. I to, co jsem prožil, mi dalo vzpomínky, který už mi nikdo nevezme.

Ve svých slamových textech se často obnažuješ. Mluvíš o osobních problémech a trápeních. Nebojíš se? Necítíš se skrze to zranitelnější?

Pokud tě někdo zraní, zraní tě proto, že ses nechal. Pro mě je pořád jednodušší být otevřený než uzavřený. A ačkoliv říkáš, že se obnažuji, tak si myslím, že bych toho mohl říct stále mnohem víc.

Současná situace veřejnému vystupování, které tě do značné míry živí, moc nepřeje. Jak se srovnáváš s kulturními bariérami vystavěnými koronavirovou pandemií?

Naučil jsem se přijímat vnější mantinely a beru tak i pandemická opatření. Snažím se hlavně přemýšlet nad tím, co můžu dělat v mantinelech, které mi krize připravila. Do jistý míry mě to samozřejmě frustruje, ale nenechávám se tím paralyzovat. Nejdůležitější komoditou, který v životě není nikdy dost, je čas. Podle mě je tudíž mnohem lepší a zdravější přemýšlet nad tím, co mohu dělat, a ne nad tím, co dělat nemůžu.

Předpokládám, že už máš plány na dobu, kdy se pandemické mantinely znovu otevřou.

Chtěl bych navázat tam, kde jsme byli před pandemií, pokračovat ve slamu produkčně i performativně. Myslím si, že žánr se musí dostávat do širšího povědomí, vznikne tak větší konkurenční boj uvnitř scény. Performeři se budou více snažit a diváky to bude víc bavit.

... CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V LETNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Letní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz