Nebojte se umění

Známe se několik let, zůstaňme proto u tykání. Míro, kdy jsi poprvé přišel s myšlenkou, že bys chtěl otevřít tady v Českých Budějovicích galerii?

Tuhle moji kariéru nastartovala výstava Andyho Warhola „Zlatá šedesátá“ na Hluboké, kterou jsem dělal. Byla to výstava, která vzbudila velmi silné emoce. Po celou dobu kritici něco psali. Na vernisáž tehdy přišlo sedm set lidí. Výstavu vidělo 21 tisíc návštěvníků. To byla čísla, která nikdo nečekal. Když jsem se pak vrátil natrvalo z Prahy, začal jsem chodit po městě a hledal vhodný prostor pro vlastní galerii. A objevil jsem tohle. Volal jsem majiteli, který mi řekl, že zrovna dnes inzerát vyvěsil. Když jsem sem přišel, úplně mě to dostalo. Za mě má tohle místo genia loci. Druhý den jsem podepsal smlouvu a za tři týdny jsem otevřel.

Jak jsi to takhle rychle zvládnul?

Výstavy jsem vlastně dělal jako takovou zájmovou činnost už od osmdesátých let. Znal jsem všechny výtvarníky, kteří jsou dnes v České republice právem považováni za hvězdy. Pamatuji si i spoustu z nich, když teprve začínali. A tím, že jsem pracoval pro reklamní agenturu, jsem měl možnost je podporovat. Tisknul jsem jim různé letáky, plakáty. Prostě jsme se znali.

To ale ještě neznamená, že ti všichni navezou obrazy a ty můžeš začít prodávat.

Začátky nebyly vůbec jednoduché. První dva roky byly krušné. Do toho se všichni divili, že v téhle branži chci podnikat. Někteří říkali, že jsem se úplně zbláznil. Že to tady nebude nikdo kupovat. Oponoval jsem, že to nezjistíme do té doby, než galerii moderního umění někdo otevře. Znám místní galerie a nějak jsem cítil, že tohle tady prostě chybí. Miluju pop-art. Říkal jsem si, že když otevřu něco takového, že nemůžu udělat chybu. A pak přišel covid. Ve chvíli, kdy jsme se začali rozjíždět, nás během třech dnů zavřeli. V té době ale zafungovala nesmírná solidárnost lidí. Zrovna jsme dokončili náš e-shop. Během covidu nás lidi přes něj začali podporovat a začali nakupovat. Možná nechtěli, abychom to po covidu zavřeli úplně. Tady v galerii byla totiž rok tma.

Po čem byla v té době největší poptávka?

Naše galerie má tu výhodu, že zastupuje několik výtvarníků. Hlavně ale zastupuje výtvarníka Jaromíra 99. Ten zrovna v té době začal dělat barevné obrazy. Do té doby dělal jen černobílou tvorbu. To byla naprostá bomba, protože jeho fanoušci na to čekali několik let. Sami apelovali na to, kdy už s tím začne. A tam se to potkalo. My jsme zavřeli a Jaromír vyjel s tímhle. Myslím, že nás to tehdy zachránilo. Jaromír 99 jede pořád. Určitě v tom hraje roli i cena. Někteří sběratelé nám dokonce říkají, že bychom ji měli zvýšit, aby to pro ně získalo větší hodnotu. Ale Jaromír má svoje fanoušky natolik rád, že to chce držet pořád v rozumné ceně.

Galerie je otevřená pět let. V Budějovicích by nejen že chtěl žít každý, ale také se tu každý s každým nějak zná. Jaký vztah máš po těch letech se svými zákazníky?

Z většiny zákazníků se stali mí přátelé. Utvořil se tady okruh jihočeských sběratelů. Jezdí sem lidi z celého kraje. Na přátelské bázi funguju i s výtvarníky. Na tom je vlastně postavená celá moje filozofie. Trávím s nimi třeba i volný čas. Musím si s nimi rozumět. Jasně, umělci jsou někdy trochu komplikovaní, ale vždycky to nějak dobře dopadne.

Jak často měníš výstavy? Pořádáš je jen u sebe v galerii?

U sebe dělám zhruba šest výstav ročně. Připravit výstavu dá nesmírně práce, i když se to možná nezdá. Připravuji je i pro státní a městské galerie po Čechách. Tam jsou v některých případech i kratší, třeba měsíční intervaly.

Jaké výstavy nás u tebe v nejbližší době čekají?

Je toho víc, ale momentálně připravuji výstavu s názvem „MUSIC IS THE BEST!“. Rád bych lidem ukázal, jak je propojená hudební a výtvarná scéna. Představím výtvarníky, kteří dělají hudbu a naopak. Chci je ukázat v obou rolích, tak nějak provázaně. Vystavím jejich výtvarné práce, i LP obaly, na kterých pracovali. Bude to zase úplně něco jiného. Určitě je na co se těšit.

Máš tři syny. Dva ještě opravdu malé a jednoho, kterému je třicet pět. Jak to mají s uměním oni?

Já sám jsem se k výtvarnému umění dostal přes obaly desek. Fascinovaly mě malované obaly. Všechny moje děti jsou od narození obklopovány obrazy se vším, co k tomu patří. Nejstarší syn dnes sám pracuje ve státní galerii. Má už ale svůj svět a práci, která ho nemírně baví. Ale když bude mít chuť, proč ne. Spíš vidím prostor k nějaké realizaci přímo tady v menších synech. Ale pokud k tomu nebudou mít vztah, tak je k tomu nutit nebudu. Jsem smířený i s tím, že to po mně nikdo nepřevezme a jednou se galerie zavře.
 

Kdo je vlastně Míra kromě toho, že je to galerista?

Maniak do hudby. Posluchač. Měl jsem strejdu v Brloze. On byl muzikant a doma měl fantastickou sbírku desek, které mi pouštěl. Od dvanácti let jsem slyšel jen samou kvalitní hudbu. První deska od Beatles, kterou jsem znal nazpaměť, byla „Abbey Road“. Nesmírně mě to bavilo poslouchat. Dodnes jsem velký posluchač hudby a sběratel elpíček. Měl jsem možnost se setkat s lidmi ze světové scény hudby, jako byl třeba Frank Zappa, nebo třeba s Laurie Andersonovou. Kdysi jsem býval taky velký sportovec, ale když jsem přišel na první rockovou zábavu, bylo rozhodnuto. Mám pocit, že se ty věci v mém životě dějí tak, jak se dít mají.

... CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V JARNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Předplatné můžete zakoupit na send.cz