Nejmladší páter se zamiloval

Je 21. března a Jan Mikeš, prachatický kněz slaví své třicáté narozeniny. Už čtvrtým rokem je nejmladším římsko-katolickým duchovním na jihu Čech. „Vybral jsem si úděl, pro který se rozhodne málokdo. Nezalitoval jsem ani jednou,“ začíná se svým příběhem.

Ani dnes si sympatický duchovní nemá problém přiznat, že i na něj nejprve působilo kněžství jako něco divného. Nezastupitelnou roli nejen v dnešní společnosti pochopil až postupem času. „V osmnácti letech před maturitou na vimperském gymnáziu jsem se rozhodoval, co bude dál. Určitě nemůžu říct, že to pro mě byla jediná cesta. Byla to výrazná možnost. Samozřejmě lákaly mě různé pomáhající profese, profesionální hasič nebo pedagog. Nakonec byl pro mě kněz jasná volba,“ uvádí.

Dlouho přemýšlel. Skládal si souvislosti. Najednou ale měl jasno. „Chci se vzdát mnoha věcí jen proto, abych se stal knězem. Ucítil jsem svobodu a radost, byl to pro mě silný impulz pro další ubírání na mé životní cestě,“ doplňuje.

Na ní ten zásadní milník přišel v červnu roku 2011, kdy po kněžském svěcení začal pracovat v Březnici u Příbrami. „I když jsem srdcem zůstal pořád na jihu, tak na Březnici nikdy nezapomenu. Je to jako s první láskou. Religiozita tam byla podobná celorepublikovému průměru. Lidé všech věkových skupin ale měli velkou chuť se scházet u mě na faře. Byli jsme jako rodina, což pro mě bylo velice obohacující,“ vzpomíná na svou čtyřletou středočeskou štaci.

Přesto kostely plní především starší lidé. „Snažím se ty nejmladší oslovit a ukázat jim, že kostel není nic špatného. Během výuky náboženství chci ukazovat život v jeho celistvosti. Víra a život nejsou oddělené,“ vypráví.

ROCKOVÍ KŘESŤANÉ

Počet věřících, téměř výhradně těch mladých, okolo něj narůstal. Hlavně kvůli lidskému přístupu, který má. „Nechtěl jsem jen vychovávat a moralizovat ve třídě, ale chodili jsme třeba hrát florbal do tělocvičny a posléze se i pomodlit. Pořádali jsme i křesťanské plesy. Jeden z nich byl rockový, což byla nejúspěšnější akce v Březnici,“ vysvětluje s tím, že dnes se raduje, když vidí, že mladí v Březnici ve všem pokračují i bez něj.

Do Březnice ho poslal administrátor českobudějovické diecéze. V nadsázce lze říct, že to v katolické církvi funguje stejně jako v armádě. „Při vstupu do církve každý slibuje poslušnost biskupovi a jeho nástupcům. Samozřejmě leckdy je to náročné, když člověk odchází od rozdělané práce a od své rodiny,“ popisuje Jan Mikeš.

Sám to poznal v červenci loňského roku. Stěhování měl o to lehčí, že se vrátil domů, na jih Čech. Diecézní administrátor ho ustanovil kaplanem v Prachaticích a zároveň ve všech 17 farnostech spravovaných z Prachatic.

„Moje pole působnosti se o mnoho rozšířilo. Spravuji farnosti od Předslavic až po Želnavu, což je zhruba padesát kilometrů vzdušnou čarou. Patří sem například Vlachovo Březí, Lažiště, Záblatí a Volary.“

VALENTÝNSKÁ PUSA

Příkladem spojení světského a náboženského života byla jím organizovaná Valentýnská party. „Součástí byla romantická procházka lesem, kde jsem všem ukázal svatého Valentýna, vyprávěl o jeho životě i zázracích. Kdo chtěl, mohl si dát pod obrázkem Valentýna pusu a nakonec jsme měli přednášku o vztazích, manželství, které je jednou z největších vzácností,“ myslí si. Každý den navštěvuje jednu farnost a snaží se rozproudit zdejší křesťanský život.

A jak vypadá takový den jihočeského kaplana? Jan Mikeš prý obvykle vstává před šestou, po modlitbě a po snídani otvírá kostel. Během dopoledne má naplánované různé přípravy, například na výuku dětí či kázání nebo pohřby, na dopoledne směřuje také pracovní i osobní schůzky. Později už na ně nebývá čas.

Po obědě učí na některé ze základních škol náboženství. Odpoledne mívá obvykle vyhrazené na cesty za seniory a do nemocnice. „Také navštěvuji hospic, kde převážně poskytuji klientům svátost smíření a také svátost nemocných, jednoduše řečeno napomáhám jim, aby byli připraveni na odchod z tohoto světa i po duchovní stránce,“ doplňuje.

Večer má plný dalších akcí. „Například rozjímání nad Biblí, setkání s mladými, přípravy na křest, teď také často přípravy na manželství, kterých každý rok přibývá. Každý den také sloužím mši,“ jmenuje páter Jan s tím, že jeho snahou je, aby věřící v každé větší farnosti měli alespoň jednou týdně bohoslužbu.

DOMA NA FAŘE

Úplně odlišné jsou samozřejmě neděle, kdy jsou důležitou součástí dne mše a zpovědi. V pondělí mívá naopak volno a jezdí pomáhat rodičům na jejich statek. Práce kněze je psychicky velice náročná a při fyzické práci si nejlépe odpočine. „Navíc rodiče už jsou starší a každá pomocná ruka je tam dobrá. Já jim naopak můžu vyřídit mnoho věcí ve městě. Domů jezdím většinou dvakrát týdně. Jinak spím na faře v Prachaticích,“ uvádí.

I kvůli rodičům a bratrovi, který nedávno založil rodinu, ho nelákají misie v exotických destinacích.

„Je to zajímavá představa, ale doma je doma. Pokud by mě někam posílali shora, asi bych se podvolil. V tuto chvíli bych spíš přemýšlel o postgraduálním vzdělání třeba na některé z německých univerzit,“ prozrazuje.

Na druhou stranu ho to příliš netáhne ani na čkyňskou farnost, pod kterou jeho rodné Horosedly spadají. „Už v evangeliu se praví, že doma není nikdo prorokem. Každý mě u nás bude mít jako toho malého kluka,“ vysvětluje.

JSME SEXUÁLNÍ, ALE…

Tolik diskutovaný slib celibátu, bezženství, nebo také plné odevzdanosti Bohu, složil tehdy pětadvacetiletý Honza Mikeš při svém jáhenském svěcení. Stejný „abstinenční“ slib samozřejmě přijal znovu i při kněžském svěcení v roce 2011, které se konalo ve vacovském kostele. Primiční mši tehdy přihlíželo zhruba 800 lidí, včetně padesáti kněží, jáhnů a bohoslovců.

„Každý člověk, i kněz, je bytost sexuální. Bůh samotný nás obdařil sexualitou, kterou je třeba umět správně prožívat. Smíření se stavem celibátu jde v jedné linii s odevzdáním se Bohu. I celibát je jen forma odevzdanosti, ke které Bůh dává sílu,“ říká.

O tom, jak to měl před svým vysvěcením s děvčaty, nechce mluvit. „Věřím, že mnoho lidí by to zajímalo, ale tyto věci patří do mé intimní zóny. Jen bych rozhodně řekl, že nikdy jsem neměl pletky s mužem,“ uvádí.

I když spokojeně žije v celibátu, rozhodně se Jan Mikeš nezříká dalších světských radovánek. I Silvestra oslavil jak po stránce duchovní, kdy celebroval děkovné bohoslužby za uplynulý rok, tak i světské, jako většina z nás.

„Protože zastávám i funkci kaplana pro mládež, strávil jsem poslední den v roce s partou zhruba 15 mladých. Silvestr i Vánoce předtím jsem si opravdu užil a zároveň jsem je i plně prožil,“ usmívá se tajuplně. Nevyhýbal se prý ani alkoholu.

„Význačnou roli ve mši svaté hraje víno, z čehož vyplývá, že církev alkohol nedémonizuje. Obecně lze říci, že i v případě alkoholu se jedná o Boží dar, který se nesmí zbožštit a je třeba ho užívat s mírou. A proto ho nevyhledávám ani neodmítám, ale přistupuji k němu umírněně a netrápí mě,“ vysvětluje.

Trápí ho ale sexuální skandály některých křesťanských duchovních, které vyplouvají na povrch po celém světě. „Na jednu stranu mě to velice mrzí vzhledem k obětem, na druhou stranu si ale myslím, že je dobře, že se o těch věcech začalo mluvit. Další oběti se aspoň zbaví strachu a spíš se půjdou přihlásit na policii, a tím se zabrání dalšímu zlu. Nechci tvrdit, že sexuální zločiny v církvi jsou způsobené hlavně celibátem, ale určitě i to v tom všem hraje svou roli,“ myslí si.

Celibát však otec Jan poruší na divadelním jevišti v Prachaticích, kde s místními ochotníky nacvičuje veselé představení. „Jedná se o muzikál, kde hraju zamilovaného faráře,“ směje se.