Odmítl hrát sám sebe
Emil Kintzl žije na Šumavě už dlouhých 76 let. Narodil se sice před 81 lety v Praze, ale před okupací v roce 1939 se rodina přestěhovala do Sušice. Byl nadšeným skautem. Po válce se živil rozvážkou uhlí. Pak pracoval jako učitel v Hartmanicích. V roce 1975 musel z politických důvodů odejít ze školství a 15 let pracoval v kotelně. Na Šumavě spoluzakládal horskou službu a stále je jejím dobrovolným členem, patří mezi nejstarší značkaře Klubu českých turistů, je zapáleným sportovcem, zejména cyklistou, vodákem a lyžařem. O historii lyžování na Šumavě napsal knihu, teď přidal druhou s názvem Zmizelá Šumava. Té je on sám největším znalcem a navíc jedním z mála pamětníků její pohnuté historie. Režisér Jaroslav Soukup o něm napsal knihu Šumavský učitel. Emil Kintzl mu pomohl vytipovat místa, která byla hlavní devizou seriálu úspěšného seriálu Policie Modrava.
Emile, jak jste se vlastně stal hlavním šumavským poradcem úspěšného seriálu Policie Modrava?
Známe se už 16 let s režisérem Jaroslavem Soukupem. Naše přátelství vzniklo tak, že si on postavil chaloupku na Srní a já jsem na Srní učil v letech 1956 až 1958. Seznámili jsme se, když sepisoval od pamětníků, včetně mě, vzpomínky na Srní. Spřátelili jsme se a on to moje vyprávění sepsal do knížky Šumavský učitel. Když začal přemýšlet o seriálu Policie Modrava a dostal nabídku k natáčení první série, tak se na mě obrátil, zda bych mu nepomohl vyhledávat místa, která v seriálu potřeboval.
Byl problém najít ty nejzajímavější lokality?
Bylo to složité. Třeba jsem našel pěkný objekt, chalupu nebo domek, ale architektka řekla, že tam nedostane techniku. Hledali jsme proto dál a vždycky se nám nakonec podařilo najít to pravé. Jaroslav Soukup totiž trval na tom, že všechno musí být natočené na Šumavě, žádné kulisy v ateliérech. Televizi se to zdálo ze začátku drahé, tak nabízeli, že se to bude točit v ateliérech, ale režisér na to nepřistoupil. Říkal, že když je to o Šumavě, musí se to natáčet tam. A měl pravdu, myslím si, že i díky té autenticitě má seriál takový úspěch.
Podle jakých požadavků vybíral místa, panoramata a objekty?
Ve scénáři bylo přesně popsáno, jak má takové místo vypadat, zda má být dům malý nebo velký, starý nebo nový, jaká má být okolní krajina, les nebo palouk či mýtina, potok a podobně. Projezdili jsme velkou část Národního parku Šumava, byli jsme i v příhraničí. Podařilo se nám najít všechna místa v okruhu dvaceti kilometrů od Modravy, aby to bylo opravdu autentické. Stalo se, že si režisér Soukup vybral chaloupku a majitel dal svolení k natáčení. Za týden jsme přijeli točit a režisér se zhrozil. Majitel totiž začal baráček opravovat, nechtěl, aby ho pomluvili, že má starou chalupu a poškozený plot. Ale režisér potřeboval právě starou chalupu s nedokonalým plotem, tak se vše zase dávalo do původního stavu.
Dal vám režisér přečíst scénář vaší postavy? Mohl jste do toho nějak zasahovat?
Přečíst mi to dával, ale že bych mu do toho kecal, to ne. To bych si nedovolil.
Režisér vám nabídl, abyste si v seriálu zahrál sám sebe. Proč jste odmítl?
To jsem nechtěl, pan Mrkvička je profík a zahrál mě perfektně. Samozřejmě mě ta nabídka potěšila. Koho by ne. Jen moje manželka to moc nechtěla, znáte to, někteří lidé jsou závistiví, tak měla trošku strach, co tomu řeknou ostatní. Lidé mi pak říkali všelicos. Třeba že vystihl mou povahu, akorát že má víc vlasů a je menší. A že moc dobře neběhá. Druzí se zase ptali: „Ty vole, proč jsi to nehrál ty? Vždyť on ti není vůbec podobnej.“ A taky se lidi ptali, kolik za to mám. Tak jim povídám, že to je džob, o kterém se ostatním ani nesní. S panem Mrkvičkou jsem se setkal a dozvěděl se, že si o mně přečetl knihu, aby věděl, jaký jsem býval rošťák! Je to moc fajn člověk. Jen mu vadilo, že bude muset v některých scénách běhat a být otužilý. S tím měl trochu problém. Přece jenom voda na Šumavě je i přes léto docela chladná.
Přesto jste si v seriálu zahrál.
Dělal jsem křoví. Občas jsem v záběru projel na kole a tak. Byl jsem u toho moc rád. A nakonec se do toho zapojila i moje manželka. Ona je taková pohostinná žena, tak občas něco upekla a dovezli jsme jim to na natáčení. Jednou jsme tam přivezli dva plechy koláčů. Všichni se na to vrhli. Jen Soňu Norisovou s Filipem Tomsou zrovna čekala scéna, tak je mrzelo, že si vzít nemůžou, že by pak v záběru měli červené rty a zuby. Tak jsme to museli hlídat, aby tam na ně něco vůbec zbylo. A že to bylo docela náročné uhlídat.
Televize NOVA bude chtít natočit nové díly. Pomůžete najít nové exteriéry?
Určitě najdu zase nové chaloupky, údolí, lesy, nic se nebude opakovat. Šumava je neuvěřitelnou studnicí krásných míst. Je to nejhezčí část naší republiky. Věřím, že ten seriál by mohl být nekonečný.
Na Stream.cz je zajímavý šumavský seriál, kde coby průvodce diváky zvete na místa, která jsou tajemná, zajímavá. Co je to za místa?
Ti čtenáři, kteří mají rádi opravdu zajímavé případy, by určitě měli vyrazit na Huťskou horu k pomníčku letecké havárie. Dvacátého čtvrtého prosince roku 1937 se pod Zhůřím u Horské Kvildy zřítilo civilní dopravní letadlo společnosti Air France. Na palubě šestnáctimístného letounu byli tehdy tři lidé, ani jeden nehodu nepřežil. Turisté se tam dostanou po zelené turistické značce z Kašperských Hor nebo ze Zhůří. Vedle neuvěřitelného příběhu potěší i krásné výhledy.
Nějaký další tip?
Třeba cesta za pokladem na Wunderbachu. Jedná se o zapomenuté místo. Je možné tam dojít cestou od Radkova či z Rejštejna proti proudu po levém břehu Otavy. Před válkou zde žilo a hospodařilo několik desítek lidí. Museli být velice skromní, protože místo je ukryté v lese a po většinu roku sem nezasvítí sluníčko. Po válce byli zdejší obyvatelé odsunuti. Nebylo možné sem zajet s těžkou technikou, a tak domy nezničil buldozer, ale příroda a zub času. Velkou zajímavostí je i to, že je zde opravdu ukrytý poklad. Odsunutá obyvatelka Wunderbachu dala po revoluci plánek k pokladu, který tu sama ukryla, své vnučce. Ta se na místo vypravila a podle plánku skutečně našla poklad své babičky.
Co to bylo?
Porcelán po babičce. Ona si vzala jeden hrneček a porcelánovou panenku a zbytek vrátila do země. Kde je poklad ukrytý, nikdo neví.
Sám jste vydal knihu Zmizelá Šumava. O čem je? Co je jejím obsahem?
Jedná se o prezentaci zajímavých šumavských příběhů, které jsme s Honzou Fišerem promítali na Stream.cz. Honza Fišer je syn textaře Ivo Fišera, který psal texty pro Waldemara Matušku a má chalupu nedaleko Kašperek. Příběhy trvaly pět minut, přesto měly velký divácký úspěch. Režisér Honza Fischer mě požádal o rozšíření příběhů, což jsem rád učinil. Doplnili jsme knihu o fotografie historické i novodobé pro srovnání. Kniha je momentálně rozprodaná a chystá se dotisk. S Honzou Fišerem máme v plánu natočit ještě deset dalších dílů seriálu o tajemné Šumavě na Stream.cz.
Vy jste původně Pražák. Proč se vaše rodina přestěhovala na Šumavu?
Utíkali jsme před válkou, což se nám ale stejně nepovedlo. V Sušici jsme zažili příchod německé armády, jako kluci jsme pak sledovali na obloze vojenská letadla. Otec prošel 1. světovou válkou a věděl, že mimo Prahu na venkově nám bude líp, a tak jsme se přestěhovali do rodiště mé matky. V roce 1952 jsem odmaturoval, nemohl jsem studovat na vysoké škole. Tak jsem začal makat v uhelných skladech a v prosinci jsem se stal učitelem v Hartmanicích, dálkově jsem vystudoval pedagogickou fakultu a začal učit na šumavských školách. Největší zážitek ale byl, když v květnu 1945 přijeli do Sušice američtí vojáci. Poprvé v životě jsme viděli banány a pomeranče a nejvíc nás zaujalo, co to pořád žvýkají. Nikdy předtím jsme žvýkačky neviděli, a když nám je dali, tak jsme se o ně prali, půjčovali jsme si je z huby do huby.
Pak se ale vyučovalo, že to nebyli Američané, ale převlečení Rusové. Nutili vám komunisté, abyste stejné nesmysly už jako pedagog učil i vy ve škole v Hartmanicích u Srní?
Takové kraviny jsem nikoho učit nechtěl, a proto jsem se stal v 70. letech třídním nepřítelem, vyhodili mě ze školy a pracoval jsem tři pětiletky jako topič. Bylo to ale k něčemu dobré. Mohl jsem se tak víc věnovat svému oblíbenému lyžování a turistice a začal jsem se zabývat historií regionu. Po revoluci jsem se do školství vrátil a ještě tři roky učil.