Pán všech hradů a zámků
Jste ředitelem českobudějovické Územní památkové správy, která pokrývá jižní Čechy, Plzeňsko a Vysočinu. Jak vás napadlo „dobýt“ Pražský hrad?
Byla to přirozená situace. Téma se nabízelo – nevybral jsem si ho, ono si vybralo mě. Hrady a zámky jsou svědkové tisícileté historie Čech a Moravy, strážci největších pokladů. Památkový ústav tam spravuje jedinečný soubor cenností. Když ale výletník navštíví jeden hrad či zámek a nezná souvislosti, nemůže dostatečně ocenit vzácnost těchto národních a mnohdy i světových unikátů. Proto chceme na výstavě vyzdvihnout důležitost těchto míst vcelku i v jejich různorodosti. Jednou z mých motivací bylo ryzí vlastenectví. Výstavu otvírá verš: To nejkrásnější z českých hradů a zámků Vaši hrdost probudí z hlubokého spánku …
A nebyla motivací také chuť dát si k padesátinám, které jste oslavil prvního ledna, nějaký velký čin? V tomto věku mívají muži chuť zanechat stopu, udělat díru do světa. Povedlo se?
S nápadem uspořádat tuto výstavu jsem přišel před dvěma lety. S mým věkem to souvisí spíš tak, že už jsem za léta praxe nasbíral dost zkušeností a kontaktů, takže nastala ideální doba, abych pospojoval, co vím. Naší paní generální ředitelce se námět líbil, ale k jeho uskutečnění vedla dlouhá cesta. Netušil jsem, že bude tak náročná. Nicméně povedlo se a pro mě jako historika je to zatím nejvyšší profesionální meta. Jsem za ni šťastný.
A co narozeninová párty mezi exponáty miliardové hodnoty v opojení, že právě díky vám jsou všechny pohromadě na jednom místě?
Narozeniny jsem v Praze neslavil, byl jsem rád doma, protože poslední měsíce jsem trávil v práci takřka neustále. Vernisáž se konala 18. prosince, zvláštní shodou okolností zrovna v den, kdy si lidé v nedalekém kostele sv. Anny připomínali při mši tři roky od úmrtí Václava Havla. Sám jsem byl překvapený kouzlem neplánovaného, protože epilog naší výstavy tvoří známá fotografie, kdy prezident Havel naslouchá andělovi z obrazu Mistra Theodorika. Jako vzkaz, že je dobré poslouchat, když někdo říká něco důležitého.
Proč se výstava koná zrovna v Jízdárně Pražského hradu?
Vhodnější místo podle mě neexistuje. Symbolicky tam všechno začalo a stále trvá – dokonce myslím, že Pražský hrad je ze všech evropských sídel nejdéle centrem státu. Už jsme měli zkušenosti z výstavy Rožmberkové, která se konala roku 2011 ve Valdštejnské jízdárně s cílem připomenout význam tohoto šlechtického rodu pro celou zemi. Současná výstava téma rozšiřuje, takže ukazuje hrady a zámky jako součást celonárodní historie. Otvírá téma letošního roku, které zní Velká hradozámecká inventura.
Při přípravách jste si ovšem udělal i osobní inventuru vlastních sil, co všechno lze zvládnout.
Bylo to hektické, ale mohl jsem se naštěstí spolehnout na tým podobných nadšenců. Fyzická únava během Vánoc odezněla a mám-li bilancovat, zjistil jsem, že člověk má víc sil, než si myslí. Teď už si výstavu dovedu vychutnat s větším nadhledem. Hlavně když ji vidím zaplněnou lidmi, které to zajímá, když se tvoří u pokladny fronta a do návštěvní knihy přibývají pochvalné vzkazy. Třeba tento: Výstava je krásná, až mrazí. Jezdím do Prahy pravidelně, každé pondělí tam vedu komentované prohlídky.
Už jsem tam byla a radím každému, aby si vyčlenil dost času, protože je na co se dívat. A ještě k tomu lze poslouchat úryvky literárních a hudebních děl, která se k některým exponátům vážou. Povedlo se vám do Prahy získat všechno, co jste si přál?
Na devadesát devět procent ano, až jsem tím byl překvapený, protože řadu exponátů spravuje někdo jiný než Národní památkový ústav. Shromáždili jsme stovky nejcennějších předmětů z hradů a zámků, desítek dalších institucí i od soukromých vlastníků. Velkou pozornost na výstavě samozřejmě poutá relikviář sv. Maura nebo obrazy Mistra Theodorika z karlštejnské kaple sv. Kříže. Nepovedlo se mi získat jenom Tizianův obraz Apollón a Marsyas, který nakonec zůstal v Kroměříži, protože každý jeho transport je přísně zvažovaný. Ale náhradou za něj nám olomoucké Muzeum umění půjčilo jiné skvostné obrazy.
U čeho byl transport nejnáročnější?
Tři exponáty nám daly obzvlášť zabrat. Hned ten první, který celou výstavu otvírá: vrata od hradu Karlštejn, vážící přes tunu. Jejich převoz komplikovala špatná příjezdová cesta a velmi náročná byla i montáž v jízdárně, kde je velmi citlivá podlaha. Je to zřejmě v dějinách podruhé, kdy s vraty někdo hýbal, takže jsem rád, že jsme toho využili k restaurování a průzkumu. Ukázalo se, že část dřevěných trámů pochází z konce 13. století, takže jsou ještě asi o padesát let starší než samotný hrad Karlštejn.
A další monumenty?
V renesančním oddíle je dominantou bohatě zdobená mříž z jindřichohradeckého zámku, která zakrývala kašnu. Nyní stojí už deset let na nádvoří kopie a originál je ve Španělském křídle tohoto zámku. Mříž váží také kolem tuny a bylo nutné ji rozebrat a v Praze znovu sestavit. Baroku vévodí ohromná socha, Braunova alegorie Pýchy, která je součástí galerie Ctností a Neřestí v severočeském Kuksu. Její stěhování komplikovalo náledí, které zrovna ten den ochromilo část republiky.
Velkým lákadlem je relikviář svatého Maura, prvotřídní zlatnická památka a jeden z největších nálezů 20. století. Cestoval s ochrankou?
Samozřejmě. Relikviář pochází z počátku 13. století a je z hlediska českých dějin něco jako meteorit. Jsem moc rád, že je to poprvé, kdy se na jednom místě setkává se Svatovítským pokladem – z něj máme zapůjčené relikviářové busty sv. Vojtěcha a Václava, které jsem si na výstavu moc přál. Přepravu relikviáře sv. Maura provázela ta nejpřísnější bezpečnostní opatření. Ozbrojenci v kuklách ho přinesli ve schránce, která byla zamčená třemi klíči a jedním z nich jsem směl otočit… Uvědomil jsem si přitom, že obřadné chování k těmto předmětům je důležité, protože se tím připomíná jejich hodnota.
Výstava poprvé na jednom místě představuje téměř sedm set nejcennějších památek Čech a Moravy. Na kterou byste zvlášť upozornil?
Každý si vybere podle svého vkusu a zaměření. Je dobré vnímat i souvislosti, díky nimž vyjde najevo, jak vzácné předměty v republice máme a že na svoji historii můžeme být opravdu hrdí. Nepřehlédnutelná je například kompletní jezdecká zbroj ze zámku Konopiště, která je díky své celistvosti světovým unikátem. Hned vedle jsme zavěsili obraz italského aristokrata oděného v podobně reprezentativní zbroji, který namaloval slavný Paolo Veronese. Máme ho půjčený ze zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou a mohla by se jím pyšnit každá světová galerie. Velmi hodnotné jsou i dva obrazy Oskara Kokoschky. Velkou atrakcí je automobil Benz knížete Karla V. Schwarzenberga z roku 1913, pocházející ze zámku Orlík, s nímž jel majitel do první světové války. Vůz byl poškozen střelbou a proslavil ho i román Osudy dobrého vojáka Švejka, z něhož si mohou diváci poslechnout vtipnou ukázku o rozmařilosti mladého knížepána.
Švejkování je nám pořád blízké, bližší než pocity národní hrdosti. Jak ji může výstava probudit?
Je to už klišé, ale říká se, že památky jsou naše moře. Přímořské národy vnímají moře jako přirozený zdroj bohatství a krásy a zároveň sebeuvědomění lidí. To u nás není, ale můžeme se identifikovat s krásnou krajinou. Když si ji představíme, třeba právě tu jihočeskou, vidíme rybníky, lesy a siluety hradů a zámků. K nejznámějším patří Hluboká, věž krumlovského zámku, ale také Pražský hrad, Trosky, Bezděz či Karlštejn. Tak se vytváří naše představa domova, která nás tolik dojímá ve vzpomínkách, když jsme někde v cizině, nebo při návratu z cest. Výstavou chceme ukázat, jak je toto „moře“ krásné a široké, a také jak hluboké jsou příběhy, které ho naplňují.
Petr Pavelec
- narodil se 1. ledna 1965 v Českém Krumlově, do patnácti let žil ve Vyšším Brodě.
- vystudoval stavební průmyslovku v Českých Budějovicích.
- závodně jezdil divokou vodu.
- pracoval jako skladník a kotelník, byl i průvodcem na zámku Hluboká.
- dálkově vystudoval filozofii a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
- do památkového ústavu nastoupil roku 1990.
- je ženatý, má syna a dceru.