Pianista: Jak zhudebnit nudu?

Přání umět hrát na klavír, byť jen pár písniček pro radost, prý v sobě nosí každý třetí člověk. Své o tom ví třicetiletý Ondřej Kovář z Českých Budějovic, muzikant a pedagog, který pomáhá lidem tyto sny uskutečnit.

Kultura

Alena Binterová

08. Červen 2015 - 02:12

Stačí zadat na Youtube slova „Pianista roku 2015“ plus vaše jméno – a hned si lze udělat dobrý obrázek o tom, čím se zabýváte. Je to ještě koníček, anebo už povolání?

Mám štěstí, že profese a hobby se v mém případě propojily. Učím na Základní umělecké škole na Piaristickém náměstí v Českých Budějovicích a k tomu ještě pátým rokem dojíždím vyučovat do ZUŠ v Blatné, což je moje srdeční záležitost. Kromě toho mívám vlastní vystoupení a ve své agentuře Pianoagency pořádám kurzy, například letní intenzivní Kurz pochopení hudby.

V zimě a na jaře letošního roku jste se pravidelně vracel na pódium New York Café v pražském hotelu Boscolo, kde se konalo šest kol mezinárodní soutěže Pianista roku. Dostal jste se až do finále, což je obrovský úspěch. Jaké to tam bylo?

Byl to už třetí ročník oblíbené soutěže, do níž se letos přihlásila asi stovka zájemců nejen z České republiky, ale i z Itálie, Ruska či Kyrgyzstánu. Hlavním pořadatelem je firma vyrábějící klavíry a pianina PETROF a já považuji za svoji největší poctu, že jsem v semifinále získal hlas právě od ředitelky této společnosti, paní Zuzany Ceralové Petrofové. Toho si cením z celé soutěže nejvíc.

Hrát na špičkový nástroj od této firmy, která má historii dlouhou 150 let, musel být zážitek.

To ano, celá soutěž byla obrovská zkušenost a taky možnost potkat zajímavé lidi jak v porotě, tak v sále. Například jeden z úkolů zadával pan Jiří Suchý, na jeho pokyn jsem hrál krásnou píseň Oči má sněhem zaváté. Mezi hosty byla řada lidí ze showbyznysu. Tříčlennou porotu tvořili Petr Malásek a Jitka Fowler Fraňková, oba vynikající klavíristé, a ještě proslulý výrobce nástrojů Rostislav Čapek. Soutěžních kol bylo celkem šest, nejdřív jsme hráli na klavír P 210 Pasat, neoblíbenější model z mistrovské řady. Ve finále jsme si vyzkoušeli novinku – klavír ANT. PETROF, nesoucí jméno po zakladateli firmy.

Co bylo nejtěžší?

Každé kolo mělo jiné téma a skladby vycházely z různých žánrů, od vážné hudby přes evropské a latinskoamerické tance až k populární muzice. Na to, abychom se je naučili, byl hrozně krátký čas – do určitého dne jsme museli poslat seznam skladeb, jejichž počet byl předem dán, ale teprve těsně před hraním jsme zjistili, kterou z nich máme převést. Za jeden večer se vystřídala dvě témata, což byl fakt adrenalin.

Například?

Ve třetím kole jsme měli hudbou vyjádřit deset životních situací, které mohou nastat. Byly mezi nimi zkáza Titaniku, abiturientský večírek po třiceti letech či návštěva prezidenta. Z klobouku jsem si vylosoval téma „V baru panuje šílená nuda“, z čehož vyplynul úkol, aby se skladba z nudy rozjela pořádně do vesela. Dostal jsem se až ke druhé Uherské rapsodii Ference Liszta, jejíž motivy byly mimochodem využité i v seriálu Tom a Jerry.

A co jste si vylosoval k tomu?

Právě tu návštěvu prezidenta. Naštěstí nebylo napsáno, kterého z nich. Napadaly mě i situace komické, ale nakonec jsem to pojal seriózně: improvizací na českou hymnu, pak jsem přešel k předehře k Alpské symfonii, což je velký majestát známý třeba ze znělky České sody, zařadil jsem také nejznámější část symfonické básně Bedřicha Smetany Vyšehrad a skončil improvizací.

To nevypadá zrovna snadně.

Jenomže posluchač musí získat dojem, že to není žádný problém. Dívá se na klavíristovy ruce a říká si: To nedá žádnou práci, to zvládnu taky. Důležité bylo udržet publikum stále pozorné, i proto jsme měli repertoár tak pestrý. Pekelný byl úkol vymyslet tříminutovou skladbu na čtyři tóny z celé klaviatury, které jsem si chvilku předtím na pódiu vylosoval. Vytáhl jsem si tak těžkou kombinaci, že ji poté Petr Malásek okomentoval a pochválil mě, jak jsem to zvládl.

Vystudoval jste konzervatoř v Českých Budějovicích, ale v oboru klarinet. Hrajete také na saxofon – kdy vás chytil klavír?

Z hudebních nástrojů jsem začal s houslemi, a to hlavně kvůli spolužačce, která se mi líbila. Navíc moje maminka je houslistka. Ale konzervatoř jsem si vybral spíš kvůli tomu, že tam není matika. Vystudoval jsem klarinet a přidal saxofon, klavír jsem měl vždy spíš bokem. Až jsem se dostal k tvorbě ruského autora a interpreta Sergeje Rachmaninova, která ovlivnila celý můj život. Dnes se snažím udržovat hru na všechny tři nástroje na stejně vysoké úrovni.

Čím si vás Rachmaninov tak získal?

Má neuvěřitelné harmonie, jeho hudba je hodně náročná – napsal nejtěžší koncert na světě! Rád bych se ho naučil, je to můj sen, ale na to bych potřeboval rok dovolené. Vypráví o tom ostatně i oscarový film Záře, který jsem viděl v dětství. Už tehdy mě ta muzika uchvátila. Nutno podotknout, že klavírista, který je hrdinou tohoto filmu, se zbláznil.

Působí hudba i jako droga?

Rachmaninovo dílo mě pohltilo, několik let jsem věnoval veškerý čas a úsilí tomu, abych se alespoň trochu přiblížil jeho romantickému stylu. Věřím, že právě díky tomu jsem pochopil strukturu tvorby hudebních forem. Začal mě velmi zajímat rukopis, kterým konkrétní autor píše. Pokud znám jednu skladbu, nacházím podobné prvky i v jeho dalších skladbách. Začalo mě zajímat, čím se jednotliví autoři odlišují. A zjistil jsem pár věcí, které jsem posléze začal praktikovat ve svých improvizacích. Tím jsem začal přemýšlet i jako autor.

To zní dost vědecky.

Zkrátka jsem pátral po písničkách a vypreparoval je harmonicky – na tyto harmonie jsem zkusil improvizovat a vybíral si různé typy akordů jeden po druhém, abych zjistil, který je nejpůsobivější a s člověkem nejvíc zamává. Vycházejí mi z toho čtyři akordy, jejichž správné kombinace stačí k tomu, aby byl laik brzy schopen zahrát pár písniček.

I člověk, kterého hudební vzdělání úplně minulo?

I ten. Vymyslel jsem speciální kreativní výuku ve hře na klavír: už mám vyzkoušeno, že kdo bude pravidelně cvičit, naučí se do půlroku zahrát několik písní a skladeb tak, aby z nich měl radost a mohl je zahrát přátelům. Mám žáky v rozmezí od pěti do 66 let, nevychovávám z nich virtuózy, ale lidi, kteří mají rádi muziku. Nenutím děti do Bacha, jemuž nebudou rozumět, ale učím je písničky z filmů Hobit nebo Jak vycvičit draka. Pak mi žáci s radostí vyprávějí, jak hráli na narozeninové oslavě ostatním. Bohužel systém našeho školství dokáže děti v mnoha ohledech odradit.

O tom určitě víte mnohé od vašich dospělých studentů.

Hlásí se mi lidé, kteří si chtějí splnit svůj celoživotní sen – a já zjišťuji, že umět hrát na klavír je snem tak každého třetího člověka. Nechtějí být špičkovými hráči, ale touží se naučit několik písní a pochopit princip. K tomu nepotřebují 90 procent hudební teorie, která se běžně probírá na základních uměleckých školách. Učím ředitele velkých firem, právníky, architekty, lékaře… Někteří z nich do hudebky nikdy nechodili, jiní se učili na klavír třeba deset let, ale jenom podle not, takže vlastně nevěděli, co hrají. Chodí ke mně i jedna paní učitelka, která hrála na klavír podle not 30 let, ale teprve teď se učí improvizovat.

Jaká je hlavní výhoda klavíru pro člověka, který s hudbou začíná?

Jeho tón už je hotový, vytvořený mechanicky, naladěný z továrny. Harmonie klavíru vychází ze stejného základu: pravá ruka hraje melodii, levá doprovod. Každý z nástrojů má své výrazové prostředky, které jiný nemá – u klavíru je základem všeho úhoz, zatímco u dechových nástrojů si tón vytvářím sám a můžu si s ním hrát. Obliba klavíru vzrostla i díky rozmístění pián v centrech větších měst, kde si na ně může zahrát kdokoli. Kdo se naučí pár akordů, je časem schopný dostat je do rukou tak, aby zahrál písničku podle sluchu. Pět akordových značek se často opakuje: od písničky Ovčáci čtveráci není daleko k hitu od Whitney Houston, motiv písně Já jsem z Kutné Hory jsem našel ve Dvořákově Novosvětské, téma z druhého Rachmaninova klavírního koncertu slyším od Celine Dion i Karla Gotta atd.

Vše už je vymyšleno… Přesto máte skladatelské ambice.

Když se hudbou zabývám takto do hloubky, je přirozené, že chci složit i něco vlastního. Rád bych napsal klavírní koncert, už jsem si dokonce vybral orchestr i dirigenta. Zajímavou spoluprací pro mě bylo nedávno CD veršovaných zamyšlení ve stylu poetoterapie – doprovázím básně českobudějovického lékaře Milana Oulehly v podání Jiřího Krampola na albu, které se jmenuje Cesta k pochopení, lásce a zdraví.

Pro mě je muzika působivá i díky tomu, že jsou v ní ukryté vzpomínky. Souhlasíte?

Samozřejmě, v tom je velké kouzlo. Například v době, kdy mě maminka čekala, zkoušela Dvořákovu Novosvětskou symfonii – a hned z koncertu pak jela do porodnice, což bylo docela dramatické. Takže Novosvětská mě provází celý život a hraju ji jinak, mnohem osobněji.

Máte ještě jiné hobby?

Rodinu jsem zatím nestihl, ale mou druhou vášní je sport, hlavně fitness. Asi po desetileté pauze jsem začal opět cvičit, čtyřikrát týdně chodím do posilovny, abych si vyčistil hlavu. Sice si musím chránit ruce, protože někdy dostávají hodně zabrat, ale od činek mám jen mozoly a ty mi při hraní nevadí. Volný čas využívám také k návštěvě špičkových koncertů. Mám tři oblíbené interprety, což jsou fenomenální čínský klavírista Lang Lang, Evgeny Kissin a Daniil Triffonov – když se někde v Evropě objeví, neodolám a letím si je poslechnout. Vstupenky bývají vyprodané za dva dny, atmosféra takových koncertů ve světě je pro mě velmi motivující. Bohužel víc než v Čechách, kde bývají jednak vstupenky o dost dražší než například v pařížské koncertní síni, a zároveň často vnímám, že publikum nedokáže výkony náležitě ocenit. Začátek koncertů provází šustění pytlíků s bonbóny, což má své etapy a je to velmi rušivé. Škoda, protože Češi jsou vynikající muzikanti. Máme pro hudbu obrovské vlohy, ale chybí nám schopnost se na ni soustředit a vychutnat si ji s požitkem, jaký si zaslouží.

Ondřej Kovář

Narodil se 14. února 1985 v Českých Budějovicích, otec Otakar hraje na trombon v orchestru Jihočeského divadla, učí a skládá hudbu, matka učí na umělecké škole housle.

Vystudoval klarinet u profesora Václava Hrušky.

Má uměleckou agenturu Pianoagency, která se zabývá kreativní výukou hry na klavír.

Letos v březnu se stal finalistou prestižní soutěže Pianista roku.

Momentálně se účastní světové soutěže v Londýně jako pianista a zároveň autor.