Písecké muzeum má nového ředitele

Co Vás vedlo k rozhodnutí hlásit se na post ředitele Prácheňského muzea?

Moje rozhodnutí přihlásit se do výběrového řízení mělo několik rovin osobních i profesních. S muzejnictvím jsem se poprvé odborně setkal v rámci studia na vysoké škole, kdy jsem kromě muzejní praxe absolvoval státní zkoušku z muzeologie. V rámci studia jsem se ovšem nadchnul pro historické stavby a v památkové péči jsem poté na dlouho profesně zakotvil. Za zásadní považuji skutečnost, že obory muzejnictví a památková péče k sobě mají poměrně blízko, takříkajíc dýcháme stejný vzduch. Koneckonců památková péče se oddělila z muzejnictví a základní idea je stejná, s tím rozdílem, že památkáři se starají o nemovitosti, muzejníci o movité předměty. Hlavním cílem je ale uchovávat památky po předcích pro budoucí generace. Jako památkář jsem měl možnost podílet se na množství významných realizací, které se s muzejním světem prolínají.  Za mezník ve své profesní dráze považuji projekt archeoskanzenu v Trocnově, který spravuje Jihočeské muzeum, a u kterého jsem stál organizačně od počátku. Právě v rámci výstavby Trocnova jsem si naplno uvědomil, že mě baví více tvořit a posouvat projekty nějakým směrem, než je pouze z pozice památkáře kritizovat.

Jaký je Váš vztah k Písku?

Narodil jsem se na Kladně, odkud jsem po skončení střední školy odešel na vysokoškolská studia do Pardubic, kde jsem se seznámil se svojí ženou, která je z Českých Budějovic. Dnes se spíš cítím jako Jihočech, jsem tu 21 let. Písek vždy hrál v naší rodině takovou privilegovanou roli, protože můj otec tady studoval lesnickou školu, navíc máme příbuzné v Chrastinách. Svoji roli sehrála i neatraktivní průmyslová oblast Kladenska, Písecko od dětství vnímám jako jednu z oáz pro prázdniny a výlety. Moje první silná dětská vzpomínka na Písek souvisí s mlékem v krabici, se kterým jsem se setkal vůbec poprvé tady v Písku v létě 1989, kdy jsme ho koupili s babičkou v obchodě na náměstí. Stálo 5 korun a vzali jsme tehdy celý karton, který jsme Trabantem slavnostně přivezli domů. Město Písek je krásné, jako dítě jsem nevnímal jeho urbanistický rozměr, to vidím až nyní. Je tu řeka, je tu zajímavý terén, což činí město atraktivnější. Díky souvislé historické zástavbě se ve městě cítí člověk příjemně, má se na co dívat. Město je pestré, zástavbu střídá zeleň, všude je relativně blízko.   

Byl jste dříve návštěvníkem Prácheňského muzea, chodil jste na přednášky či nějaké muzejní akce?

Jako historik a památkář jsem samozřejmě muzeum reflektoval, úplně poprvé jsem byl v přednáškovém sále na besedě se známým jihočeským historikem Zdeňkem Bezecným, který přednášel o Schwarzenbercích. Navštívil jsem i několik výstav, pamatuji si výstavu o řeznickém řemesle, neboť děda i babička v tomto oboru pracovali, takže na této výstavě jsem byl s širší rodinou. Neunikla mi povedená výstava Jitex, osobní vztah mám k pravidelně vystavovaným dílům píseckého malíře F. R. Dragouna.

Jak vidíte slabé a silné stránky muzea?

Určitě se sluší vyzdvihnout přednosti, kterých má písecké muzeum celou řadu. Je to jeho starobylost, silné osobnosti, se kterými je spjaté i historický prostor píseckého hradu, kde muzeum sídlí. Je pravdou, že složitý komplex historických budov není pro muzejní provoz z dnešního pohledu úplně ideální, ale vnímám jako samozřejmost, že se náplň a provoz musí přizpůsobit domu, ne obráceně. Památky je třeba vnímat s pokorou a kdo jiný by je měl respektovat více než muzeum. Největší současnou devizou muzea jsou určitě jeho pracovníci, celý kolektiv, což je vidět i na práci muzea z venku. V rámci kraje jsou respektovaní například písečtí archeologové, kteří patří ke špičce v oboru. Zapracovat bude třeba určitě na nových expozicích, neboť ty stávající, byť jsou odborně ceněné, v 21. století neobstojí, či na větším zviditelnění a propagaci muzea jak v reálném, tak virtuálním světě. Je třeba mít na paměti, že činnost muzea je mnohem pestřejší a širší, než se zdá z pohledu zvenčí. Muzeum především pečuje o sbírky, musí je evidovat, ošetřovat, uchovávat a prezentovat. Jako téměř každé muzeum se potýkáme s nedostatkem prostoru v depozitářích, což bude rovněž třeba co nejdříve řešit.

Jaké se vám líbí nové muzejní expozice v rámci republiky? Brzy nadejde čas na nové expozice i v Písku...

Nové expozice v rámci kraje máme v Budějovicích, ve Strakonicích či v Táboře. Jsou soudobé, moderní i hojně navštěvované. Nedávno jsem třeba navštívil menší expozici o šumavském skle v Kašperských Horách, i ta je moc hezká. Podle mě by hlavním kritériem měla být nadčasovost, aby expozice tak rychle nestárly. Souhlasím s odcházejícím panem ředitelem, že hlavní předmětem zájmu v muzeu by měl být exponát. Audiovizuální technika dokáže expozice vhodně doplnit, nesmí ale převážit, aby děti neběhaly od monitoru k monitoru, aby se nezaměnily cíle za prostředky. Technika by v muzeu i v životě měla být podpůrnou věcí, pomůckou, jako hůl či brýle, prostředkem pro lepší zážitek. Možnosti přináší třeba rozšířená realita – můžeme ukázat jaký býval hrad v době vzniku, jedna místnost je tak využitelná dvakrát: jednak pro expozici, ale zároveň lze ukázat, jak vypadala v minulosti. Do budoucna bych chtěl více prezentovat objekt hradu, to je moje vize, a zároveň mít vlastivědné muzeum – v tradičním slova smyslu, nikoliv se soudobou negativní nacionalistickou konotací. Muzeum, které poučí o vlasti a o regionu, takové místopisné muzeum. Mít v něm hezkou multioborovou expozici, kde se vše prolíná, buď s časovou nebo i jinou linkou a zejména prezentovat vše v souvislostech, nikoliv samostatně. Některé specializace, například etnografii bych třeba mnohem raději instaloval na nějaký samostatný objekt lidové architektury – in situ je expozice vždy mnohem autentičtější a uvěřitelnější.

Jako nejzazší mezník pro dokončení nových expozic vidím rok 2034 – bude to 150 let od založení muzea. Příprava nových expozic potrvá, zároveň už na nich ale pracujeme. Brzy bude možné pro veřejnost prezentovat návrh nové expozice v písecké městské elektrárně, která bude novou pobočkou muzea. Nové expozice budou samozřejmě i finančně nákladné, takže do jejich přípravy je třeba započítat čas na hledání vhodného dotačního titulu, dále potom čas na samotnou realizaci. Zároveň je třeba mít na paměti, že se vždy může něco stát, například se zruší soutěž a podobně, je proto třeba počítat s časovou rezervou.

Vystudoval jste kulturní historii, které období dějin máte nejraději?

Nejbližší je mi druhá polovina 19. století až do první světové války.  Specializuji se na lidovou architekturu a schwarzenberskou stavební činnost v širších souvislostech zahrnující například i péči o tyto objekty, či jejich prezentaci a využitelnost.

Prozradíte ještě něco o sobě – jaké jsou Vaše koníčky?

Mám to štěstí, že práce je mým koníčkem. Mám za sebou mnohaletou opravu vlastního historického objektu, což mi pomohlo velmi v praxi – je totiž velký rozdíl být památkář z paneláku a být památkář, který sám opravuje starý dům. Zároveň se rovněž věnuji sběratelství, zajímají mě staré plakáty, pohlednice, či předměty související s prodejem a distribucí kávy a obecně stará reklama.

Prácheňské muzeum v Písku vzniklo v roce 1884, mezi jeho nejslavnější ředitele patří profesor August Sedláček, historik s ohromnou publikační činností. Muzeum se stará o 170 tisíc sbírkových předmětů ze všech oborů lidské činnosti. Sídlí v objektu bývalého královského hradu ze 13. století na náměstí v Písku. Mimo hlavní budovu spravuje Památník Adolfa Heyduka, skvěle zachovaný secesní dům básníka stojící v Tyršově ulici v Písku a Památník města Protivína, menší muzeum sídlící na Masarykově náměstí v Protivíně. Muzeum udržuje také pozorovací věž na břehu rybníka Řežabinec u Ražic, kde realizuje již téměř padesát let vědecký výzkum ptactva. V roce 2023 muzeum navštívilo přes 35 tisíc návštěvníků.