Porákova vila 2030

Ta vzpomínka zůstala jen v obrysech – před čtrnácti lety, v červnu 2016, stál Eduard Benc na téhle terase a vyprávěl pro časopis Barbar, jaké má sny. Bylo mu třicet let, manželce devětadvacet, a teprve rok ten barák vlastnili. „Už od dětství jsem chodil kolem a říkal jsem si, jaké by to bylo, kdyby se povedlo Porákovu vilu opravit. A teď to konečně může začít,“ řekl tehdy.

Vstane od stolu a jde ten časopis najít. Dřevěná podlaha tlumí jeho kroky a on ví, že našlapuje v místech, kde tenkrát nebyly ani stropy, jen připravené trámy, které měli položit řemeslníci, ale nemohl najít partu schopných a rychlých chlapů, tak část práce udělal sám. Padaly mu termíny, které si naplánoval, ale odhodlání bylo obrovské – nejdřív musel naložit desítky náklaďáků sutí a škvárou, aby ještě do konce roku 2016 stihl stržené stropy znovu postavit a vyměnit střešní krytinu. Jak jsme tím vším mohli projít, říká si, když prochází archiv novinových výstřižků, které si celou dobu zakládal. Je v nich všechno: tady jsme začínali, tady na chvíli došly peníze, tady už jsme s dětmi. Čtrnáct let života vlepených do jednoho sešitu.

V MAJETKU VŠEHO LIDU

S manželkou Lucií jsou lékaři. On v Čechách, ona v Rakousku. I proto se rozhodli, že zůstanou v Loučovicích, na obě strany hranice do práce se odtud člověk dostane rychleji, než většina Pražáků jezdila před otevřením čtvrté a páté trasy metra. Do toho domu se zamiloval on a ona souhlasila. Dlouho si k němu hledala cestu. On netlačil. Věděl, že není kam spěchat, že mají kde bydlet, a jestli to jednou vyjde, bude to splnění velkého snu. Že to bude událost pro celé Loučovice, kde vila dlouhé roky chátrala. Po vyhnání Porákovy rodiny na konci války se stala majetkem všeho lidu, aby ji všechen lid obdivoval, ale nikdo do ní nedával peníze.

Nalistoval ten článek. Rozpočet opravy byl vyčíslený na desítky milionů korun. „Dotace? Nedokázal jsem najít jedinou vhodnou. Jasně, šlo by tu udělat domov důchodců z evropských peněz, počkat si pět let a pak to celé zrušit. Jenže já jsem tady doma, vyrostl jsem tu a neumím si představit, co by o mně lidi říkali. Musíme to opravit za své, musíme si na to vydělat,“ prohlásil v červnu 2016. Ví, že to bolelo celou rodinu, že jedna půjčka střídala druhou, ale že při něm celou dobu stála žena. A teď je to konečně za nimi. V přízemí si otevřel ordinaci, v patře jsou apartmány a nahoře bydlí. Nebyla to zbytečná investice.

NEZVANÍ HOSTÉ

V roce 2017 vyměnil všechna okna. Konečně sem přestali chodit lidé, kteří přeřezávali zámky, aby se dostali dovnitř. Následujícího roku je to přestalo bavit úplně, protože interiér vypadal jako jedno velké staveniště, už to sem nelákalo lovce fotografií, kteří tu hledali atmosféru 20. let, kdy celý objekt vznikl. Pak práce chvíli stála, Bencovi šetřili peníze, ale už v roce 2020 měli hotový první pokoj. Pak druhý, sedmý, patnáctý.

„Jsou tady,“ volá paní domu ze vstupní haly na svého muže, aby sešel po schodišti dolů a přivítal se s novináři a shrnul těch čtrnáct roků dřiny. Seběhne dolů, zastaví se před portrétem továrníka Poráka a jako vždycky ho trochu zamrazí v zádech, když si vzpomene, že Eugen Porák zemřel ten rok, kdy se Eduard Benc narodil. Tu spojitost cítí a ví, že si on nevybral dům, kde konečně žije, ale dům si vybral jeho. Jen není továrník, aby mohl vilu s desítkami pokojů obývat sám, část pronajímá a lépe tak splácí hypotéku nebo účty za topení. Přivítá se s hosty a usměje se nad první otázkou, kterou dostane: „Jasně, že bych do toho šel znovu. Pojďte dál, uvidíte, že to stálo za to.“

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V LETNÍM DVOJČÍSLE JIHOČESKÉHO ČASOPISU BARBAR! V TRAFIKÁCH V PRODEJI ZA 49 KČ. 

Předplatné můžete pořídit zde.