Posedlá tancem
Tančíte ráda?
Aby ne. Tanec je dokonalým prostředkem k relaxaci, je to nejstarší umění, které vždy dokázalo spojovat společnost a ladit ji na stejnou, velmi pozitivní strunu.
A jak se v Čechách žije s láskou k současnému tanci?
V Čechách – upřímně – velmi těžce. Současné umění nemívá na růžích ustláno, ale tanec je na tom, bohužel, u nás ze všech druhů umění nejhůř. Už od polistopadových let naráží na četné bariéry. V mentalitě i systému, ale to by bylo na jiný rozhovor. Podstatné je, že přes to všechno vzkvétá.
Co si má člověk pod pojmem současný tanec vlastně představit?
Všechno, co na profesionální úrovni používá jako základní výrazový prostředek řeč těla, ale neřídí se klasickým baletním slovníkem. Od abstraktních děl zkoumajících pohyb v prostoru a jeho detaily, přes fyzické divadlo propojující taneční a pohybové formy s divadelními prvky, až po přesahy k moderním technologiím různě propojovaným právě s pohybem. Světelný design, film a multimédia výrazně ovlivňují řadu tvůrců. Je to nesmírně barvitá škála možností, tanec se neuzavírá jen do svého vlastního světa, ale aktivně komunikuje navenek.
Dalo by se říct, že jste svůj život zasvětila pomoci současnému tanci. Proč právě jemu?
Kdo pochopil a zažil na vlastní kůži, jak tanec dokáže kultivovat tělesnou i duševní stránku osobnosti, musí mu nutně propadnout. Vrcholná díla, která se snažíme vozit i do Čech, ve vás rezonují i řadu dalších let. Nejen díky estetickému zážitku. Mnoho tvůrců vás zároveň nutí přemýšlet o věcech jinak a to je strašně zdravé.
Pomoc nějakému oboru je poměrně široký pojem. Co všechno zahrnuje?
Velmi zjednodušeně je to na jedné straně získávání peněz a nastavování spravedlivějších podmínek při udělování grantů na kulturu, na druhé straně budování renomé českého tance v zahraničí a vedle toho je to i osvěta mezi diváky.
Jak je na tom renomé českého tanečního umění v zahraničí?
Velmi dobře. Poslední roky neuvěřitelně stoupá, je skvělé sledovat úspěchy na zahraničních scénách a nabídky koprodukcí, uměleckých rezidencí i hostování. Sotva najdete obor, který by za Českou republiku zaznamenal takový vzestup zájmu.
Co publikum? Už je otevřenější?
Diváci, to je samostatná kapitola. Nebyli v Čechách na nic podobného zvyklí a velká část z nich je dost konzervativní, ráda spoléhá na osvědčené tituly i tradiční klasické techniky. Je tu ale i mnoho těch, co chtějí zažít něco jiného, vyhnout se obvyklým klišé a naladit se na experiment. Současný tanec dává divákům obrovskou svobodu, nenutí ho rozumět příběhům, naopak se jim vyhýbá. Nechává je naladit se na stejnou strunu a rozvíjet fantazii v rámci svých individuálních zkušeností a pocitů. To je krásná svoboda, když si ji dokážete užít. A lidí, které to baví, každopádně přibývá.
Takže nějaký posun vidíte. Co se vám naopak ani po letech nepodařilo změnit?
Postkomunistické dělení na příspěvkové organizace (automaticky čerpající z veřejných prostředků) a vedle toho dynamicky se rozvíjející nezávislý sektor. To vytváří nerovné podmínky. Současný tanec patří do té druhé kategorie, je odkázaný pouze na granty, to je velmi tenký led, který nevytváří profesionální podmínky pro jeho existenci. Stát podle statistik nedává ani polovinu toho, co by tanec pro základní přežití potřeboval. To nemluvím o jeho rozvoji nebo cílené analýze potřeb. Kraje a obce se při své autonomii chovají velmi různě, často macešsky k nezávislé scéně. Jedině Praha dokázala zavést víceleté financování i pro tuto oblast, slibně se vyvíjejí snahy na Plzeňsku, ale stále je tanec opomíjený, braný jako menšinový žánr.
Pojďme zpět k té umělecké části. U nás si jen těžko můžeme představit označení „celebrita“ ve spojení s tanečníkem či choreografem. Je tomu v zahraničí jinak? Existují tam skutečné hvězdy, které širší veřejnost zná?
Nemyslím, že by si osobnosti jako Sasha Waltz či Ohad Naharin, kteří například letos přijedou na TANEC PRAHA 2015, přály, abychom je nazývali celebritami. To je označení bližší showbusinessu, nicméně povědomí o špičkové kvalitě je venku určitě výrazně vyšší. Platí to zvláště o choreografech, ale i vybraných tanečnících.
Myslíte, že jednou u nás může vyrůst soubor světové úrovně a renomé?
Za daných podmínek to zcela prakticky není možné, nemáme tu jediný taneční dům v pravém smyslu slova, který by poskytoval scénu i zázemí, tedy zkušebny, dílny, techniku a podobně. A žádné solidní finance. Máme tu ale velký potenciál v talentovaných mladých tanečnících i několik výrazných tvůrců propojených s děním v zahraničí. Může to být otázkou několika let, pokud Ministerstvo kultury skutečně podpoří živé umění, ale taky se toho vůbec nemusím dožít.
Festival TANEC PRAHA je pověstný tím, že vozí do České republiky každoročně nejslavnější zahraniční soubory. Jak hodně se jejich požadavky liší od těch, na které jste zvyklá z divadla PONEC?
Na jedné straně musím říct, že ty největší osobnosti jsou strašně skromné a lidské, většinou nemají manýry hvězd, které dobře známe z filmu nebo opery. Na druhou stranu pochopitelně vyžadují vysoce profesionální podmínky, solidní servis, zázemí, a my dáváme i něco navíc. Vytváříme s naším malým týmem velmi krásnou atmosféru, na niž řada umělců léta vzpomíná, vozíme menší produkce po regionech a ukazujeme tak tvář naší země i jinak, než ji známe z turistických průvodců. Vztah těchto lidí k naší zemi je pak moc krásný a vstřícný.
TANEC PRAHA se už dávno nekoná jen v Praze. Letos se chystáte i do Budějovic, Krumlova nebo Tábora. Jaká představení tam přivezete?
Program pro regiony musíme přizpůsobovat prostoru, protože ne všude je k dispozici technicky dobře vybavená scéna, a v neposlední řadě financím. Hledáme proto kombinaci českých a zahraničních umělců, vždycky s důrazem na vysokou kvalitu. Letos na jihu Čech uvidíme špičkové české soubory, například NANOHACH nebo DOT504, ale zvláště v Budějovicích to budou mezinárodní koprodukce. Pro skupinu DOT504 vytvořil slovensko-řecký pár Fruček – Kapetanea nové dílo v ryze zahraničním obsazení. Vybrali si silné téma – „Kolektivní ztráta paměti“ tvrdě apeluje na reflexi násilí v naší společnosti. Kromě toho uvede japonský umělec Yukio Suzuki site-specific projekt ve veřejném prostoru, kam zapojí jak české, tak zahraniční tanečníky. Určitě je na co se těšit.
Je ve vašem životě ještě místo na něco dalšího, kromě tance?
Mám rodinu, pravda obě děti už mi doslova přerostly přes hlavu. Ale i tak je to věčné dobrodružství. K tomu miluju přírodu a umím si jí užívat, zvláště v Pošumaví. A stále ještě aktivně sportuju, hraju závodně volejbal, což je skvělé odreagování, v létě jezdím na kole, obzvlášť ráda na Třeboňsku. Zimní sezóna mě vždycky vyláká na lyže, v Čechách raději běžky, na sjezdovky jezdím do ciziny. Taky mě baví potápění, jakkoli mi na ně čas v posledních letech nezbývá.
Působíte hlavně v Praze, ale kořeny máte tady na jihu…
Táta byl z Kamenice nad Lipou, bral nás od Vysočiny po Šumavu všude, největší zážitky jsem měla z letních prázdnin v Povydří a zimních na Filipově Huti u Modravy, vraceli jsme se tam často. Pak se má sestra rozhodla přestěhovat do Pošumaví a začala také pečovat o synagogu ve Čkyni. Po dvaceti letech úsilí se ji nedávno podařilo nádherně rekonstruovat a otevřít i pro umění. Jezdím tam stále, máme tam skromné zázemí uprostřed lesů, koně, psa, spoustu zvířat, co si v Praze nelze představit. Moje práce mě nutí hodně cestovat, proto nejraději trávím volný čas právě na jihu Čech.
Profil:
Yvona Kreuzmannová
Narodila se 21. dubna 1963, vyrůstala v Praze, ale stále se vrací do Pošumaví.
Po gymnáziu pracovala v cestovním ruchu, ten pak studovala na VŠE. Odtud přešla na taneční katedru HAMU k bádání o teorii, historii, kritice a dramaturgii.
Je předsedkyní a zakladatelkou neziskovky Tanec Praha, která pořádá festivaly TANEC PRAHA, ČESKÁ TANEČNÍ PLATFORMA, provozuje PONEC – divadlo pro tanec a koordinuje projekt Tanec dětem.
Pracovala jako externí poradkyně pro náměstka ministra, později i pro ministra kultury ČR.
V letech 2008–2011 byla uměleckou ředitelkou projektu Plzeň 2015 – Evropské hlavní město kultury. Zásadní měrou se zasloužila o získání tohoto prestižního titulu.
Je aktivní v mezinárodních sítích a porotách. Vytrvale lobbuje za nezávislé umění a nevládní neziskové organizace.
Jejím nejvyšším oceněním je rytířský Řád za zásluhy od prezidenta Francie, který jí byl udělen za mimořádný přínos pro rozvoj evropské kulturní spolupráce.
Vychovává dceru a syna (17 a 15 let).