Přežil svou smrt. Kvůli graffiti

Dvaatřicetiletý Jakub Štark z Českých Budějovic krášlí města, domy, školy, fabriky, ale i kluby a restaurace už deset let. K malování je připoutaný odmalička. Už v jeslích obkresloval z knížek zvířata. Jako teenager vzal do ruky sprej a prožíval adrenalin asi jako každý graffiťák. Jenže právě graffiti ho dovedlo v jednadvaceti na pokraj života a smrti. V nemocnici bojoval. Vyhrál. Dnes plní lidem sny.

„Po revoluci vycházely barevné komiksové časopisy. Táta mi graffiti vystřihával, věděl jsem, jak vypadá graffiti například z Berlína a podle toho už jsem si zkoušel psát celou abecedu. Tady toho moc nebylo, objevovaly se tu pouze podpisy,“ vzpomíná Jakub.

Z jeho úst padá slovo tagy neboli podpisy. Ty se podle něj objevovaly odjakživa všude ve světě. V nejstarších kulturách. Na graffiti se dívá tak, že vychází z lidské přirozenosti, a že si lidé značili místa, kde pobyli. Přirovná je ke zvířatům, protože ta si také značkují území. S počátky graffiti a street art jsou podle Jakuba spjaté i dávné nástěnné malby v jeskyních a v nich otisknuté ruce.

NEMÁ RÁD STERILNÍ MÍSTA

Jakub se vyjádřil pomocí spreje prvně ve čtrnácti letech. „Začínal jsem na zastávce, kde jsem dělal malej nápis PEACE. Taky jsem sprejoval u tratě a chodili jsme s kamarádem do různých rozestavěných baráků, které se nikdy nedodělaly. Byli jsme tam, jak dlouho jsme chtěli,“ říká Jakub.

Pokaždé mu štěstí nepřálo. Jako teenager musel utíkat před policisty. „Dřív tady nebyly legální plochy, snad jedna. Dneska je jich víc, například na Vltavě,“ připomene. Když už je zeď zaplněná graffiti a přijde další sprejer, začnou se obrazce překrývat. V Berlíně podle sprejera není tolik legálních zdí, ale přes léto to tam hodně žije. Graffiti se rychle převrstvují.

Jakubovi vadí, když někdo poničí památky. Neodsuzuje však děti, které si udělají podpisy na sídlišti či v uličkách. „Mně to nevadí. Chápu, že pro někoho jsou to zničená místa. Beru to jako přirozenost. Vidím to tak, že město žije. Když přijedu do města, kde není ani čárka, tak je to sterilní místo a zdá se mi to divný,“ srovná tmavovlasý muž s jizvou na obličeji.

PROBILA HO ELEKTŘINA

Na tu rýhu se ho zeptám. On se odmlčí a napije se zeleného čaje. Známka toho, že se mu něco přihodilo, když sprejoval, pomyslím si. „Bylo mi jednadvacet, když jsem šel z města za světla přes lávku na nádraží a chtěl jsem si pro inspiraci vyfotit graffiti na vlaku. Vylezl jsem tedy na hranu proti vagonu a vyfotil jsem to. Samozřejmě jsem věděl, že tam nemám co dělat. Byl jsem zapálený do focení a probilo mě z metru a půl elektrické vedení. Zůstal jsem na střeše a hořel jsem. Seškrábal jsem se ze střechy vagonu a spadnul dolů. Přiběhl nádražák a uhasil mě bundou,“ popisuje úraz.

V nemocnici ležel půl roku. Prvních čtrnáct dní v kómatu. Pak prožíval nejtěžší chvíle svého života. „Měl jsem halucinace, bylo to peklo. Odehrávaly se mi v hlavě živé příběhy, kde byly zamotané i graffiti. Byl jsem na hranici se smrtí, převezli mě do Prahy. Fyzicky jsem se cítil, že na to mám, ale jinak to bylo psycho. Naši se zajímali o buddhismus, takže mi v nemocnici říkali i některé nápomocné myšlenky. Vzal jsem si z toho něco, například to, že bolest jsem si představoval jako teplo,“ přibližuje stav.

Černé myšlenky ho neodradily od graffiti. Jakub byl v nemocnici přesvědčený, že se chce sprejerstvím živit. K uzdravení mu pomohl i tanec breakdance. Věnoval se mu od mládí a měl díky němu dobrou fyzičku. V nemocnici nikdo nevěřil, že se Jakub k tanci opět vrátí. Pomocí cviků jógy se mu to podařilo. Po úraze má občas bolesti, třeba když se mění počasí. Fyzickou práci jinak zvládá bez problémů.

POMALUJ MI BARÁK

Graffiti a street art začaly Jakuba živit přibližně rok po úraze. Od té doby se vypracoval. „Posunul jsem se v technice malování. Lidi mi řeknou, jaké mají přání a většinou mi nechají volnou ruku. Zvolí například džungli. Já si najdu fotky džunglí a v daných barvách udělám návrh na počítači. Pak to doladíme se zákazníkem. Každý chce něco úplně jiného,“ přemítá sprejer.

A technika? Nejraději při práci používá sprej, dílo může domalovat například štětcem. Záleží na velikosti plochy. „Když maluju na dodávku, tak vezmu sprej a dodělám to airbrushem a štětcem,“ vypíchne příklad. 

Pouští se rád také do portrétů. Dělá je ve vlastní stylizaci. „Udělám malý obrázek, někomu ho dám a má z toho radost. To mě těší. Samozřejmě když mi někdo řekne: Tady máš barák, kterej chceme pomalovat, tak mám taky radost,“ doplní.

Jenže velké plochy z lešení jsou náročné. „Je těžké u toho vydržet a mít energii. Snažím se, aby celek vyzařoval správnou atmosféru. Je složité se do toho naladit, když sprejuju velkou plochu a chci to dotáhnout do finální podoby,“ nastíní.

GRAFFITI UMÍ KOMUNIKOVAT S LIDMI

Ve městě se snaží pomocí spreje nabudit co nejlepší atmosféru. „Pokud mám průčelí domu a udělám tam něco nečekaného, zajímavého, vytvoří to v kolemjdoucích různé pocity. Jedou ráno na kole do práce a vidí místo šedivých domů pomalované průčelí, vytrhne je to ze stereotypu. To je právě ta komunikace, která mě baví mezi lidma a graffiti. Užívám si zapojení díla a jeho souznění s prostorem,“ shrne Jakub Štark.

Pro inspiraci nechodí daleko. Čerpá ji v přírodě. Vyfotí si oblohu, jak zapadá slunce, ale nechá se inspirovat i stroji, konstrukcemi, architekturou. V budějovickém klubu Street Beat Beseda vyjíždí metro, které je inspirované Berlínem. Další jeho tvorba je v Maďarsku, Nizozemí, ale i v irském kadeřnickém salonu. V Berlíně ho sprejeři například ocenili za jeho originalitu a také za to, že do díla vkládá kus sebe.

Sprejeři by se podle Jakuba neměli kopírovat. Považuje to za stěžejní bod. Důležité je podle něj jít svou vlastní cestou. Samotného Jakuba v začátcích motivoval Američan Seen z New Yorku. „Dneska mě spíš motivují mí kámoši, právě když vytváříme něco dohromady. Lidí, co se věnují graffiti a street art na profesionální úrovni, moc v Čechách není,“ tvrdí sprejer s podpisem 8ROX nebo Robot-X.8203.

„Používám kratší formu 8ROX. Už mě nebaví psát celou značku. Bylo období, kdy jsem to bral jako srandu, že člověk je v podstatě robot. Jím jsem byl taky po úrazu, když jsem nemohl pořádně chodit,“ pousměje se.