Sběratel sněhu a příběhů

Kdo je sběratel sněhu?

Dvaadvacetiletý kluk Dominik, který se hledá, neví, co od života chce. Paradoxně se nekouká za sebe, co bylo, ho nezajímá. Zároveň vytváří sbírku něčeho, co už taky neexistuje. Je zvláštní povaha. Sbírá čas ve sněhu. Vytváří sbírku, která je úplně zbytečná.

Tím, že sbírá sníh, sbírá vlastně přítomnost. Ale sníh roztaje a přítomnost už není...

A on ji má v tom pytlíku archivovanou napořád. Ale co se stane se sněhem, když ho dáme do mrazáku? Změní tvar a je z něj taková bíložlutá hrouda. K čemu jednou bude? Je v tom obrovská pomíjivost.

Na Facebooku jsi psal: „Přivedli jsme na svět miminko, ale tím to nekončí – v tiskárně se právě rodí moje nová knížka, román Sběratel sněhu. Volně navazuje na novely Kathy a Café Groll.“ Třetí děcko a třetí beletristická kniha. Bude další děťátko a další kniha?

Třetí dítě přišlo v době, kdy jsem román dokončoval. Ono to spolu koresponduje v čase. Loni jsem spoustu věcí rozdělal a letos je dotahuji. Ať je to Sběratel sněhu, na kterém jsem začal pracovat na přelomu roků 2016 a 2017, nebo Ta továrna, kniha o fabrice, která stojí vedle našeho domu v Riegrově ulici. Loni jsme si s manželkou zadělali na holčičku. Další knížky budou, další děti spíš ne, mám pocit, že teď už nás je akorát. Pět je dobré číslo dohromady, ale kdyby bylo další dítě, už se to špatně počítá i hlídá.

Prvotinu Kathy jsi věnoval Marušce.

Maruška byla moje teta, v knížce se objevuje jako dítě, je to dcera babičky Kathy. O jejím příběhu mi řekla úplně nejvíc. Byla to tátova sestra, která se o něj postarala, když babička Kathy zemřela. Tenkrát Maruška řekla, že táta nepůjde do dětského domova, že si ho nechá u sebe. Z pozice starší sestry se starala o tři mladší sourozence, vytvořila jim nový domov. My jsme jí dokonce říkali babi, protože na nás sehráli takovou kamufláž. Vyrůstali jsme s tím, že to je naše babička, a když jsme byli starší, zjistili jsme, že to je tátova sestra.

U ní jsi našel kufřík a v něm dokumenty o pravé babičce Kathy?

Kufřík měla doma a dovolovala mi prohlížet si staré fotky, mezi kterými byly i staré dokumenty, týkající se rodinné historie a odsunu Němců.

Musí si ten, kdo sáhne po Sběrateli sněhu, nejdřív přečíst tvoje předchozí knihy Kathy a Café Groll?

Ne, knížky jsou samostatné, ale mám rád, když jednotlivá díla tvoří dohromady jedno dílo. Když knížkami procházejí stejné postavy, třeba se tam jen mihnou. Když jsi pozorný čtenář, tak si jich všimneš. Podle mě to je odměna pro pozorného čtenáře. A proto i ve Sběrateli sněhu se objeví postavy jak z Kathy, tak z Café Groll.

Při čtení Sběratele sněhu mě chvílemi napadala duchařina. Mrtvý Josef ví, co se stane… Přemýšlela jsem i o tom, jestli kluci netrpí schizofrenií, když vidí mrtvé, slyší hlasy.

Oni ty hlasy reálně slyší, nemají jen pocit. Jsou dva, kteří toho Josefa vídají, takže můžeme předpokládat, že jsou duševně v pořádku. Člověk nemůže pochybovat, že duchové existují. Já znám tolik lidí, kteří je viděli, že tomu musím věřit.

Jak dlouho shromažďuješ informace pro napsání knihy?

Některé příběhy sbírám celý život. Několik let si píšu deník a když slyším nějaký střípek z rodiny, nebo z okruhů, které mě zajímají, zachytím ho, zapíšu a občas po něm sáhnu. Příběhy, které se týkaly války a první republiky, mě vždycky zajímaly. Chodil jsem za babičkou Josefou, to byla maminčina máma, a chtěl jsem, aby mi říkala, jaké to bylo, když byla malá. A babička mně před spaním vyprávěla, jak vyrůstali, co dělali, jak chodili už od pěti let do práce. Rád jsem to poslouchal s nechával jsem si to opakovaně vyprávět. Řekl jsem si, že když mi vyšla druhá knížka, asi by bylo dost dobré napsat třetí. Ten nápad mi zrál v hlavě a použil jsem příběhy, které se mi v tu chvíli hodily. Mám spoustu jiných historek a sesbíraných zážitků, které použiji někdy jindy.

Tahle kniha vznikala rok?

Nastavil jsem si termíny a pak je dvakrát posunul, což mi bylo vůči nakladatelství Vyšehrad dost nepříjemné, protože jsem už na začátku mohl říct, že knihu napíšu za rok a půl. V tom jsem vůči sobě přísný. Mám pocit, že to, co slíbím, bych měl dodržet. To nás učil i táta, vždycky říkal: Co jsem slíbil, musím splnit. A já se o to snažím jak vůči rodině, kamarádům, tak v práci.

Termín je závazný. Možná kdyby nebyl, ještě bys příběh piloval?

Možná jo. Je dobré, když se věci uzavírají zavčasu. Já bych se v knize dokázal nimrat strašně dlouho a nikdy bych ji nedokončil. Je třeba opravdu říct: Dost, stačilo. Ale ideální je mít ji pak komu dát k přečtení. Když knihu nevydávám vlastním nákladem, dostává ji nakladatelství, má redaktory a editory, kteří s textem pracují a dokážou poradit, co je dobré napsat jinak.

Každý příběh je strhující, nutí čtenáře zůstat u knihy až do konce.

První dvě novely byly krátké, daly se přečíst za jeden večer.

Chceš držet čtenáře v pozornosti?

Při psaní na to myslím, protože knížka tě má bavit. Spousta autorů píše skvěle, ale schází jim příběh. Snažím se, aby měl čtenář z té knížky opravdu zážitek a aby si nakonec řekl: „Ty bláho!“ Sám to mám u knížky rád, když nakonec překvapí. Člověk si nemusí říct: „Ty bláho, Honza to skvěle napsal,“ ale stačí mi, když si pomyslí: „Ty bláho, jo takhle to bylo, to mě předtím nenapadlo.“ U Sběratele sněhu taky pochopí, že některé situace se mohly odehrát trochu jinak, že stačí vědět víc, a najednou se na věci díváš úplně jinýma očima.

Povzbuzuješ patriotismus u Jihočechů, kteří jsou sami o sobě patrioty. Součástí prvotiny Kathy byl letáček s popisovanými místy, po kterých se mohli čtenáři vydat.

To by se dalo udělat i tady. S nakladatelstvím Vyšehrad jsme o tom nepřemýšleli, zkusím jim to nabídnout. Nastavili specifický marketing, celostátní a lokální, protože budějovický čtenář přijme knihu úplně jinak. Tím neříkám, že je to knížka jenom pro Budějčáka, ale pro něj je to určitá deviza, že ta místa zná. Stejně jako když čteš Kateřinu Tučkovou, tak poznáš ten brněnský Cejl, a ve chvíli, kdy znáš Cejl osobně, bydlíš tam nebo tudy chodíš, příběh prožíváš úplně jinak.

Kromě Budějčáků ale oslovíš další čtenáře, kteří by možná chtěli vidět místa, kde se příběhy odehrávají.

Pak můžou přijet do Budějc a klidně se po těch místech společně projdeme.

Děláš průvodce po Budějcích?

Občas dělám prohlídky, vždycky na nějaké téma. Okruhy občas i souvisejí s knížkami. V říjnu bude další, po zdejších nevěstincích z dvacátých let. Nastudoval jsem toho dost pro novelu, lze o tom vyprávět, lidi to baví.

Co to s tebou dělá, když chodíš po místech, po kterých chodili tvoji předkové? Anebo po místech, která už neexistují, nebo se změnila?

Naše rodina je z několika míst, převládá jihočeské pohraničí, Novohradské hory a Šumava. V Budějcích jsme v jedné linii v sedmé generaci. Je fajn procházet se městem, nemít jen pocit, ale vědět, že se tady se narodila babička mého dědy, nebo že se na Pražské narodil můj táta. I když ten barák nestojí, tak to tam nejenom vnímáš, ale víš to. A nejenom pro mě je silné být v místech, která už dneska neexistují a která jsou nějak spojená s naší rodinou.

Jaké jsou reakce příbuzných?

Veskrze pozitivní. Mám pocit, že jen malá část rodiny se se mnou přestala bavit, ale jen ta část, se kterou jsem stejně do té doby příliš nekomunikoval. Ale jinak příbuzní chodí na autogramiády, o knihách se bavíme, ptají se mě, jak to u nás v rodině doopravdy bylo.

Kolik času strávíš na matrikách?

Dnes už je většina věcí na internetu, digitalizovaná. Chce to němčinu a nějaké základy latiny a starého písma, což jsem vystudoval, takže mi zase toho času tolik nebere. A navíc mě to baví.

Vedle tří románových příběhů jsi spoluautorem dvou odborných textů, knihy Ten dům a Ta továrna. Kniha Ten dům je o domě, kde bydlíš s rodinou. Věděl jsi něco o historii domu, než jste se do něj nastěhovali? Anebo jsi ji zpětně dohledal?

Nevěděl jsem vůbec nic, ale pak jsem zjistil, že si ten barák našel nás. Vlastnil ho Alois Terš, který byl v Trhových Svinech učitelem mého dědečka. Potkali se jako učitel a žák, ve 30. letech tam Terš učil na měšťance. Nebo je zajímavé, že jsem si jako diplomovou práci na vysoké zvolil příběh Karla Hlubučka – a ten jezdil za Aloisem Teršem do domu, kde dneska bydlíme. Navíc přivedl Terše k malování. Koupíš dům, o kterém nic nevíš, a zjistíš, jak přes něj chodili lidi, kteří s tebou nějak souvisejí.

Možná budeš inspirovat lidi, aby šli po stopách svých předků.

Ono to stojí vždycky za to. Člověk možná odhalí věci, které jsou nepříjemné, ale tím, že je sám neprožil, nemusí z nich mít traumata. Nemůže za chyby svých rodičů nebo jejich rodičů. Ale vedle toho se objeví velké příběhy. Moje babička měla bratra, který v roce 1944 odešel na Slovensko, kde se zúčastnil Slovenského národního povstání a umřel tam. Povídá se, že ho Němci přibili na vrata, vlastně ho ukřižovali. Tenhle Jenda, po kterém jsem dostal jméno, šel aktivně bojovat se zlem, přitom nemusel, jen nechtěl sedět doma. Lidé jako Jenda svým odkazem dávají rodině obrovskou hrdost, jsou morálním příkladem, a i proto je dobré o nich vědět, studovat jejich příběhy a mluvit o nich.

Jan Štifter

Novinář a spisovatel

Narodil se v roce 1984 v Českých Budějovicích, kde žije

Absolvent oboru kulturní dějiny na Univerzitě Pardubice

Redaktor MF DNES, Lidových novin

Šéfredaktor regionálního týdeníku MF Sedmička (2009–2012)

Zakladatel a šéfredaktor lifestylového magazínu Barbar! (2013)

Autor knih: Kathy (2014), Café Groll (2016), Sběratel sněhu (2018)

Spoluautor knih: Ten dům (2017) a Ta továrna (2018)

Je ženatý, manželka Eva, synové Prokop a Hynek a dcera Meda